Úterý

21. září 2021

Nyní

11°

Zítra

13°

Svátek má

Ty sou, co?

24. 12. 2020

page.Name
Pelíšky. Málokdo si pod tím představí něco jiného, než už skoro kultovní film Jana Hřebejka z roku 1999. Filmový opus zasazený do období konce 60. let vyprávěný očima dospívajícího chlapce, měl s dobou mého dospívání nečekaně mnoho společného. Stejně jako hlavní hrdina byl také můj otec voják, komunista a příliš si se svým synem nerozuměl. Za klíčovou scénu filmu považuji kuriózní vánoční dárek.

Ten dal otec - voják svému synovi pod stromeček s tím, že potomek bude mít jistě obrovskou radost. Tato scéna byla jako vystřižená z doby, kdy jsem měl patnáct roků. Skoro to vypadá tak, že režisér Hřebejk byl tehdy u nás doma na Štědrý den a nechal se inspirovat.

Stejně jako mladý hrdina Pelíšků, i já jsem si sice nedělal iluze, co mi Ježíšek nadělí, přesto jsem ale v koutku duše doufal, že tentokrát se ke mně přitočí štěstěna a v rozměrné krabici s mým jménem na obalu bude něco, co mě mile překvapí a potěší. Krabici beru do rukou, napjatý otec se na mě dívá, jak budu reagovat. Pomalu strhávám papír, otevírám krabici a pak nevěřícně hledím do útrob. Podobně jako postava filmu Michal Šebek jsem uchopil do rukou pár hnědých vojenských bot doplněných letní a zimní verzí zelených ponožek.



„To snad není pravda, v těchto botách bych měl jít do školy a mezi kamarády?“ říkal jsem si zklamaně v duchu. Po prohlídce typizované obuvi i temně zelených ponožek, jsem stejně jako syn „lampasáka“, v podání Miroslava Donutila, vrátil dárek do krabice a na půl pusy utrousil: „Díky, tati.“ Vzpomínám si, že si otec patrně všiml mého malého nadšení z vánočního prezentu. Zatímco filmový otec nadšeně prohlásil: „Ty sou, co?“, můj táta, který toho nikdy moc nenamluvil, jal se vychvalovat kvalitu doplňků vojenských uniforem. „Jsou perfektní, že?“ Usmíval se spokojeně, i když musel vidět můj protáhlý obličej. „Boty jsou celé kožené a vydrží,“ vychvaluje obuv.

„Ty tlusté ponožky ale koušou,“ chabě oponuji. Otec povytáhl obočí. „Co to vykládáš, jsou z nejlepších materiálů,“ tvrdí hlava rodiny. Nakonec boty i ponožky skončily v krabici ve skříni a nikdy jsem je nevzal na nohy. Občas se sice otec ptal, jak se mi v botách chodí, ale to bylo všechno. Dlužno dodat, že tato epizoda neměla žádnou další dohru a otci jsem jeho vánoční dárek dávno odpustil. Navíc, na rozdíl od mladého Šebka z Pelíšků, mě otec – voják nikdy nenutil, abych zdobil dobovou nástěnku v předsíni bytu. To už by bylo trochu moc a musím říci, že jsem tuto nechutnou disciplínu hrdinovi populárního filmu fakt nezáviděl.

Ilustrační foto