Únava nejen jarní

„Jsem už na pokraji svých psychických sil,“ svěřila se mi před nedávnem jedna moje známá z Hradce Králové, která se formou distanční výuky snaží vzdělávat za domácími počítači sedící žáky. „Všechny ty katastrofické zprávy, které se linou den, co den z médií a nedá se jim téměř vyhnout, mně berou energii, i když si myslím, že dokážu lecčemu vzdorovat,“ dodala. Jestliže vakcína byla jakýmsi světlem na konci pomyslného tunelu, v množství, v jakém do země začala v minulých týdnech přicházet se zdá, že než dojde na všechny, ten tunel bude ještě pekelně dlouhý.

Žijeme v Královéhradeckém kraji, který se ještě v únoru potácel v pandemickém ovzduší takového ražení, že z toho šla jeho obyvatelům hlava kolem. Jak se stalo, že byl z hlediska covidové nákazy řadu týdnů nejhorší v republice, jsme se vlastně nikdy pořádně nedozvěděli. Jen nás přepadala jakási všudypřítomná únava, a to ještě jaro zdaleka neklepalo na dveře a krajinu pokrývaly hromady sněhu doprovázené nevídaný mrazivým oparem. Inu, trvá to už moc dlouho.

Po všech těch pohromách, které nás za poslední rok potkaly, nám nezbývá než vzhlížet k naději na lepší příští měsíce, i když to bude, předpokládám, zase těžké a poněkud únavné. Říká se, že právě s příchodem jara přichází i naděje, počátek nového života a příliv čerstvých sil, i když loni v březnu tomu bylo právě naopak. Všechno se ale mění a nic nezůstává ani na chvíli stejné.

Proto, naši věrní čtenáři magazínu Salonky, nám nezbývá nic jiného než věřit ve vlastní síly, nenechat se pohltit beznadějí, ale naopak k blížícímu se jaru vzhlížet s velkou dávkou naděje, že vše špatné jednou skončí, a to i ta zatracená pandemie, a začne něco nového, plného energie, radosti a společného setkávání, které nám dosud tak chybělo. Bude to určitě ještě nějakou dobu trvat, než se vše vrátí do někdejších dobrých a zajetých kolejí, ale s tím si nemá cenu příliš lámat hlavu. Jak se říká, naděje umírá poslední. Nenechte se tedy v žádné případě převálcovat únavou, a to ani tou tradiční jarní.