Umělecký šéf: Ten „můj“ soubor je pro mě vždycky ten nejlepší

Letos má za sebou už čtvrtý rok. A jak nahlíží na své působení v této prestižní hradecké divadelní scéně? A s čím jde do dalších sezón? „Z historie divadla i z vlastní zkušenosti jsem vypozoroval jisté sedmileté cykly. Nový šéf se zhruba dva roky seznamuje s prostředím, potom bývá tříletá doba zrání i úspěchů a další dva roky už se projevuje potřeba nových impulsů. Nu, a já jsem v Klicperáku čtvrtým rokem. Když však odečtu dva roky covidu, jsme vlastně na začátku toho plodného období. Cítím to tak, tudíž do další sezóny jdu s velkým těšením,“ řekl umělecký šéf Khek.

V divadelní branži jsi už téměř 20 let. Dá se to nějak shrnout? Co považuješ za přelomové události v tvém profesním životě?
Ten režijní život strašně rychle utíká. To si málokdo uvědomí, ale my jsme furt v poklusu směrem k premiéře. Míhají se kolem nás tituly, jiní herci, jiná divadla, je to jako kolotoč, který někdo zapomněl vypnout. V tom je ale ta práce krásná, nestereotypní a aspoň neplníme muzea nějakými krámy. Zkrátka přijde derniéra a začínáme od nuly. Každá z těch prací se v nás nějak uchová a neumím říct žádnou přelomovou. Cítím, a to si myslím, že je fakt, že režijní život není dlouhý a člověk to může dělat opravdu v top formě zhruba patnáct let. Je to asi individuální, ale u mě je to nyní. Mezi 40 a 55 lety má člověk už dostatek zkušeností a přitom taky „koule“ to utáhnout energeticky. Jsem rád, že můžu toto období spojit z Hradcem. Jo, a jedna inscenace důležitá byla. Markéta Lazarová v Městských divadlech, tam jsme se do sebe zakoukali s manželkou, takže divadlo může člověku změnit život.

V minulosti jsi pracoval s velkými profesionálními soubory ve Zlíně, Kladně, Mostě, Ostravě, Mladé Boleslavi či Divadle Na Vinohradech. Čím je pro tebe hradecké divadlo a jeho soubor?
Nejprve musím předeslat, že jsem „člověk souborový“, věřím na souborové divadlo a vše co řeknu o souborech dál, je myšleno s velkou láskou k lidem, kteří v nich jsou a snad se nikdo neurazí. Soubory jsou si totiž velice podobné. Je to sociologický vzorek společnosti, což je správné, neb o té samé společnosti děláme divadlo. V každém souboru od Chebu po Košice je jeden remcal, jeden odborář, jedničkářka, flink, mimozemšťan, alfa beta samci obou pohlaví, a mohl bych pokračovat dál. Mít z této různorodosti radost a něžně ji kočírovat je vlastně hlavní náplní mé práce. Není snad třeba zmiňovat, že „můj“ soubor je pro mě vždycky ten nejlepší.

Do Hradce Králové jsi nastoupil po dlouhých a výrazných obdobích působení dvou nepřehlédnutelných režijních osobností Vladimíra Morávka a Davida Drábka. Cítíš, že Klicperovo divadlo a jeho diváci jsou tím stále nějak ovlivněni?
Kdo se setkal s touto dvojicí, nemůže zůstat neovlivněn. Ano, myslím, a to v dobrém, že i diváci. Určitě si od těch dob zvykli na kvalitu. Od Vladimíra na jistou divadelnost až opulentnost, divadlo jako zážitek. K tomu Davidův humor a jiskřivé vidění světa paradoxů. Já nejsem tak excentrický divadelník, ale výše zmíněné je mi blízké. Kvalita, divadelnost, humor a tím, že můj rukopis je jiný, zas mohou diváci ocenit i pestrost naší nabídky. V poslední době tu režírují Frič, Dianiška, Vajdička, Holec, Hába, Nvota, což jsou režiséři, kteří opravdu patří k tomu nejlepšímu, co český divadelní rybník nabízí.

Jak bys popsal tvůj režijní přístup? Myslíš si, že by se dala nějak definovat „Khekova éra“?
Na tu éru se mě už někdo ptal. To nejde pracovat, a přitom dělat éru. Ta se asi definuje až zpětně, ne? Definovat režijní přístup na pár řádcích to taky neumím, nicméně se vždy snažím ctít autora a hlavní myšlenku díla. Když to výrazně zjednoduším, jsou dvě možnosti: buď vezmu Hamleta a vztáhnu jej na nějaký svůj osobní problém a o něm udělám inscenaci, která může být silná a autentická. Nebo budu pečlivě studovat tu horu jménem Hamlet a objevím v ní něco, co je věčné, téma, které zajímá každou lidskou bytost. Pak se pokusím sebe a všechny herce „dostavět“ k této velikosti Hamleta. Vyznávám ten druhý přístup, ale oba jsou legitimní a pokud se podaří, může se stát divadlo zážitkem. Vždy mě zajímalo divadlo postavené na silné herecké složce, tedy, že se příběh, situace, atmosféra formují na základě herců a nikoliv vnějších efektů.

Aktuálně vyšel dramaturgický plán na další sezónu. Diváci tedy už vědí, na jaké tituly a režiséry se mohou v dalším roce těšit. Můžeš nám ale popsat nějakou dlouhodobější vizi, kam by podle tebe mělo Klicperovo divadlo umělecky směřovat?
Chci říct, že vize se už realizuje v právě končící a příští sezóně. Tedy, že jsme městské divadlo, které si ale může dovolit mít na repertoáru většinu českých či světových premiér. Z čtrnácti posledních titulů jedenáct inscenací můžete vidět v rámci České republiky jen u nás. Mnohdy to jsou horké světové novinky, nebo přímo pro nás napsané texty. Ty jediné dva neoriginální tituly jsou Její pastorkyňa a Hamlet. Tyto dvě sezóny jsou v celém českém kontextu jedinečné a jsem na nás v tomto punktu hrdý. O tom, že bych chtěl, aby zde pracovali ti nejlepší dostupní režiséři a režisérky, už mluvím výše. Abych tu vizi nějak zaobalil, Klicperovo divadlo musí být moderní kulturní institucí otevřenou všem, v nejlepším smyslu slova veřejnoprávním médiem, které reflektuje současná témata celospolečenská, ale nevyhýbá se ani tématům okrajovým a menšinovým.

Prací uměleckého šéfa je mimo režii také rozvíjení uměleckého souboru a jeho schopností a dovedností. Jak se udržuje soubor „v kondici“? A jak se přistupuje k obsazování herců? Může práce uměleckého šéfa ovlivnit kariéru herců souboru?
Herectví je talent, pracovitost a štěstí. Právě to štěstí já mohu trochu ovlivnit, tedy umožnit herci, aby se v pravý čas setkal se správným úkolem. Pokud se to podaří, záleží už na pracovitosti a talentu. Mým úkolem je myslet na soubor jako celek, což znamená, aby Pepík nehrál všechny hlavní role, Lojza jenom nesloužil a zároveň bedlivě sledovat Máňu, která už skvěle zahrála dvě střední role a příště by mohla utáhnout celé představení. Já to teď zlehčuji, ale ve své podstatě to tak je. Jen je třeba si uvědomit, že to není matematika, a že mým pomocníkem není excelovská tabulka, ale něco tak alchymistického jako intuice.
Ano, umělecký šéf může ovlivnit kariéru i psychickou rovnováhu herce v dobrém i ve zlém. Snad u mě převažuje pozitivní bilance.

Nyní jsi uměleckým šéfem „s povinností“ dvou domácích inscenací za rok. Spolupracuješ ale i s dalšími divadly. Co ti přináší práce mimo domovskou scénu?
Upřímně? Oddych. Nové impulsy. Jedna z nejlepších prací na světě je „hostující režisér“. Tamní soubor vás miluje a nenadává na vás jako na svého uměleckého šéfa, vy si režírujete tu svou hru a nemusíte řešit žádné provozní problémy. Geniální. Pocit malíře, prázdného plátna a neomezeného množství barev. Proto si tento „odpočinek prací“ dopřávám. Ale má to i pragmatické důvody. Tvrdím, že režisér má režírovat – a já i po 100 inscenacích, každou další prací sbírám zkušenost pro tu inscenaci následující. Z hlediska šéfa je zas dobré vědět, že problémy, které řešíme my v Hradci, řeší i jinde, tu líp, tu hůř.

Na které představení do Klicperova divadla bys určitě pozval diváky? Máš nějaké nejoblíbenější?
Je to klišé, ale je to jako ptát se na děti, taky nelze říct, které máš nejraději. Ve světě je čím dál víc běžné hrát tak zvaně blokově, tedy tři měsíce každý den tu samou hru. Dokud chodí lidi, pak ji ukončit a nasadit novou. Jsme možná jedna z posledních generací divadelníků, která zažívá, že se každý večer děje něco jiného, a to je to nejoblíbenější představení, ta pestrost. Stůl prostřený a na něm spousta různých pokrmů, stačí přijít a ochutnávat.

V sezóně 2023/24 se diváci Klicperova divadla mohou těšit na tituly

Láska – Barbara Herz (ve vlastní režii)

U kočičí bažiny – Marina Carr; režie Diana Šoltýsová

Vyhubyt – Tomáš Ráliš (ve vlastní režii)

Hamlet – William Shakespeare; režie Pavel Khek

Brokolice na Marsu – David Drábek (ve vlastní režii)

S Caroline v kuchyni – Torben Betts; režie Jana Holec

Oslava – Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha; režie Pavel Khek

LOVU ZDAR! (PŘES KOSTI MRTVÝCH) – Olga Tokarczuk; režie Martin Satoranský

Více na: www.klicperovodivadlo.cz

Ilona Machová
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Martin Sedláček, Patrik Borecký