Neděle

28. listopadu 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Často mívám trému z toho, že nemám trému, říká herečka z Klicperova divadla

19. 11. 2021

page.Name
V Klicperově divadle v Hradci Králové působí již devátou sezónu a má za sebou řadu zajímavých rolí. Natálie Holíková (30) je talentovaná herečka, která vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, odkud také pochází. Už během studia hrála na scéně Národního divadla moravskoslezského. Do hradeckého divadla se dostala po absolvování konkurzu a je v něm spokojená. „Zdejší divadlo je pro mě náhradní, druhá rodina. Je mi v něm dobře,“ řekla Natálie v rozhovoru pro Salonky.

Natálie, odkud pocházíte?
Pocházím z Ostravy a můj dědeček byl Slovák. Krev mám ale asi slovenskou, italskou, romskou. Když jsem někde na dovolené, lidé si myslí, že jsem cizinka.

Byla jste už od dětství herecký a komediální typ, tak zvaný bavič třídy?
To bych neřekla. Spíše jsem inklinovala k tanci a tančila jsem dřív, než jsem mluvila. Účastnila jsem se recitačních, pěveckých a tanečních soutěží. Nedokázala jsem si představit, že bych dělala něco jiného. V divadle jsem dříve měla ráda role, kde jsem toho tolik nenamluvila, ale spíše jsem se projevovala pohybově.

Chodila vaše rodina do divadla?
Moje rodina nemá k divadlu nijakou vazbu, maminka je učitelka, tatínek policista. Rodiče mě brali jen na dětská představení. Zpětně se mi ale moc líbí, že mě podporovali v tom, když jsem chtěla jít na konzervatoř. Nesnažili se mě protlačit do nějaké jiné profese.

Rozhodla jste se tedy studovat Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. To už jste asi měla našlápnuto k herectví, ne?
Na konzervatoř a pedagogy vzpomínám ráda. Musím ale říci, že člověk v je v patnácti letech spontánnější, hravější, přirozenější a není sešněrován žádnými pravidly. Taková jsem byla i já, ale po ukončení konzervatoře se ta spontaneita a živelnost trochu vytratily, protože škola tyto vlastnosti lehce utlumila.

Už během studia jste účinkovala v Národním divadle moravskoslezském. Na co ráda vzpomínáte?
Doteď nostalgicky vzpomínám na mé úplné divadelní začátky, protože ve druhém ročníku, když mně bylo šestnáct let, jsem byla vybrána do Ibsenova dramatu Heda Gablerová. Bylo to ale její alter ego, po jevišti jsem chodila v totožném kostýmu jako hlavní představitelka, herečka Gábina Mikulková. Režíroval ji tenkrát Jan Mikulášek a já jsem byla z jeho práce úplně nadšená. Vytvořil se mi tím nejen názor, ale i pohled na divadlo. Tehdy jsem si říkala, že takhle nádherně, stylizovaně a velkolepě se dělá skutečné divadlo. Fascinovaně jsem pozorovala herce při zkouškách a potom také při představeních. Bylo to krásné.

Která hra z té doby vám nejvíce uvízla v paměti a proč?
Vzpomínám si na hru Tetování v režii Jakuba Špalka, do níž jsem byla vybrána v konkurzu. To pro mě byla velká zkušenost, protože jsem se v této hře potkala s Terezou Dočkalovou, která je pro mě dodnes velkým vzorem. Bylo to komorní představení na malém jevišti a právě ta blízkost diváků mě dodnes hodně baví.

Co vás nasměrovalo do Klicperova divadla v Hradci Králové a kdy to bylo?
Bylo to v roce 2012 a dostala jsem se do Klicperova divadla víceméně náhodou. Den předtím mně bylo přislíbeno angažmá v Ústí nad Labem, kam jsem jela na první čtenou zkoušku. Než jsem tam dorazila, zastavila jsem se v Hradci, protože v Klicperově divadle byl konkurz. Moc jsem tomu nepřikládala váhu, první kolo konkurzu absolvovala a spěchala do Ústí. Pak jsem byla pozvána do Hradce ještě na druhé a třetí kolo konkurzu, kdy jsem se dozvěděla, že mě režisér David Drábek do divadla vybral.

Co jste musela při hradeckém konkurzu absolvovat?
Připravila jsem si nějaké monology, měla jsem si také vybrat divadelní hru, kterou dobře znám, což byla Její pastorkyňa. Chtěli po mě, abych představila, že letím se souborem hrát na zájezd do Afriky. Letadlo se ale zřítí, všichni kromě mě zahynou a já musím Afričanům celou hru i všechny ostatní figury zahrát sama. Moc mě to zaujalo a bavilo. Bylo to přesně to, co jsem dělala doma, když jsem byla malá.

Jak vás na této scéně přijali?
Klicperovo divadlo má výborný a přátelský soubor. Starší herci si mě vzali hned pod křídla. Ze začátku jsem se držela trochu stranou, protože nepiji alkohol a nejsem pařící typ. Kolem divadelního klubu jsem v prvním roce, to mně bylo dvacet let, jenom prošla. Pak mi herec Jiří Zapletal řekl, že bych do klubu měla chodit a více se družit s lidmi. Poté jsem si vybrala zástupného tatínka a maminku, kterými jsou zmíněný Jiří Zapletal a Martina Nováková. S nimi mám blízké přátelství doteď.

Byly začátky v Hradci podle vašich představ?
Vůbec jsem nevěděla, do jak dobrého divadla jsem přišla. Ve chvíli, když jsem do Hradce přijela, město mě doslova uhranulo a hned mně tady bylo moc hezky, což trvá doteď, kdy jsem tady už devátou sezónu. V divadle jsem byla zpočátku trochu nervózní, teď už jsem uvolněná a více svá, i když to nějakou dobu trvalo.

Do čeho jste byla poprvé obsazena?
Do Sexmise v režii Šimona Cabana, hrála jsem robotku Emu.

Míváte před představením trému? Pokud ano, jak se s ní vypořádáváte?
Kdysi jsem mívala velkou trému, a to takovou, že mi o sebe cvakaly zuby. Dnes je to tak, že často mívám trému, že nemám trému. Nikdy jsem se nebála vyjít na jeviště, vždycky jsem se na to strašně těšila a mám to tak stále. Miluji premiéry!

Hrála jste v už v řadě inscenací. Která hra vám v hradeckém angažmá přirostla k srdci a proč?
Mnozí asi znají film Absolvent s Dustinem Hofmanem v hlavní roli. A já jsme milovala stejnojmennou hru, kterou jsme v režii Terezy Karpianus v Klicperově divadle nastudovali. Absolvent byla jedna z mých prvních inscenací ve Studiu Beseda a hrála jsem v ní Elaine. Myslím, že to bylo pro divadlo i pro mě potvrzení, že jsem právoplatnou herečkou souboru.

Jste herečka, ale… Do jaké míry se jako člověk ztotožňujete s rolí? Vstupují vám postavy do běžného života?
Role mně do života nevstupují, do rolí vstupuji sama svými vnitřními životními situacemi. Herec musí být studnice životních zkušeností a cest. Čím více se mu toho v životě stane, tím více je nabráno do rejstříku pro divadelní role. Pokud je herec ještě hodně mladý, nezkušený, nic moc ještě neprožil, ať už pozitivního či negativního, nemůže se jeho život do jeho rolí v plné míře promítnout. Čím autentičtěji chci postavu zahrát, tím hlouběji musím jít dovnitř. Je samozřejmě důležité tou postavou vládnout a od běžného života ji pokud možno oddělit.

Co v současné době zkoušíte a kdy bude premiéra?
V současné době zkoušíme hru Zbabělci podle románu Josefa Škvoreckého a premiéra bude 11. prosince. Hraji v ní dvojroli. Tou první je Helena, což je přítelkyně Benna, kluka z kapely, a druhou Trudi, která je plavovlasá čistá árijka.

Není náročné přepínat se u dvou rozdílných postav z role do role?
Hraji to poprvé. Moc se na ty proměny těším.

Který druh divadla je vám nejbližší?
To je těžká otázka. Řekla bych ale, že dobré divadlo. Obecně se nedá říci, jaký směr divadla mě baví, protože mě dokáže hodně věcí překvapit. Například v Berlíně jsem viděla Hamleta a Richarda III., což byl pro mě v mimořádný zážitek. Výborné na tom bylo, že jsem sice hercům vůbec nerozuměla, protože neumím německy, a anglické titulky jsem nestíhala číst, ale hry na mě zanechaly velice silný dojem, což považuji za fantastické. Mělo to šmrnc, bylo to strhující a velmi autentické.

Toužíte po inscenaci, ve které byste si chtěla zahrát?
Přestala jsem už tyto touhy mít, protože se pak zničehonic vyrojí například inscenace Lidé, místa, věci v režii Pavla Kheka, kde hraji postavu herečky Emmy a najednou zjistím, jak obrovská role vůbec existuje. Stejné je to u další hry Prolomit vlny podle filmové předlohy Larse von Triera, kdy jsem nevěděla, že je možné hrát ji na divadle. Takže ani nedohlédnu, jaké věci se mně mohou dostat do cesty. Naopak, když si člověk něco hodně přeje a roli dostane, může zjistit, že to nakonec není zas tak dobré. Nechávám to tedy plynout a překvapovat se.

Čeho byste v divadelním herectví chtěla dosáhnout? Máte nějakou metu?
Vnitřně nevyhasnout. Přála bych si, aby mě divadlo bavilo celý život.

Co říkáte na zdejší divadelní publikum?
Vždycky se říkalo, že v Hradci jsou diváci chytří a napojení na divadlo. Zásluhu na tom mají určitě režiséři Drábek, Morávek a další.

Máte už nějakou zkušenost před kamerou? Chtěla byste se kromě divadla prosadit třeba i ve filmu?
Někteří herci jsou předurčeni pro divadlo, jiní pro film a géniové pro oboje. Film je jiná disciplína. Nějaké zkušenosti před kamerou sice mám, ale není jich tolik. V divadle se cítím nejlíp.

Co máte ráda kromě divadla?
Na to je těžké odpovědět, protože divadlo zaplňuje zhruba sedmdesát procent mého času. Po ranním probuzení jdu na zkoušku, pak se vrátím domů, odpočinu si, zopakuji text na večerní představení nebo další zkoušku. To se stále opakuje. Mám ale ráda filmy, chodím do sauny, ráda cestuji, v lednu se chystám do Dubaje. Trávím čas se svým bratrem a maminkou v Ostravě, scházím se s kamarády. A také, moc ráda spím.

Jak se vám žije v Hradci Králové? Oslovilo vás něčím toto město?
Hradec je pro mě divadlo a divadlo s jeho souborem je pro mě náhradní rodina. To znamená, že když mám v tomto městě druhou rodinu, je mi v něm dobře. Hradec je krásné město v každém ročním období, navíc bydlím u řeky, na jejíž hladině se všechno nádherně odráží a třpytí. Jsem tady spokojená.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Klicperova divadla