Pondělí

28. listopadu 2022

Nyní

Zítra

Svátek má

Pouhých šest minut

12. 4. 2022

page.Name
Každá válka včetně té aktuální na Ukrajině, kam bez pozvání vtrhla ruská armáda, je spojena s uprchlickou vlnou. Z agresí zasažené země proudí tisíce lidí, zejména žen a dětí, které mnohdy bez prostředků a materiálních statků prchají do okolních států. Je zřejmé, i když to někteří na sociálních sítích nesmyslnými „argumenty“ zpochybňují, že uprchlíci potřebují alespoň základní pomoc, jako například střechu nad hlavou, jídlo či ošacení.

V republice, a to i v Královéhradeckém kraji, se zvedla velká vlna solidarity, lidé přispívají financemi na transparentní účty či věnují materiální a jinou pomoc válečným běžencům. Vzpomínám si, jaké to pro mé přátelé bylo, když dobrovolně nebo po nátlakem komunistické moci v někdejším Československu skončili v emigraci. Když jsem s nimi po roce 1989 mluvil, většina z nich se od „zlého imperialistického“ západu dočkala pomoci ve všech směrech. A to nebyla skutečná válka! Proto jsem se před nedávnem rozhodl poskytnout alespoň nějakou oficiální pomoc ukrajinským uprchlíkům, protože mám za to, že je to nutnost, která jednou, a snad se to nestane, může potkat i nás v zatím blahobytně vyhlížející české kotlině. Netušil jsem, že mě potká něco, na co se nezapomíná.

V půlce jednoho březnového týdne jsem se vypravil na výstavu do Náchoda. Po skončení vernisáže jsme s přáteli šli do restaurace. Asi po hodině jsem chtěl odjet domů, ale nakonec jsem byl přemluven, abych se ještě trochu zdržel. A to byl myslím rozhodující moment k příběhu, který se odehrál na ploše pouhých šesti minut. Okolo deváté hodiny večerní jsem usedl do vlaku s tím, že jsem musel na cestě do bydliště v České Skalici přestoupit ve Starkoči. Ve vlaku jsem si všiml dvou žen a tří dětí obklopených plnými taškami. Záhy se ukázalo, že jde o ukrajinské uprchlíky.

Malého chlapce zaujala moje šála, přišel ke mně a začal za ni tahat než ho maminka s omluvou přivolala k sobě. Uplynuly asi čtyři minuty a blížila se moje cílová stanice. Přestože to bylo obtížné, dal jsem se s nimi do řeči. Ženy s dětmi prchaly ze své země přes Polsko do Hradce Králové, kde měly zajištěné ubytování. Těsně předtím, než jsem vystoupil, mě náhle napadlo, že jim nějak pomůžu. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem s peněženky vyndal tisíc korun a dal je ženám. Pak přišlo něco, na co se nezapomíná. Obě ženy mě s poděkováním objaly a když jsem už byl na peróně, mávaly mně z okna. Bylo to velmi dojemné. Těch šest minut mě celou cestu domů provázelo a provází doteď.