Rád bourám klasický tón, prozradil flétnista a improvizátor Martin Brunner

Martine, jsi hradecký rodák a zřejmě i patriot. Nikdy jsi neuvažoval, že bys žil někde jinde?
Samozřejmě kvůli jazzu jsem chtěl jít do Prahy. Nakonec jsem z rodinných důvodů zůstal v Hradci, do Prahy celý život dojíždím. Upřímně řečeno, tahle varianta mi vyhovuje.

Měl jsi jako kluk doma muzikantské rodinné zázemí?
U nás doma všichni na něco hráli. Děda na violoncello a housle, táta taky na housle, máma i sestra na klavír. Ještě musím vzpomenou strýce Rudolfa, který hrál na piano. Teprve po letech mně došlo, že o patro výš hrál po svém jazzové standardy a svým způsobem swingoval. Když jsem šel spát a ležel v posteli, tak jsem ho poslouchal. To asi na mě mělo už v dětství nějaký vliv, což se pak odrazilo v dospělém věku.

A na co si tenkrát hrál ty?
Musel jsem chodit na klavír k paní Kundrtové, ale byl to od rodiny spíše takový teror a pořád mě nutili cvičit. Nakonec jsem toho nechal a vyhrál nad hudbou, když jsem k ní přestal chodit.

Vzpomínáš si na okamžik, kdy jsi poprvé fouknul do flétny?
Vzpomínám si, že to bylo v době gymnaziálních studií. Tehdy jsem se rozhodl, že budu hrát na flétnu. Šel jsem do hudebky a zeptal se pana Jůzy, který tam tehdy učil, jestli by tento nástroj půjčili. Rodiče z toho nebyli vůbec nadšení, protože tvrdili, že jsem měl šanci s tím klavírem a jakože šmytec. Flétna ale nakonec zvítězila, babička byla kulturní fanynka a flétnu mi koupila. Od té doby hraju prakticky denně.

Měl jsi v dětství další zájmy?
V dětství a pak v pubertě se ze mě stal nadšenec pro gramofonové desky. Začal jsem sbírat papír, který jsem vozil do sběrných surovin, abych si je mohl pořídit. Tímto způsobem, vlastně poctivou prací, jsem si našetřil na první desku – album Revolver skupiny The Beatles. V tomto ohledu jsem měl velmi rychlý tah na branku. Kromě Beatles a také trochu Rolling Stones či Troggs nebo Kings, jsem hlavně objevil Johna Mayalla a kapelu Cream. To mě fakt zasáhlo. Další alba přibývala. 

Pamatuješ si na svoje první veřejné vystoupení?
Vím, že to bylo na Seči, kde jsem poprvé vylezl s flétnou na pódium. Pamatuji si, jak na mě někdo křičel, že na tu flétnu hraju jako Andrzén. Samozřejmě měl na mysli Iana Andersona z Jethro Tull a nikoli světoznámého pohádkáře Andersena. Bylo to zřejmě ještě v době, kdy jsem studoval na gymnáziu.

Kdy jsi se rozhodl, že muzika bude tvoje životní cesta?
Ono to bylo jasné od začátku, kdy jsem začal hrát na flétnu. Nikdy jsem neuvažoval o tom, což považuji za zásadní, že budu profesionální hudebník. Chtěl jsem dělat hudbu tvůrčím způsobem, a to neznamená, že nutně musím někde něco hrát každý den.

Nějak jsi se ale živit musel.
Pracoval jsem v podniku, kde jsem dělal plánovače investiční výstavby.

Jakou hudbu jsi chtěl dělat?
Na muzice mě vždycky bavila improvizace, a toho se držím dodnes. Kolega Jarda Šindler, kytarista, s kterým hraji v duu, říká, že ho nezajímá žádná hudba, v níž se neimprovizuje. A já to mám také tak. 

S kým jsi se dal v Hradci dohromady?
Úplně poprvé jsem se dal dohromady s kytaristou Milanem Plachým. Hrál jsem na saxofon, ale o hudbě jsem tehdy nevěděl skoro nic. Byla to ale jen krátká epizoda, protože to nefungovalo. Za podstatný považuji svůj příchod do Divadla Drak, kde jsem působil deset let a potkal se tam s hercem, režisérem a hudebníkem Jirkou Vyšohlídem. To už byl hudebně poučený partner, který měl pár výborných jazzových desek a náskok. Založili jsme kapelu Malá višňa, kde hrál Zdeněk Říha na basu, později Milan Pohlodek na basu, Jirka Štusák na piano, ten se orientoval v teorii, v notách, hudebně svobodomyslný klavírista, klarinetista Jirka Vyšohlíd se smyslem pro improvizaci, já, kytarista Roman Veselý a Pavel Hubáček na buben.

Kdy vzniklo legendární Ventil Duo? Kam směřovalo?
Vzniklo z jazzového kvasu Divadla Drak v polovině 70. let. Po čase z muzikantů zbylo trio. Hráli jsme v něm já, Jirka a bubeník i baskytarista Pavel Hubáček. Jmenovali jsme se Ventil Trio. Jirka v té době nechal vytisknul vizitky s názvem kapely Ventil Trio ale Pavel zrovna oznámil, že končí a hrát už nebude. Naše hudba směřovala k volné improvizaci. Pozor ale, pospojované nadřenými tématy. Zkoušeli jsme třikrát týdně tři hodiny. 

Byla to úspěšná cesta?
Ano. Ventil Duo bylo velmi úspěšné. Získali jsme na různých festivalech řadu cen, například v roce 1984 první místo, Zlaté vřídlo v Karlových Varech, kde jsme tehdy vyhráli Československý jazzový festival, Zvláštní cenu na festivalu uměleckých agentur v Ústí nad Labem, nebo cenu za dramaturgii v Přerově. Hráli jsme i na vyhlášeném polském festivalu Jazz Juniors v Krakově.

Čím tě tento žánr uchvátil?
Ono se to moc nedá popsat. V jazzu je úžasný rytmus, šlapající rytmika, basa a buben, nad tím je prostor pro fantastickou svobodu, záleží ale na tom, jak s ní muzikant naloží. Kdysi, ještě v době socialismu, u nás vyšla deska amerického jazzového saxofonisty a flétnisty Charlese Lloyda, která mě naprosto uchvátila. To je přesně to, co mám rád, a tu desku jsem poslouchal skrz naskrz.

Kdo měl v té době na tebe největší vliv?
Kromě Lloyda to byli už zmíněný John Mayall a také kapela Cream, od níž cesta k jazzu byla naprosto jasná a otevřená. Mým koněm je ale úžasný americký flétnista Jeremy Steig, kterého jsem zval na festival Jazz Goes to Town, ale bohužel to nakonec nedopadlo.

S kým dalším jsi hudebně spolupracoval? Na koho obzvlášť rád vzpomínáš?
V té době v Hradci Králové jazz hrálo jen málo muzikantů, takže jsem jezdil do Prahy. Musel jsem se ale důkladně připravovat, protože jsem hrál se špičkovými profíky. Hrál jsem několik let například s kapelou Jazz Fragment klávesisty Aleše Faixe. Působil jsem také v kapele Contraband, která vznikla ze členů Prague Big Bandu Milana Svobody.

Jak se vám muzikantům před rokem 1989, v době plné rozmanitých zákazů, hrálo? Co jste museli podstoupit?
Samozřejmě se dalo hrát zadarmo někde pro kamarády. Protože jsme ale chtěli vystupovat oficiálně, museli jsme podstoupit tak zvané přehrávky. Vzpomínám si, jak jsme je absolvovali tady v Hradci Králové. Hráli jsme před komisí, kterou spíš zajímalo to, na co hrajeme, co a jak vymýšlíme a prošli jsme. Pak jsme ještě museli absolvovat agenturní zkoušky. Tam po mně chtěl zkoušející stupnice, ale někdo ho v tu chvíli odvolal. Když se vrátil, už se to neřešilo a zkoušku jsem udělal. I bez stupnic. Ani nikdo nezlobil s politikou.

Tvojí parketou není jen jazz, ale občas jsi také hrál s legendární hradeckou rockovou kapelou Spektrum. Jaké to bylo, co ti rocková hudba přinesla?
Protože jsem poslouchal rockovou hudbu ještě předtím, než jsem začal hrát jazz, neměl jsem s tím žádný problém. V té době Jirka Vyšohlíd často jezdil po štacích s divadlem a byl mimo republiku, tak jsem se jako hudebník trochu nudil. Šel jsem na zkoušku Spektra, ale oni flétnu nechtěli. Později se v kapele měnilo obsazení, a tak nás vzali hned dva, Míru Kadavého na basu a mě, cesta pro flétnu byla otevřená. Ve Spektru jsme hráli jako o život, s nasazením, stejně jako v jazzu. Byly to báječné roky!

Přejděme teď k jednomu z klíčových období tvého života – festivalu Jazz Goes to Town, tedy Jazz jde městem. Jakou roli jsi v tomto směru sehrál?
Bylo to jakési hnutí mysli. Působil jsem tehdy v hudební škole na Střezině, kde jsem na zobcovou flétnu učil dceru tehdejšího primátora Martina Dvořáka, který chodil na její hodiny a hrozně ho to bavilo. Jednou jsem mu řekl, že co kdyby ve městě vzniknul pořádný jazzový festival. Jeho ten nápad okamžitě nadchl s podmínkou, že musí jít o skutečně kvalitní přehlídku. Tento mezinárodní jazzový festival pak v Hradci Králové vznikl v roce 1995. 

Co bylo od začátku jeho cílem?
Chtěl jsem, aby byl ryze jazzový a odehrával se ve velkých sálech. Bohužel tady byla snaha některých lidí z odboru kultury, kteří byli součástí organizačního štábu, aby se hrálo také po hospodách, což jsem nechtěl a bylo to proti mým představám. Mým cílem bylo, aby na festivalu hrály skutečně špičkové kapely, čemuž jsem podřídil své plány. Míchat profíky a amatéry nejde dohromady.

Jak jsi sháněl muzikanty? Bylo to náročné?
Napojil jsem se na organizátory jazzových koncertů v Praze, konkrétně na dramaturga Petra Pylypova, který mi nabídl kvalitní jazzové bandy. Hned na prvním ročníku tady hrála fantastická kapela Steps Ahead s tehdy mladičkým fenomenálním saxofonistou Donny McCaslinem, který je dnes jedním z nejlepších na světě. Největší bombou a vyvrcholením prvního ročníku festivalu však byl koncert kapely Art Ensemble of Chicago. Kdo ale nebyl v obraze a neměl tuto jazzovou ikonu naposlouchanou, musel to být pro něj šok. Vzpomínám si, že se někteří lidé začali vytrácet ze sálu. Pro ty, kteří vydrželi, to ale byl ohromný hudební zážitek. Byl to šok, který způsobil, že o festivalu se začalo mluvilo po celé republice.

Hrála na něm tedy řada světově proslulých hráčů. Koho bys vypíchl především?
Za těch dvacet let, co jsem se na festivalu organizačně podílel, snad ani nejde někoho vypíchnout, protože na něm vystoupila velmi pestrá škála jazzových hvězd. Byli to nezapomenutelné koncerty nejvyšší kvality. Světová úroveň. Přirovnám to třeba k fotbalu. Každý rok po Hradci chodili osobnosti ve svém hudebním oboru na úrovni Messiho nebo Ronalda ve fotbale. Stačilo zajít do Aldisu.

Neodváděl tě festival od vlastní hudební kariéry?
To je pravda, odváděl. Já ale hraju, protože mě to baví a ne proto, že musím. Festival byl pro mě důležitá životní etapa, vložil jsem do něj energii i na úkor pravidelného hraní. I když na festivalu jsem také hrál. S Contrabandem jsme při něm natočili živé album Contraband Goes To Town.  

Proč jsi festivalovou scénu po dvaceti letech opustil?
Dlouhá léta jsme festival organizovali ve dvou lidech a byla to velká zátěž. Hlavní důvod mého odchodu byl ale neustálý nevyjasněný vztah s městem, které chtělo mít z festivalu jakési hudební putování po hospodách, prostě takovou lidovou zábavu. To nebylo nic pro mě.

Zpět k tvojí hudbě. Natočil jsi řadu CD, na které z nich jsi obzvláště pyšný?
Upřímně řečeno z té řady mám hodně rád dvě. To první je z roku 2014 a jmenuje se Martin Brunner / Jaroslav Šindler: On Stage / Live At The Jazz Goes To Town. Toto živé album má poměrně neuvěřitelnou atmosféru. Je neskutečně autentické. Tak to má u živáku být. Pak mám rád svoje poslední album nazvané Vernissage, které vyšlo loni. Je na něm pětačtyřicet krátkých skladbiček, které si jinak hrávám doma pro sebe. Jsou to takové improvizované miniatury. 

Co svou muzikou chceš říci?
Že takhle svobodně hraju.  Celý život zlepšuju techniku, improvizace mi dává svobodu, i když v poslední době do mého sólového hraní proniká i harmonie. Stále ale rád bourám klasický tón. Vycházím z určitých nálad a situací, i když je pak výsledek abstraktní. Nic není tak abstraktní, jako hudba.

Hraješ také při vernisážích výstav. Jednou jsi mi říkal, že si prohlédneš vystavená díla a necháš se jimi inspirovat k improvizaci. Stále to platí?
Platí. Hodně jsem například hrál při výstavách v náchodské galerii, kam chodily školy. Kurátor galerie dětem vyprávěl o vystavených obrazech a já jsem je pak interpretoval hudebně. Je to ryzí improvizace, která vyjadřuje mé vnímání vystaveného díla.

Jaké máš pocity, když stojíš před posluchači?
Samozřejmě před vystoupením mám vždycky trochu trému, bez které to ale asi nejde. Hodně mně v tomto směru uvolnilo a pomohlo hraní při výchovných pořadech pro hudební školy. Uvědomil jsem si, že nikdo není zvědavý na nějakého nervozitou vyklepaného človíčka. Lidí očekávají, že vystoupí někdo, kdo svoje řemeslo ovládá. Myslím, že je to v pohodě.  

Při výuce muziky na „zuškách“ jsi vedl například v Jaroměři Big Band hraběte Šporka. Jaký je rozdíl mezi volným muzikantem a pedagogem?
Protože mě hudba baví, děti to ze mě vycítí. Tím, jak jsem trochu hudební blázen, tak je to zaujmu, nadchnu a získám pro hudbu. Aby je to bavilo. To považuji za hlavní. Dá se tedy říci, že moje hraní a učení je taková spojitá nádoba.   

Ještě učíš?
Učím stále hru na flétnu, saxofon a improvizaci v Základní umělecké škole F. A. Šporka v Jaroměři, ale tamní big band loni skončil, protože už nebylo kde hrát.

Tvůj syn Martin se potatil a věnuje se rovněž hudbě. Vedl jsi ho k tomu?
Po svých zkušenostech, kdy mě v rodině nutili hrát na klavír, jsem u svého syna nechtěl, aby prožíval to samé, co já. Nicméně jsem zvolil racionálně piano, které umožňuje komponování, a dali jsme ho jako malého kluka do „zušky“ na Střezinu. Později se řešilo, kam půjde studovat. Protože chtěl dělat hudbu, tak byl rok doma a cvičil osm hodin denně. Potom udělal troje zkoušky na dvě konzervatoře a vybral si studium hry na klavír na pardubické.     

Kde nyní působí? Sleduješ jeho vývoj a jsi spokojený, že se vydal ve tvých stopách?
Má svoji kapelu Martin Brunner Band, což je taková elektronická formace. Taky má akustické trio. Komponuje pro klasické soubory i pro big band, Concept Art Orchestra. Je členem skladatelské Pražské šestky. Nahrává ve studiích alba jako studiový hráč. Napsal krásnou koledu, kterou zpívá báječně Dan Bárta. Jeho vývoj sleduji a musím říci, že s potěšením.

Hrajete spolu někdy?
Jednou jsme spolu hráli v Trutnově na nějaké vernisáži, jinak spolu nehrajeme.

Poslední měsíce nebyly příliš veselé. Kvůli koronaviru byly zrušeny festivaly, řada koncertů a vernisáží. Co jsi v době karantény dělal?
Přiznám se, že to na mě docela negativně padlo. Seděl jsem doma a nic moc jsem nedělal. Pak jsme ale začali učit žáky po telefonu, což zrovna moc nejde. Musím ale říci, že jedna věc, která mě vytáhla z té deprese, se povedla. Chtěl jsem, aby žáci své věci nahrávali, posílali mi je a já na jejich nahrávky reagoval. Mělo to smysl, protože dělali chyby, víc proto cvičili a všichni se zlepšili. Taky jsem je donutil cvičit s metronomem.

A co tvoje nejbližší plány? Pokud je mi známo, píšeš knihu.
No, to je pravda. Na co si vzpomenu, to napíšu a spojuji to dohromady. Není to jenom o festivalu Jazz Goes to Town, ale také třeba o mém desetiletém angažmá v Divadle Drak. Zapsal jsem si například, jak jsem si v roce 2015 na pohřbu režiséra Draku Pepíka Krofty uvědomil jeho sílu realizovat to, co chtěl, nic pro něj nebyl problém. Byl to pro mě vzor a jeho způsob myšlení mě hodně posílil při založení festivalu. Co se týče hudby, naposledy jsme hráli s Jardou Šindlerem v prosinci minulého roku v pražském Jazz Docku, kde jsme pokřtili moje nové CD a hodně jsme se vyřádili. Pak byla dlouhá pauza a někdy v září budeme hrát v Boskovicích. Jazz moc netáhne.   

Jak vnímáš jako Hradečák toto město? Kde vidíš jeho přednosti a slabiny?
Jsem důchodce a se psem chodíme spolu po Hradci. Rozhlížím se kolem sebe a musím konstatovat, že je to skutečně hezké město, kterému se kdysi říkalo salon republiky, což je neskutečný závazek. Protože jsem ale docela tvrdý kritik, tak mi některé věci vadí. Když jsem byl v Anglii, četl jsem v novinách články Jeremy Clarksona, který si stěžoval, že se v této zemi do ničeho nesmí zasahovat. Já bych to ale tady zavedl, protože jsem proti všem necitlivým vestavbám a přístavbám prvorepublikových budov, což se bohužel děje i v Hradci. To mě fakt štve a nechápu, že to někdo povolí. Bohužel nám asi pořád nedochází, že bychom měli mít hezké prostředí, v němž se nám dobře žije.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Martina Brunnera