Pondělí

23. května 2022

Nyní

19°

Zítra

23°

Svátek má

Fotograf aktů Jarek Plesar a herec Jan Vápeník tvoří duo Malá sada

6. 12. 2020

page.Name
Dva muži z jednoho města. Z Hradce Králové. Oba umělci, ale každý z jiné branže. První, Jarek Plesar, známý fotograf, jehož dílo je vystaveno například i v galerii v Londýně. Je jeden z mála českých fotografů, který se věnuje umělecké kolorované fotografii. Takový druhý český Saudek, i když to přirovnání nemá moc rád, protože Saudka nekopíruje, jen používá stejnou techniku. Jedno mají ale společné, jejich díla jsou krásná.

A druhý? Jan Vápeník! Dlouholetý člen uměleckého souboru Klicperova divadla a člen kapely Mastix. Nepřehlédnutelný herec s charismatickým hlasem, který se aktuálně proslavuje i v televizi, hraje například detektiva Špalka v seriálu Sestřičky. Společně tvoří folkové duo Malá sada, které spolu hraje tři roky.

Potkali se náhodou: pili víno ve stejné restauraci. Jarek tam hrál na kytaru, Honzu jeho kytarové dovednosti zaujaly, oslovil ho, od té doby pódia i hospody, v nichž hrají, brázdí společně. Oba hrají na kytaru a zpívají, Jan skládá hudbu a texty, Jarek základní melodie melodicky šperkuje, je takovým, jak říká moderátor Václav Souček, hudebním přidavačem. A proč se duo jmenuje právě Malá sada?

„V logu máme kytaru, panáka, sklenku vína a půllitr. To je prostě malá sada. Jsme jen dva čili také nic velkého,“ vysvětluje Honza. Jarek Plesar, který také dříve hrával s uskupením Mastix, říká, že se při hubě musí bavit muzikanti i posluchači, jinak je něco špatně. Ani pro jednoho z nich není účinkování v Malé sadě povoláním, ale zábavou. Jak se shodují, člověk se musí nějak bavit.

Malá sada je zkrátka formace dvou písničkářů. Říkají o sobě, že interpretují horor folk. Loni jim vyšlo CD s názvem No.1. Na webu malasada.cz je dokonce zdarma ke stažení jejich zpěvník. Žádná z jejich písniček se zatím nezaměřuje na Hradec Králové. „S Mastixem hrajeme jednu, která o Hradci je. Jmenuje se Černá díra. Je to taková punkárna o divadelním klubu,“ uvádí Vápeník.

Malý chlap s velkým srdcem

Jarek Plesar tvoří v Hradci Králové, kde má ateliér. Fotografování se věnuje od svých čtrnácti let, profesionálně od roku 2007. Studoval na Fotografické konzervatoři v Hradci Králové.  Od roku 2008 je členem Českého svazu fotografů. Spolupracoval s filmařem a cestovatelem Petrem Kašparem, se kterým se jako dokumentární fotograf a kameraman podílel na několika úspěšných projektech.

Nejčastěji fotí ženy – ženské tělo a motivy vztahu ženy a muže. Fotí akty, ale i svatby. A samozřejmě nejen to. Inscenovanými fotografiemi znázorňuje svůj pohled na život se vším, co přináší. Dobro i zlo, loučení i čekání, a to mezi tím: lásky, touhy, osamění, očekávání, zklamání či třeba výčitky. Ve výběru 101 nejlepších československých aktů pro rok 2013 byl jako jeden z patnácti fotografů zastoupen dvěma fotografiemi.

Je jedním z mála českých „matadorů“, který klasické fotografie ručně koloruje. „Jarek má obrovský cit pro dokumentární fotografii. Když jsme spolu začali hrát, byl u jednoho z koncertů Mastixu. Udělal z toho soubor fotek od přípravy na vystoupení až po koncert. Vynikající fotky. Má velmi vytříbený cit pro zachycení okamžiku,“ vysmekl pochvalu Vápeník. O Jarkovi říká, že je to malý chlap s velkým srdcem.

Modelkou může být každá žena

Určitě bude čtenáře zajímat, jak si fotograf aktů vybírá ženy pro focení. „Buď mě někdo osloví s tím, že má zájem akty nafotit, ale výjimkou nejsou ani situace, kdy ženu, která mě nějakým způsobem zaujme, oslovím na ulici. Modelkou může být každá zajímavá žena a každá žena je něčím zajímavá. Za tu dobu, co fotím, se už nestydím oslovit cizí ženu na ulici,“ přiznává Jarek Plesar.

A jaká musí být modelka, aby ji Jarek fotil? „Nemusí to být modelka. Nejde to popsat úplně jednoduše. Musí mezi námi být určitá chemie, musíme si sednout. Musí mě zkrátka něčím nějak zaujmout. Třeba jen očima,“ popisuje fotograf. Předem a mnohdy dlouho do posledního detailu promýšlí scény, které bude fotografovat, ale stejně tak je schopný scénu vymyslet velmi rychle při kávě s fotografovanou osobou, když je jí inspirován.

Jako autor článku dodávám, že nechat se inspirovat ženami musí být jistě krásná práce. Jarek doplňuje, že jsou ale i situace, kdy nosí v hlavě to, jak bude scéna vypadat, ale dokud nepotká toho správného člověka, ať už ženu či muže, nedá si pokoj a hledá. Chodí ulicemi a rozhlíží se kolem sebe. I to tvoří nezastupitelnou část jeho práce. Chodit a dívat se.

A které své fotografie si Jarek Plesar nejvíce cení? „Té nejdražší,“ sdělí s humorem sobě vlastním Jan Vápeník. „Nejraději mám fotku Svoboda. To je ukřižovaná holčina na vlajce,“ konstatuje Jarek Plesar, který už fotil i Jana Vápeníka, ale v tomto případě nešlo o akty.

„Vápno“ začínal jako kocourek Pižlivižla

Podívejme se i na Jana Vápeníka. Říká se mu „Vápno“. Po vystudování umělecké školy ve Zlíně odstartoval divadelní kariéru v Chebu v roli kocourka Pižlivižli. Dále hrál v Ostravě v Divadle Petra Bezruče jako maxipes Fík a nyní působí v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde si například zahrál žábu v inscenaci „Richard III“ (režie: David Drábek) nebo Ruského medvěda ve hře Český les (také v režii Davida Drábka). Jistě je ale, a nejen díky své urostlé postavě, nepřehlédnutý i v jiných hrách, například ve Figarově svatbě, Jedlících čokolády, Romeo a Julie a dalších. Začíná se prosazovat i v televizi. Hrál v několika českých seriálech, jako jsou Spravedlnost, Ohnivý kuře, Helena nebo Kriminálka Anděl.

„Vápno“ vzpomíná, že se dal na divadlo proto, aby nemusel brzo ráno vstávat. Myslel si, že divadelní život bude velmi pohodový, nikoliv hektický. Mýlil se. „Mám dvě děti, takže vstávám ráno kolem šesté. Nehraju jen divadlo, ale dělám i muziku a jezdím do Prahy točit, takže času opravdu moc není,“ nezastírá. A jak je na tom fotograf? „Naštěstí není vázán zkouškami, ale je vázán zákazníky. Skutečnost je taková, že zpravidla začínám pracovat kolem jedné až druhé hodiny odpoledne, na druhou stranu taky často kolem jedné až druhé hodiny v noci končím,“ popisuje Jarek Plesar.

Bohémský život a práce, která baví

Herec se po představení domů také nedostane brzo. Po vystoupení se musí například odlíčit. A stává se, že pak diskutuje nejen o dojmech v divadelním klubu. Dalo by se tedy říct, že herec i fotograf prožívají bohémské životy. „Můžeme tomu tak říkat, akorát bych si pod pojmem bohémský život představoval ještě více bohémskosti. Je to ale tím, že jsme oba vázáni rodinami. Máme za ně odpovědnost. Člověk se musí a chce věnovat dětem a ženě, úplně nechce, ale musí platit dluhy – hypotéky a podobně. Máme tak stejné povinnosti jako každý, akorát výhodou je, že děláme to, co nás baví. A to bych přál každému,“ konstatuje Jan Vápeník, interpret osobních songů, které jsou, jak říká, nezřídkakdy zádumčivé. Ale takový je i život. Někdy je smutněji, někdy veseleji.

Petr Neckař
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Jarek Plesar, Pavel Marek