Středa

30. listopadu 2022

Nyní

Zítra

Svátek má

Housle jsou pro mě celoživotní partnerka, říká virtuos Jaroslav Svěcený

25. 12. 2021

Housle jsou pro mě celoživotní partnerka, říká virtuos Jaroslav Svěcený 6 snímků
Rodák z Hradce Králové je jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších současných českých houslistů, který svou brilantní hrou potěšil posluchače téměř celého světa. Jaroslav Svěcený studoval na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění u profesorů Františka Pospíšila a Václava Snítila. Vzdělání dovršil mistrovskými kurzy u světových virtuosů Nathana Milsteina a Gidona Kremera. Natočil 44 CD a DVD s díly světových a českých autorů. Mnohé z nich byly oceněny jako zlaté i platinové. Tento virtuos při jednom ze svých návratů do Hradce Králové poskytl rozhovor magazínu Salonky.

Co pro vás symbolizuje vaše rodiště?
I když žiji a bydlím v Praze od patnácti let, pořád jsem Hradečák a mám tady hodně silný kořen. Tím, že jsem se zde narodil, chodil do školy, vnímal dětství a lidi okolo, vždy zůstane místem, na které jsem pyšný a rád ho prezentuji. Myslím si, že toto město mělo vždy ten správný zvuk. Pro mě to není zdaleka jen Salon republiky díky úžasným architektům, ale jedno z nejhezčích měst, které v zemi máme. Rád se sem stále vracím, protože jsem tady vyrůstal. Připomíná mně mé první kroky, například na soutok Labe a Orlice, kam jsme se chodili učit dějepis, vzpomínky na pouchovský kostel, kde jsem na Štědrý den zažil první půlnoční mši, a na další kouzelná místa. Čím jsem starší, koukám zpětně na toto město jako na místo, které mě dalo ten základ. Pokud budu moci a budu zdráv, rozhodně město Hradec Králové nebude chybět v mé blízkosti. Putuje se mnou celý život a chtěl bych zdůraznit, že jsem hrdý rodák.

Vracíte se sem poměrně pravidelně.
Ano, máme ve Věkoších dům, který stavěl můj děda v roce 1939, kde bydlí moje maminka, za níž pravidelně jezdím. Tuto část města si pamatuji ještě s cedulkou, na které bylo napsáno: Hradec Králové dva kilometry. Zažil jsem tam vesnické dětství, protože jsme chovali slepice, králíky, babička krmila husu, kterou jsme pak měli na Vánoce. Dnes už to v této lokalitě a jejím okolí vypadá jinak.

Každoročně vystupujete v Hradci Králové. Bude tomu tak i letos?
Pokud to dovolí epidemická situace, měl bych 18. prosince hrát na zakončení Roku Jana Kotěry v Muzeu východních Čech a 25. prosince by se měl uskutečnit tradiční vánoční dvojkoncert v Městské hudební síni s varhaníkem Václavem Uhlířem.

Jste považován za proslulého popularizátora houslové hry. Vaše koncertní turné a festivalová vystoupení obdivovali posluchači v celém světě. Kde a proč se vám hrálo nejlépe?
Hrál jsem už ve dvaašedesáti zemích světa. Kromě lokalit, kam se jezdí z prestižních důvodů, se moc rád vydávám do zemí, které z našeho pohledu vypadají kulturně exoticky. Mezi ně patří Indonésie, kde se hraje hlavně na Jávě, nebo Singapur a Indie. Tam se krásně hraje a přináší to zážitky, na které se nezapomíná.

Co vás na hře na housle fascinuje?
Housle jsou pro mě celoživotní partnerka, je to pro mě instrumentální „náhražka“ lidského zpěvu. Dokážou vytvořit jakékoli emoce a city. Měly svůj vývoj a když na ně hraji, můžu se na ně smát, můžu i plakat, je to skutečně geniální nástroj. Fascinuje mě na něm, že vydrží staletí. Člověk si bez problému může zahrát na tři sta let staré housle.

Pokud vím, jste také uznávaným znalcem historie a stavby houslí významných houslařů 17. až 21. století i vyhledávaným soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje. Co vás přivedlo k této nehudební profesi a co obnáší?
Soudním znalcem jsem se stal v roce 2008, kdy jsem začal dělat výstavy houslí. Moje první byla v Obecním domě v Praze a tehdy se na mě obrátili ze soudu, zda bych měl zájem stát se soudním znalcem. Obracejí se na mě privátní osoby, které se chtějí dozvědět, co mají za nástroje, nebo také orgány v trestním řízení. Občas totiž dochází k odcizení houslí, které nejsou levné, nebo k výrobě falz v podobě továrních nástrojů. Jsem rád, že se tímto oborem zabývám, protože díky tomu se podařilo zachránit spoustu nástrojů, které byly ve špatném stavu, dnes jsou zrestaurované a fungují. Také mě těší, že se na mě čas od času obracejí investoři, protože housle jsou dobrou investicí, zvláště italské či francouzské, a tím se kvalitní nástroje vracejí do České republiky. Domlouvám se s nimi, zda by nám housle zapůjčili na výstavu nebo k natáčení. Tyto aktivity moc podporuji, protože si myslím, že to má velký smysl. Je to obor, kdy musím znát historii. V době covidu se na chvilku stal mým prvním oborem a když jsme nemohli koncertovat, psal jsem posudky. Je to koníček, který vznikl v Hradci Králové, kde působí houslařský rod Pilařů, k nimž jsem se jako malý kluk chodil dívat na nástroje. Houslař pan Karel Pilař mně o historii houslí vyprávěl, pak jsem na ně hrál a tak jsem se dostal k tomuto koníčku.

Které nejvzácnější housle jste držel v ruce?
Každý asi čeká, že řeknu Stradivari. Hrál jsem už na patnáct nástrojů Antonia Stradivariho, které byly stavěny v letech 1698 až 1728. Kromě toho hraji i na jiné nástroje. Mám rád italské housle od Giovanni Battisty Guadagniniho, nebo nádherné housle Giuseppe Guarneriho, ale propaguji také staré české housle třeba od Jana Oldřicha Ebrleho z roku 1737. Těch nástrojů je samozřejmě více. Je úžasné si staré housle dát pod bradu a cítit tu obrovskou energii, která je v nich za ta léta zakódovaná. S tím nástrojem je třeba se sžít, vyjít si vzájemně vstříc, je nádherné ho poznávat.

Ve vašich houslových šlépějích kráčí velmi výrazně dcera Julie. Dá se tedy říci, že se potatila?
Myslím si, že ano. Talent musí mít, protože studovala na Královské akademii v Londýně u profesora Rodneyho Frienda, který byl dlouholetým koncertním mistrem newyorských filharmoniků. Dnes, kdy je jí sedmadvacet let, už koncertuje samostatně a já ji přeji, ať je úspěšná a s houslemi šťastná.

A po kom jste zdědil svůj talent vy?
Když jsem byl kluk, byl už můj děda v důchodovém věku a učil v Osvětové besedě na housle. Děti k nám domů chodily na hodiny a já jsem ty housle pořád slyšel. Když mně bylo pět a půl, děda mi je dal do ruky, ať to taky zkusím. A tak to celé začalo. Osvojit si základy hry v předškolním věku je určitě dobré. Děda mě proto přihlásil do Lidové školy umění a chodil jsem k paní učitelce Ludmile Stránské, která mě později přepravila na konzervatoř. Začít a vydržet u houslí ale není úplně jednoduché, protože mají dvojí způsob vedení rukou. Proto je potřeba si tu techniku vypracovat a naučit se tak na housle hrát, rychle intonovat a vyluzovat dobrý tón, aby housle člověka neotrávily. Obdivuji všechny kantory, kteří učí malé děti na housle, protože to není žádná legrace. Učitel je motivační prvek, aby to dítě vydrželo. Když se to podaří, je to úžasné.

Před dvěma lety jste vážně onemocněl, ale nevzdal to. Co vám tehdy šlo hlavou, když jste si doslova hrábnul na dno?
Byl to asi nejtěžší okamžik v mém životě. Uvědomil jsem si, že housle se staly absolutním leitmotivem mého života. Nějaký čas jsem byl upoután na lůžko, měl ochablé svaly a musel jsem rehabilitovat. Nakonec mně do nemocnice poslali housle, já i moji ošetřující lékaři zjistili, že právě ty housle a hudba mě začaly nahazovat zpět. Proto jsem se daleko rychleji zotavoval, musel jsem si v hlavě úplně změnit priority myšlenek, hodně jsem se změnil po stránce psychické i hudební. Asi jsem prošel nějakým zvláštním procesem, kdy jsem změnil pohled na život. Má to zřejmě svoji logiku, protože s kýmkoli mluvím, kdo něco zlého prožil, říká to také. Tehdy jsem si řekl, že to nevzdám a že se zase vrátím zpět. Našel jsem v sobě vůli nejen díky sobě, ale také díky lidem okolo sebe, díky přátelům, kteří mně pomohli. To bylo strašně důležité, protože nejhorší je v takové situaci zůstat sám.

Jak se cítíte nyní, když jste všechno překonal?
Daleko více si užívám života. Dříve jsem působil jako workoholik, který nemluví o ničem jiném než o práci, To se ale změnilo, chci zažít příjemné věci, pohybovat se, cestovat, potkat se s fajn lidmi. Dnes už vím, že se svět nezboří, ani nezastaví, když se úplně neuskuteční věci, které jsem dříve považoval za absolutně zásadní. Naučil jsem se také říkat ne, což jsem předtím neuměl. Chci, abych roky, které mě snad ještě čekají, zažil naplno. Dnes se cítím opravdu dobře.

Ví se o vás, že se nesoustřeďujete pouze na klasickou hudbu, ale nevyhýbáte se ani hudbě populární. Co vás k tomu vede?
Rád dělám s lidmi z jiných žánrů a tím vznikají společné projekty. Když jsem nedávno slavil životní jubileum, pozval jsem si kamaráda Vaša Patejdla, slovenského zpěváka a hudebníka ze skupiny Elán, který je zároveň absolventem klasické skladby na Vysoké škole múzických umění ve třídě profesora Alexandera Moyzese. S Vašem jsme dělali instrumentální muziku. Ten projekt jsme spolu prezentovali ve Smetanově síni po třiceti letech a několikrát jsme ho uvedli. Teď jsme se k němu vrátili a zjistili, že vůbec nezestárnul. A to je něco, co mě baví. Spolupracoval jsem například i se skupinou Jablkoň. Tímto způsobem jsem se mohl potkat i s Mekym Žbirkou, který nás před časem opustil, a byl to více než třicet let můj velký kamarád. Baví mě tedy vytvářet něco nového a ne donekonečna opakovat klasické tituly. Právě spolupráce s jinými muzikanty mě přivedla k tomu, podívat se na klasiku z jiného břehu. To mě provází celý život.

Dokážete se ve volném čase věnovat i něčemu jinému než jsou housle?
Volného času zase až tolik nemám a když ho mám, se zatajeným dechem prosvěcuji housle a dívám se, jaké tam jsou uvnitř nápisy. Kromě toho využívám koncertních cest k poznávání cizích zemí a lokalit, kde jsem nikdy nebyl. Mně se moc líbí příroda, proto to nejsou při cestě třeba do Las Vegas herny, ale Retro Canynon nebo Death Valley, tedy Údolí smrti. Chci vědět, co se venku děje, a o to víc se umět potom z nadhledu podívat na ty mnohdy trapné žabomyší problémy, které řešíme tady. Jsem člověk, který si názor dělá sám tím, že si vše jede ověřit a poznat, což v této době hodně chybí. V přemíře rychlosti a touhy sdělit informace, na světlo vycházejí bláboly a nesmysly, a to si myslím, že společnost zbytečně poškozuje a rozděluje.

Jaký hudební sen byste si chtěl splnit?
Těch snů je hodně. Asi bych ale chtěl zažít koncerty v reprezentativních sálech australských měst Sydney a Malbourne, kde jsem ještě nikdy nehrál. Mým snem je tam hrát na nějakém prestižním koncertě. Je to země, ve které jsem nikdy nebyl, a to mě mrzí.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jaroslava Svěceného