Street art může kultivovat diváka a mít vliv na jeho mentální růst, říká sochař

Ještě, než se zejména před mladší generaci posluchačů rozhovořil na téma Umění ve veřejném prostoru, Salonkám ochotně zapózoval před rozměrným street artovým dílem svého syna Vojtěcha, který se evidentně potatil, aby nám poté poskytl rozhovor na dané téma.

Štěpáne, v jakém směru povedeš dnešní diskusní přednášku o Umění ve veřejném prostoru?
Představím umělce z dob totality, od Vladimíra Boudníka, přes performery a konceptuální umělce 60. let, mezi něž nepochybně patří Jiří Kovanda, Petr Štembera a další, až po současné street artové umění, které se dnes děje už ve 3D formách, či graffiti.

Co tě vede k tomu hovořit právě o těchto formách pouličního umění?
Mám k tomu několik důvodů. Díky tomu, že můj mladší syn, který po mně zřejmě podědil výtvarné buňky, se zabývá graffiti ve veřejném prostoru. Jednou jsme byli u mojí matky a starší syn, který je „ajťák“, mně takovým trochu rejpavým způsobem oznámil, že Vojta je „grafiťák“. Vůbec jsem to nevěděl a začalo mě to zajímat. Vojta se trochu ošíval, ale hned jsem mu vysvětlil, že má tátu pankáče, který před dvaceti lety dělal graffiti taky. Chtěl jsem mu v tomto směru předat nějaké zkušenosti, dnes už by ale mohl radit on mně. Jezdíme občas dělat graffiti spolu do industriálního prostředí nebo na legální plochy, protože jsem už starý na to, abych zdrhal před policisty.

No, ale prý jsi nedávno dostal právě za street art flastr?
Je to tak. Zítra jdu do domova důchodců v Praze na pohovor, protože si tam budu odbývat veřejně prospěšné práce právě za street art. Byl to ale poměrně veselý zážitek a každý správný „grafiťák“ má být někdy čapnutej.

Budeš mluvit o smyslu umění ve veřejném prostoru?
Protože chci mluvit o neoficiální scéně, která samozřejmě může být za různých politických systémů z rozmanitých důvodů neoficiální. V kapitalistickém světě jdou často do undergroundu street artoví umělci kvůli osobnímu postoji proti systému, zatímco v době socialismu to byla vzpoura k všudypřítomným zákazům. Street art může nepochybně kultivovat diváka a mít vliv na jeho mentální růst.

(Štěpána Málka jsme se v této souvislosti zeptali, jaká je situace s uměním ve veřejném prostoru v Hradci Králové a jak ho vnímá zdejší veřejnost. Jeho odpověď na tuto otázku najdete ve videu, které jsme natočili na Tylově nábřeží před rozměrným obrazem jeho syna Vojty)

Před lety měla být osazena v Hradci Králové socha někdejšího slavného starosty Františka Ulricha, kterou vytvořil sochař Pavel Doskočil, což se však nikdy nestalo. Jak to vnímáš?
Jako ohromnou chybu a škodu. Tehdy vznikl problém, že nebyl nikdo schopen lidem tento počin představit a vysvětlit. Lidi byli poté hodně krmeni argumenty odpůrců této sochy. Byl to vlastně sloup, který má kořeny už v antice. Tak jsem se ptal, jestli lidem tato forma přijde urážející. Mně teda určitě ne. Ulrichovo náměstí má krásnou urbanistickou dispozici a kvalitní socha by tomu prostoru určitě prospěla. Bohužel se tato věc nedotáhla do zdárného konce, a to mě moc mrzí, i když z úst tábora odpůrců zazněla věta, že Hradec Králové tak, jak vypadá, je tím největším Ulrichovým pomníkem. S tím sice souhlasím, ale tento muž si skutečný pomník ve městě určitě zaslouží.

Co říkáš tomu, že města tvůrcům graffiti poskytují legální plochy, když předtím tvořili na nelegálních?
Domnívám se, že v poskytování legálních ploch je určitá míra osvícenosti konkrétních měst a jejich činitelů. Osobně mám rád „légály“, protože si tam s tím můžu trochu umělecky pohrát, dát tomu nějakou formu, nemusím být pořád ve střehu a mám šanci, že dílo dokončím.

Tvůj syn se evidentně potatil a na letošním Nábřeží umělců vystavil rozměrné dílo, kde je v angličtině motto akce Svoboda, Láska, Naděje na podkladu kostlivce. Jak si jeho práci pro sebe interpretuješ?
Tato tři slova byla svého času pro naši generaci svatá a zásadní, ale v dnešní společnosti dostávají na frak. Takový duchovní marasmus, který je navíc umocněn nynější politickou garniturou, tady už dlouho nebyl. Možná by se v tom Vojtově díle mohly najít jinotaje, že pojmy svoboda, láska a naděje umřely. Proto je tam ten kostlivec s kytičkou, nebo je to symbolický boj o přežití.

Nábřeží umělců je už tradiční hradecká akce. Co má nejen pro zdejší veřejnost přinést?
Může to být pro lidi alternativa k jejich životaběhu, protože ne každý den se děti i dospělí setkají s uměním různých forem včetně workshopů ve veřejném prostoru a na jednom místě. Tím, že jsem na nábřeží léta fungoval jako lektor, vidím, jak je tato akce pro děti úplně novým světem. To je velmi přínosné a může jim to dát nějaký impuls do budoucna.

Na Facebooku je profil Vetřelci a volavky, kde se soustřeďuje na sochy, plastiky či mozaiky ve veřejném prostoru z dob socialismu. Jsou tady však tendence je odstraňovat z ideologických důvodů bez ohledu na kvalitu nejen objektů a jejich tvůrců. Co si o tom myslíš?
Určitě hodně záleží na tom, jak velkou ideologickou zátěž to dílo nese. Kdyby byly v Hradci pomníky Stalina, Lenina nebo dalších neblaze proslulých figur, tak chápu důvod k jejich odstranění. Je tam také to ale… Řadu artefaktů vytvořili kvalitní umělci a přes tu ideologickou zátěž mají svoje umělecké kvality. Říkám si, proč by podobné sochy nemohly být umístěny v nějakých lapidáriích. Hromadné bourání podobných soch ale nic neřeší, je to navíc nějaký historický otisk tehdejší doby.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz