Mé dvě určující dekády s profesorem, vzpomíná na ikonu divadelník Kopecký

„S ním odešel VELKÝ člověk, neuvěřitelný muž, chodící encyklopedie, můj guru. Moc mě to mrzí,“ řekl na úvod svého nekrologu Josef Jan Kopecký, předseda Volného sdružení východočeských divadelníků, jehož byl profesor Císař čestným členem, divadelník a učitel v Základní umělecké škole Střezina Josef Jan Kopecký.

„Jana Císaře, giganta českého divadla, jsem měl tu velikou čest znát od roku 2001. Tehdy mě a moje kolegy ze souboru  TRIARIUS poprvé porotcoval. Bylo to na přehlídce Štronzo v Moravské Třebové, kde jsme hráli Vveděnského Jistý počet rozhovorů. V porotě seděl se Sašou Gregarem a Jaromírem Voseckým.

Profesor seděl v první řadě. Prvních pár minut nás sledoval. Potom zavřel oči. „On usnul,“ proběhlo mi hlavou. Neznal jsem jej. Snad jen z vyprávění starších kolegů z DS Hýbl Česká Třebová. Ti na něho ovšem vzpomínali jako na vášnivého kuřáka, který i před amatéry vede hodinové teoreticko-filozofické rozbory jejich inscenací. A navíc akademickým jazykem, kterému prostě ochotník nemůže rozumět!

Pan profesor nám na našem prvním rozboru dokázal, že neusnul. Se zavřenýma očima velmi bedlivě naslouchal každému slovu! Jednalo se tehdy víceméně o autorskou, experimentující věc vycházející z literární předlohy. Text tedy znát nemohl. Přesto nám na rozboru z hlavy odříkal celé pasáže. Jeho paměť byla fenomenální, stejně jako jeho analytické myšlení. To, jak nám naši inscenaci rozebral, bylo sice místy na pochopení náročnější, bylo to ale zevrubné a nesmírně obohacující! Někdo o něm trefně napsal: „Profesor vidí i přes zavřená víčka.“

Obdivuji se mu. Měl jsem ho upřímně rád. Od roku 2001 jsem vyhledával každou příležitost, abych mu mohl naslouchat. A nejenom při hodnocení mé jevištní práce. Měl jsem dva divadelní otce: Sašu a jeho. Za všechno, co jsem věděl o divadle, vděčím jim dvěma. Sašovi z praktického hlediska, panu profesorovi z hlediska teoretického.

A byl to konečně on a profesor Šípek, kdo mě ponoukli, abych šel studovat doktorát na DAMU. On mi vedl mou disertační práci. Kladl mi záludné otázky o jejím směřování, o mém uvažování. Stále mě, každým naším setkáním, každou diskusí, každou otázkou, posouval dál a dál. Nic mi nedal zadarmo, byla to práce a dřina, ale jak inspirující!

Podobně to vidí zřejmě každý, kdo se s ním měl možnost potkat. „Divadelní svět po Vašem úmrtí bude jiný,“ napsal Vladimír Hulec. „Učitel, ke kterému se hlásili i lidé s úctyhodnými šedinami,“ stojí v prohlášení DAMU. „Upřímnou soustrast. Vlastně nám všem. Pan profesor zanechal desítky pozůstalých,“ uvedl šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman.

Za oněch dvacet let jsem s ním měl možnost zažít mnohé. Vždy jsem mu naslouchal, většinou s ním stoprocentně souhlasil, někdy jsme se možná v názoru minuli – říkám si přesto, že ten, kdo se mýlil, jsem byl bezpochyby já. Nemluvili jsme vždy jen o divadelních textech, inscenacích a jejich provedení. Diskutovali jsme i o světě divadla a divadelníků, o postavení amatérů a profesionálů, o směřování scénických oborů. Ale i věcech naprosto mimodivadelních.

Nesmírně si vážím všech jeho kritik a rozborů mých inscenací. Jsem vděčný za všechna slova pochvalná, která mě i po letech hřejí u srdce a stále mě těší. Zažil jsem ale i kritiku a lehké šťulce, které jsem si k srdci bral úplně stejně. A pamatuji si je, jako by to bylo dnes. „Pane Kopecký, vy jste divadelní šílenec!“ Nebo: „Á, pan Kopecký nám přijel ukázat, jak se dělá experimentující divadlo.“ Naposledy po vydání loňské letní HROMADY mi řekl: „Ano, když nás dost nechválí, není na škodu pochválit se sám.“ To v návaznosti na to, že v ní vyšel rozhovor se mnou.

Pan profesor uměl pochválit, neuvěřitelně motivovat, ale i seknout. Oprávněně? Každopádně jsem si jeho kritiku vzal vždy velmi k srdci, protože profesora jsem nikdy nechtěl zklamat. Záleželo mi na tom, aby byl s mou prací spokojený, aby mě měl za co pochválit. A když odezněly emoce z rozboru samotného, musel jsem mu dát obvykle za pravdu. Byly oprávněné téměř bezezbytku. Měl jsem ho moc a upřímně rád. Bude mi chybět. Smekám klobouk, vzpomínám, připíjím červeným. Na císaře českého divadla! Čest jeho památce!

(hyš-jk)
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv VSVD, Ivo Mičkal