Soustřeďuji se na svoji hudbu, to je moje priorita, říká saxofonistka Nela

Tato formace letos zahájila legendární hradecký festival Jazz Goes to Town a nyní má v plánu natočit první album. „Album je v přípravném procesu a natáčet ho budeme v listopadu. Vyjít by mělo v červnu příštího roku,“ prozradila saxofonistka Nela.

Nelo, první otázka se přímo nabízí. Holky v útlém dětském věku v „zušce“ ke hře většinou volí klavír, housle či kytaru. Jak jste se dostala k saxofonu? Kdy a kde to bylo?
Už od předškolního věku jsem chodila na Základní uměleckou školu na zobcovou flétnu k paní učitelce Haně Hermannové, která se nám dvanáct let velmi věnovala nejen ve škole, ale také o víkendech i prázdninách, což dnes v hudebním školství není běžné. V „zušce“ jsem hrála ve flétnovém kvartetu a díky paní učitelce jsme měli možnost se podívat do zemí, jako Francie, Německo, Belgie, Chorvatsko či Itálie. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct let, soubor se rozpadl a já jsem v té době byla okouzlena hrou saxofonisty Tomáše Antonína Muchy, který tento nástroj vyučuje na Střezině a vede tam big band STO Na Drezíně. Přišla jsem za ním s prosbou, jestli by mě mohl na něj učit hrát. Původně jsem se měla učit na alt saxofon, ale nakonec jsem začala hrát na tenor, což mně zůstalo dodnes a je to můj primární nástroj.

Pocházíte z muzikantské rodiny?
Pokud vím, v rodině žádný profesionální muzikant není. Každopádně prapraděček ze strany mojí maminky byl údajně trumpetistou a kapelníkem v orchestru na Ostravsku. Můj tatínek je ale velkým fanouškem hudby, miluje Beatles i další dobré kapely a já jsem byla od malička ovlivněna jeho hudebním vkusem. Seznámil mě například s tvorbou americké jazzové zpěvačky Elly Fitzgeraldové, což mě tehdy učarovalo. Díky němu jsem také začala chodit na jazzové koncerty a na hradecký mezinárodní festival Jazz Goes to Town. Dodnes se nejen se mnou, ale i s mojí sestrou baví o muzice, což je skvělé.

Je zřejmé, že vám hra na saxofon učarovala hned od začátku. Měla jste v té době ještě i jiné zájmy?
Od útlého dětství jsem ještě chodila na výtvarnou výchovu. Myslím si, že mě to dost ovlivnilo. Při studiu na Gymnáziu Boženy Němcové jsem tam měla nejdříve na výtvarnou výchovu a potom na dějiny umění učitele, výtvarníka, zejména grafika Jana Černoše. Dodnes z jeho výuky čerpám. Jak je umění ve všech směrech propojené, samozřejmě čerpám z toho výtvarného, ​​které mě inspiruje i pro současnou hudební tvorbu. Docházela jsem také na dramatický obor k Jolaně Brannyové a Josefu Tejklovi.

Čím vás tento hudební žánr, kterým je jazz, zaujal?
Přiznám se, že jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela, protože to pro mě bylo naprosto samozřejmé. Ze začátku mě naprosto fascinoval velký muzikantský kolektiv, ve kterém jsem chtěla hrát na saxofon. Postupně mě tento druh hudby pohltil s tím, že do dnešní doby se můj vkus prohlubuje. Nikdy to nebylo tak, že bych už na začátku dokázala hned zvládnout náročnou hudbu například při Jazz Goes to Town, kde v dřívějších letech vystupovali a stále i nyní vystupují velmi známí muzikanti, kteří přivezli tehdy pro mě těžko stravitelný repertoár. Moje jazzová cesta byla prostě dlouhá a postupná.

Měla jste nějaký saxofonový vzor?
V mých úplných začátcích to byl například už zmíněný Tomáš Antonín Mucha. Navštěvovala jsem ještě hodiny improvizace u hradeckého muzikanta Martina Brunnera staršího, který založil festival Jazz Goes to Town. Byla to pro mě velká zkušenost a první opravdový kontakt s improvizací. Později jsem jezdila na Letní jazzovou dílnu Karla Velebného do Frýdlantu. Musím při tom zmínit dnes už bohužel nežijícího saxofonistu Rosťu Fraše, kterého jsem tam poznala a jenž mě později vyučoval improvizaci na Konzervatoři Jaroslava Ježka. To byly vzory, které se mně dostaly pod kůži. U zahraničních vzorů se to stále proměňuje a každou chvíli se mi líbí někdo jiný nebo ten, kdo vydá dobré album, které je pro mě něčím nosné. Nemám jeden jediný vzor a nejsou to jen saxofonisté, ale třeba přední jazzový kytarista, a to i na evropské scéně, David Dorůžka.

Studovala jste na Konzervatoři Jaroslava Ježka a na pražské Hudební akademii múzických umění. Čím vás tyto instituce obohatily?
V době, kdy jsem nastoupila na konzervatoř, to byl pro mě takový druhý domov. Bylo to asi způsobené tím, že tam působilo spousta skvělých muzikantů a učitelé nám při praktické výuce dávali poměrně velkou volnost. Konzervatoř mě určitě obohatila v přímém kontaktu s profesionály i se studenty a také po praktické stránce. V té době tam chyběli saxofonisté, takže oproti tradičnímu postupu, jsem už tehdy hrála v orchestru od prvního ročníku a rovnou jsem začala hrát i mimo školu. Když jsem přišla na Hudební akademii múzických umění, byl to pro mě trochu náraz do zdi. Neměla jsem totiž moc teoretických znalostí, zkušenost s kompozicí, která se tam po nás začala poměrně rychle vyžadovat. Bylo to dost náročné, ale určitě mně studium hodně dalo a jsem ráda, že jsem tam mohla studovat.

Působila jste v několika hudebních formacích, jako například Pirate Swing Band, Factorial! Orchestr, Jazz Police či Pražský big band Milana Svobody.
V každé ze jmenovaných formací jsem hrála několik let, v případě Pražského big bandu Milana Svobody to byla taková perioda, kdy jsem odehrála jen několik koncertů, a to i v rámci studia na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Byly to pro mě přínosné zkušenosti.

Je to právě velký muzikantský rozptyl a prolínání rozmanitých hudebních směrů, co vás baví?
V té době to bylo určitě naplňující, protože, kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělala. V hudbě musím dělat věci, které mám ráda. To, že se profiluji, že se vkus i estetika hry proměňuje, mně přijde naprosto přirozené. Je také dobré, když si muzikant vyzkouší co možná nejvíce rozmanitých směrů a žánrů, beru to jako obohacení. Do dneška se tomu snažím nebránit. Pokud mě někdo osloví a mně to připadá smysluplné, jsem ráda a snažím se tomu dát maximum. V poslední době se však soustřeďuji na svoji hudbu, to je moje priorita.

S kytaristou Janem Lacinou jste v roce 2018 založili kvartet 2in2out. Na co se tato formace zaměřuje?
Ještě před nástupem na HAMU mě pedagog Jiří Slavík přizval do ansámblů, které jsou součástí bakalářského i magisterského studia. Jsou to krátké jednorázové projekty a výsledkem je koncert. Tam jsem se potkala s Honzou Lacinou, který přišel s nápadem, že bychom mohli něco společně vytvořit a od té doby spolu hrajeme. Postupně jsme se rozhodli, že ze studentského projektu vybudujeme rovnocenné dílo dvou lidí - autorů, kteří vytvoří jednotný a originální zvuk bez ohledu na to, že máme oba trochu jiný hudební přístup. Hrajeme vlastní skladby, ve kterých je dost prostoru pro všechny členy kvarteta. Zároveň mně přijde důležité vytvořit projekt, který bude mít nějaké konkrétní sdělení. To je to, o co se snažíme, co je našim cílem.

S vaším kvartetem jste v říjnu zahájili letošní legendární hradecký mezinárodní festival Jazz Goes To Town v kavárně Artičok. Jaké to bylo a jak vás přijalo publikum?
Bylo nám ctí zahájit letošní ročník festivalu. Bylo to velmi příjemné překvapení, bylo plno, publikum nás vřele přijalo a moc jsme si koncert užili.

Doslechl jsem se, že vaše kapela 2in2out připravuje první album. Co bude jeho obsahem a kdy vyjde?
Album je v přípravném procesu a stojí za tím spousta organizační práce. Samozřejmě, a to je nejdůležitější, je třeba si album připravit po hudební stránce, což děláme dost intenzivně. Pro letošní rok jsme naplánovali zhruba pětadvacet koncertů v tuzemsku i v zahraničí, například v Německu, v Paříži a čeká nás turné na Slovensku, které zakončíme ještě jedním koncertem v Maďarsku. Snažíme se tím na nahrávání připravit, protože koncertní repertoár je zároveň i materiálem na desku. Koncerty odhalí slabší místa v kompozicích, řekneme si, co se povedlo a také, co se naopak nepovedlo, co změnit, aby album bylo podle našich představ. Natáčet ho začneme v listopadu v jednom z nejlepších nahrávacích studií u nás, Sono Records v Unhošti. Album bude nahrávat Adam Karlík a mělo by vyjít v červnu příštího roku u vydavatelství Bivak Records, které založil Vilém Spilka, kytarista, pedagog a dramaturg dvou velkých českých festivalů Prague Sounds a JazzFestBrno.

Hrajete na saxofon a také skládáte. Jsou pro vás skládání a hraní spojitou nádobou?
V této životní fázi je to pro mě určitě nutnost. Jsem ráda, že jsme se k tomu s kvartetem 2in2out dopracovali, že je náš repertoár opravdu autorský. Na druhou stranu si říkám, že by nebylo úplně od věci na nové nebo nějaké budoucí album připravit i nějaký jazzový standard. Vzhledem k tomu, že je pro mě opravdovou radostí v kapele hrát, přišli jsme na to, že nás baví naše autorská hudba, ale i dobrá hudba, která už byla napsána. Je to zážitek a něco trochu jiného, ​​tak proč se tomu bránit a nezkusit to. Do budoucna mám v záloze ještě jednu myšlenku, a to album balad.

Co vás na jazzu přitahuje především?
Na jazzu se mně líbí svoboda, že se z nahodilosti může stát něco naprosto krásného a zároveň i to, že se občas něco nepovede. Na druhou stranu jsem si vědoma toho, že umění má mnoho tváří a snese mnohé, i to mám na jazzu ráda.

Rozhovor vedeme v Poděbradech, kde vyučujete ve zdejší Základní umělecké škole Otakara Vondrovice, předpokládám, že hru na saxofon.
Ano, individuálně vyučuji hru na saxofon, ale občas, když je to potřeba, i nějaký příbuzný dechový nástroj, například zobcové flétny. Učím ještě na Základní umělecké škole Vadima Petrova v Praze na Spořilově, kde vedu seminář zaměřený na vývoj hudby od konce 19. století. Snažím se žákům nad rámec jejich individuálního studia zábavným výkladem podat, jak se hudba vyvíjela od té doby až do současnosti a ukázat jim, že postupy, které byly aktuální tehdy, mohou být aktuální i dnes. Na obou školách navíc vedu saxofonové kvarteto.

Co chcete svým žákům předat?
Snažím se jim předat lásku k hudbě takovým způsobem, že i kdyby nebyli v dospělosti aktivními hráči, stanou se z nich alespoň aktivní posluchači, kteří budou hudbě rozumět a umět si ji zasadit do kontextu. To je můj cíl a myslím, že podobný cíl by měli mít i další učitelé v rámci základního uměleckého vzdělávání je pro mě jako učitele důležité mít individuální přístup, aby je hraní bavilo a zaujalo.

Kam budou směřovat vaše muzikantské kroky v budoucnosti?
Doufám, že nám vydrží další spolupráce s kvartetem 2in2out. Myslím si, že máme slušně nakročeno k tomu, abychom mohli stabilně koncertovat a případně nahrávat i další alba. Věřím, že se budeme nadále hráčsky zlepšovat. Mým velkým přáním je, aby se nám podařilo, alespoň částečně, působit i na zahraniční scéně. Samozřejmě jsem si vědoma toho, že je to cesta nesmírně obtížná, dlouhá a vyžaduje vytrvalost.

Jak Nela Dusová vnímá své rodiště Hradec Králové?
Hradec mám moc ráda, je to nádherné město a věřím, že se v něm i dobře žije. Za rodinou a za kulturou se tam vracím s velkým potěšením. Musím říci, že mně v posledních letech Hradec dělá velkou radost. V této souvislosti bych chtěla zmínit dvě jména. Prvním je Michal Wróblewski a jeho práce pro festival Jazz Goes to Town. V průběhu let jsem měla možnost festival navštěvovat a myslím si, že se vyvíjí směrem, který může každoročně přilákat stálé i nové příznivce jazzové hudby. Druhým jménem je Vladimír Šrámek, nový ředitel Filharmonie Hradec Králové. Moc se mně líbí, jakým směrem se pod jeho vedením filharmonie ubírá. V Hradci se rozjíždějí crossovery, to znamená, že se začínají objevovat projekty, které spojují svět tak zvané vážné hudby a svět jazzu nebo populární muziky. Přijde mně to jako dobrý způsob, jak si udržet posluchače a je to velký krok dopředu.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Nely Dusové