Pondělí

8. srpna 2022

Nyní

14°

Zítra

14°

Svátek má

Dělat malé věci s velkou láskou, to je jeden z cílů hradeckého varhaníka

26. 7. 2022

Dělat malé věci s velkou láskou, to je jeden z cílů hradeckého varhaníka 9 snímků
Na kůru kostela Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové působí od roku 1970, tedy více než padesát let, jako varhaník a sbormistr. Václav Uhlíř je varhanickou legendou a v tomto svatostánku se cítí jako doma. „Je to pro mě srdeční záležitost. Kdykoliv vystoupám po šestapadesáti schodech na kůr a usednu za úžasný nástroj, mám nádherné pocity. Byl bych rád, kdyby to ještě několik let trvalo,“ řekl.

Za svou dlouhou dobu natočil přes 20 CD, spolupracuje s různými orchestry i sólisty a kromě toho je také jako organolog velkým znalcem varhan.

Za to, že s pokorou celý život sloužíte „nástroji věčnosti“ jste nedávno obdržel Cenu dr. Františka Ulricha, což je nejvyšší ocenění města Hradce Králové. Co vám šlo hlavou, když jste ji přebíral?
To, že ocenění dostanu, jsem se dozvěděl z dopisu primátora Alexandra Hrabálka asi čtrnáct dní předem. Těsně před vyhlášením mně bylo oznámeno, že půjde právě o tuto cenu, což mě nadchlo. Tato cena mě těší o to více, že pocházím z nádherného města Hradce Králové, kde jsem vyrostl a které miluji.

Musím ještě zmínit jedno významné ocenění. Za dlouholetou službu církvi a zejména péči o varhany v diecézi jste v roce 2008 získal od papeže Benedikta XVI. vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice. Přebíral jste ho od papeže osobně?
Na vyznamenání mě navrhl biskup a pozdější kardinál Dominik Duka. Převzetí se konalo při slavnostní příležitosti v hradeckém biskupství. Ocenění mně předával biskup, takže ve Vatikánu jsem ho od papeže osobně nepřebíral. Je to velmi významné vyznamenání, kterého si velice vážím.

Teď bych se rád vrátil do vašich úplných začátků. Přivedlo vás k varhanám to, že jste s rodiči chodívali do kostela?
Ano. Do kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem skutečně chodil s rodiči a navíc tam můj otec zpíval v chrámovém sboru. V kostele jsem původně jako kluk ministroval a zároveň rád poslouchal varhanní muziku. Jednou jsem otce poprosil, zda by mě vzal na kůr. Tam se podle mě rozhodlo o mém dalším osudu. Viděl a slyšel jsem hrát tehdejšího katedrálního varhaníka Jiřího Strejce a byl jsem úplně u vytržení. V té době jsem hrál na klavír a on se mě zeptal, jestli bych si nechtěl zahrát na kostelní varhany. Tím jsem byl vtažen do hry a už mě to nepustilo.

Byl to tedy ten iniciační okamžik a zásadní rozhodnutí, že budete tento nástroj studovat?
Původně jsem muziku studovat nechtěl a zamířil jsem na gymnázium. V okamžiku, kdy jsem ale přičichl k varhanám, zakousl jsem se do toho a po gymnáziu se rozhodl, že se připravím ke zkouškám na Akademii múzických umění v Praze, kam mě přijali.

Čím vás studium akademie obohatilo a co vám dali vaši učitelé?
Na pedagogy jsem měl velké štěstí. Byl jsem přijat do třídy profesora Jiřího Reinbergera, který byl tenkrát velká kapacita ve varhanním světě. Po jeho smrti jsem přešel k Milanu Šlechtovi, jenž mně rozšířil obzory nejen po stránce techniky hraní, ale také hudební. Pana profesora jsem měl velmi rád, dal mně hodně do života a dodnes z toho čerpám.

Takže už na akademii bylo zřejmé, že varhany budou vaší celoživotní láskou nebo jste měl ještě nějaké pochybnosti?
Úplně jednoduché to nebylo, protože v té době nebylo v tomto oboru příliš uplatnění a nebyla možnost koncertní činnosti. Byl jsem dva roky na volné noze a pohyboval jsem se mezi svatbami a pohřby. Teprve potom, abych měl nějaké stálé zaměstnání, které se tenkrát vyžadovalo, jsem zakotvil na pardubické konzervatoři.

Po ukončení studia jste se vyučil varhanářem. Co vás k tomuto kroku vedlo?
Bylo to proto, že mě varhany zajímaly i po konstrukční stránce. Měl jsem nutkání věnovat se i této oblasti a spojit hru na varhany se znalostmi jejich vlastností. Chtěl jsem zároveň proniknout do podstaty varhan, což se mně myslím podařilo, a dokonce jsem si postavil i vlastní prototyp. Pak ale přišel rok 1989 a já se zase mohl naplno vrátit ke hraní.

Kromě koncertování spolupracuje s různými orchestry, sbory a sólisty, například řadu let je Jiřím Stivínem. Jak taková spolupráce s mistrem jazzové improvizace vypadá?
K této spolupráci mě tak trochu přivedla náhoda v době studií na akademii. Kolegyně, která s ním měla koncertovat, onemocněla, a já za ní zaskočil. Problém byl v tom, že pan Stivín nechtěl moc zkoušet, protože tvrdil, že zkoušejí jen zbabělci a méně talentovaní. Ujišťoval mě ale, že se nemusím ničeho bát. Navíc poměrně zvláštním způsobem improvizoval. Procházel se s nástrojem po kostele a já jsem často ani neviděl, kde zrovna je. Bylo to sice dost napínavé, ale dopadlo to dobře a padli jsme si noty. Hrajeme spolu dodnes, natočili jsme již dvě cédéčka a letos, kdy Jiří slaví osmdesátiny, nás čeká hodně hraní.

Pojďme zpět do hradeckého kostela. Jak vypadal v roce 1970 váš vstup do tohoto svatostánku?
Kolem roku 1968, když nastalo krátké uvolnění poměrů v zemi, v kostele působil varhaník, který chtěl dostudovat kněžský seminář. Tím se tam uvolnilo místo v době, kdy jsem se u pana Strejce začal připravovat na akademii. Zkusil jsem to, i když jsem toho v té době moc neuměl. Každé ráno v sedm hodin jsem tam chodil na mši, během několika měsíců jsem se naučil varhany ovládat a docela slušně improvizovat.

Mohl byste představit nástroj, na který tam hrajete?
Je to nejstarší nástroj v Hradci Králové, pochází z roku 1766 a vyrobil jej významný králický varhanář Josef Streussel. Má všechny výhody i nevýhody barokních nástrojů a právě barokní hudba se na ně hraje nejlépe.
Zvuk varhan je nádherný, stříbrný, barokní, akustika kostela je zde jedna z nejlepších v Hradci Králové.

Musí být kostelní varhaník věřící?
Je to určitě výhoda, zejména pokud hraje pro liturgické účely. Těžko si umím představit, že by se hrou na varhany při mši věnoval ateista.

Čím je v souvislosti s hudbou tento chrám výjimečný?
Jak už jsem uvedl, hudba tam nádherně zní a všichni umělci, kteří do kostela vstoupí, jsou nadšeni ze zvuku linoucího se tímto prostorem. Tím, že je kůr vysoko položený, zvuk má lepší kvalitu a déle se snáší dolů.

Zahrajete si rád třeba i ve venkovském kostelíku?
Určitě. Každý nástroj je jiný a originální. Dokonce mohu říci, že čím jsem starší, mám více rád výzvy. I když je nástroj malý nebo i ve špatném stavu, dá se z něj vyždímat maximum, vyzdvihnout jeho základy a potlačit nedostatky.

Jste také organolog. Mohl byste laikům vysvětlit, co tento pojem zahrnuje?
Organologie je nauka o varhanách a zahrnuje vše, co souvisí s jejich stavbou, opravou, restaurováním, ale i historií. Organolog, který má na starost péči o varhany v diecézi, musí posoudit, v jakém stavu se nástroj nachází, jaký způsob opravy by byl nejlepší, případně jak by měl vypadat nový nástroj. To vyžaduje znalost z mnoha oborů a také velké zkušenosti.

Věnujete se ještě pedagogické práci? Co jste se snažil svým studentům předat?
S výukou jsem skončil před třemi lety, protože jsem si říkal, že člověk má skončit v tom nejlepším. Mám spoustu dalších činností, kterým se chci v důchodovém věku věnovat, například právě organologii a koncertování. Jako pedagog jsem vyučoval varhanní hru na konzervatoři v Pardubicích, v Hradci jsem působil deset let na pedagogické fakultě. Celkem jsem učil skoro čtyřicet let. Studentům jsem se snažil dát nejen výhled do oblasti hraní, ale také jim rozšířit znalosti o nástrojích a jejich funkci.

Z vaší diskografie je považován za pozoruhodný profilový kompaktní disk Česká varhanní tvorba. Co zájemce o varhanní hudbu uslyší?
Je to jedno z prvních CD, které jsem natočil v roce 1994. Polovinu, v níž se věnuji české barokní tvorbě, jsem nahrál na krásný barokní nástroj v Králíkách. Druhá polovina vznikla v úžasném prostoru Benediktinského kláštera v Broumově, kde jsem nahrál romantickou a moderní českou tvorbu.

Kromě toho jste spolupracoval na publikaci Historické varhany v Čechách a vytvořil vlastní obsáhlou monografii o varhanách královéhradecké diecéze. Proč považujete za důležité veřejnost seznámit s těmito nástroji?
První publikace se rodila ještě v 80. letech, v době, kdy žádná publikace tohoto typu neexistovala. S kolektivem nadšenců, jako jsem já, jsme vytipovali nejkvalitnější historické nástroje, které stojí za pozornost, a ty jsme tam zahrnuli. Protože jsem měl v tomto směru nejvíce zmapovanou oblast východních Čech, pojal jsem myšlenku, že bych vytvořil komplexní monografii, kde by byly zahrnuty všechny varhany z královéhradecké diecéze, což přináší celkem 734 nástrojů. Byla to obrovská porce a dělal jsem na tom zhruba dvacet let. Musel jsem na jednotlivá místa zavítat, nástroje nafotit a doplnit je jejich historií. Velice mně pomohl tehdejší biskup Dominika Duka, který uvítal, že monografie vyjde k 700. výročí založení katedrály Sv. Ducha a hned zajistil nakladatelství Garamon v Hradci Králové. Hlavně ale sehnal finanční prostředky. Nakonec se monografii podařilo vydat. Mám z této publikace obrovskou radost a je to jediná publikace tohoto typu, kterou se může pochlubit zdejší diecéze.

Jaké vlastnosti musí mít dobrý varhaník?
Těch je několik. Myslím si, že musí být fyzicky i mentálně vyspělý, protože hra na varhany je velmi náročná, zvláště u velkých nástrojů. Varhaník by měl mít rovněž široké znalosti o nástrojích, představivost, pohotovost, náročná je také souhra s jiným nástrojem.

S jakými pocity vstupujete do chrámu, kde zrovna zní varhany?
Mám trochu profesionální deformaci, protože hned slyším různé chyby, kterých si laik nevšimne. To se týká i koncertů. Jak říká jeden můj známý, kolegové by si na koncerty navzájem neměli chodit.

A jaké to je, když je rozezníte sám?
To je úplně něco jiného. Jsou nástroje, které mě ničím nepřekvapí, ale je stále menšina nástrojů, jež mě něčím dostanou. Pak jsou top nástroje, k nimž se rád vracím. Tady v diecézi kromě varhan v kostele Nanebevzetí Panny Marie, na které hraji, jsou to nástroje v zámeckém kostele v Rychnově nad Kněžnou, kde jsou jedny z největších mechanických varhan v Čechách, a pak také varhany v Deštné v Orlických horách. Je to jeden z prvních nástrojů, na který jsem sáhl jako malý kluk, když jsem tam jel na prázdniny. Tato trojice varhan mi dodnes přináší nezapomenutelné zážitky.

Co máte ještě ve svém oboru v plánu?
Já už si žádné velké cíle nekladu, spíše se držím toho, co řekla Matka Tereza:
„Dělejme malé věci s velkou láskou a buďme pokorní v tom, co děláme.“

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera