Jsem na sebe pyšný, že jsem Mlýn Malšovice zachránil

Mlýn v Malšovicích, jak uvádí tamní kronika, stál už ve 14. století. Za dobu své dlouhé existence vystřídal několik majitelů a procházel mnoha rozmanitými přestavbami. Zajímavostí je, že několikrát vyhořel. Bylo to ve 20. letech minulého století, kdy ho vlastnila žena již zesnulého mlynáře Čeňka Korbela. Požáry vždy vypukly z nezjištěných příčin a tvrdilo se, že si Korbelovi vyplácením pojistek pomáhali řešit své finanční problémy.

Když mlýnice ve 30. letech vyhořela znovu, koupil ji 1. září 1943 za 75 tisíc korun hradecký obchodník Otto Vacek. Po vleklém soudním řízení byly 27. července 1999 mlýnice a k ní náležící obytný dům v restituci vydány dceři Otty Vacka, která oba objekty darovala synovi. Ten ho pak předal svému potomkovi Zdeňkovi, nynějšímu majiteli, který se pustil do rozsáhlé a velmi náročné rekonstrukce.

„Mlýn byl ve špatném stavu a začal jsem přemýšlet, co s ním. Barák byl vlhký, protože v roce 1997 ho zasáhla povodeň. V přízemní místnosti, kde právě stojíme, bylo po kolena vody a nikdy to v té době nevyschlo. Když jsem dům dostal, věděl jsem do čeho jdu a co musím udělat. Podřezali jsme ho, izolovali a předělávaly se podlahy. Nyní jsou v něm tři byty nad sebou,“ popisuje nelehké začátky Zdeněk, který má tři děti, takže se nabízí možnost, že každé z nich může mít v budoucnu jeden. „Nedělám si ale iluze, že by tady potomci zůstali,“ pokrčil rameny bytostný řemeslník - samouk.

Vše si totiž nakreslil sám, vycházel z fotografií, do projektu pak vše přenesl projektant. Poté už jen oslovoval řemeslníky, ale hodně práce, hlavně ty přípravné a bourací, dělal svépomocí. Pořád měl při tom na mysli, že to byl mlýn, tedy průmyslový objekt, který nemusí mít žádné ozdoby, měl by být čistý. Jde o velký objem hmoty a Zdeněk postupoval tak, aby byl dům co nejodlehčenější. „Odstranily se například zbytečné příčky, bosáže, rámečky kolem oken…Ve finále se řešila barva fasády, zvolili jsme hodně světlou. Název Mlýn Malšovice je původní, nápis na venkovní zdi už byl, i když byly vidět jenom spodní části písmen. Chtěl jsem ho tam vrátit,“ říká a připouští, že během přestavby měl tři krize, kdy se chtěl na všechno vykašlat.

„Jedna z nich přišla, když to tady bylo celé vybourané, nic tu nebylo a chodil jsem v hlíně. Navíc byla zima a musel jsem fakt zatnout zuby. Motorem byla moje rodina, musela totiž někde bydlet. Když jsme se sem nastěhovali, spadl řemen a rok jsem nic nedělal. Pak jsem se rozhodl, že se do toho musím znovu pustit, to trvalo čtvrt roku. Čekaly mě pak další tři roky práce. Všechno jsem se učil za pochodu, fyzická práce je pro mě mentální relax,“ vzpomíná Zdeněk a přiznává, že deset let pracovního úsilí a spousta času, které mlýnu věnoval, samozřejmě poznamenal jeho manželský vztah. „Je těžké pak zacelovat nějaké jizvy, ale věřím, že se během dalších deseti let jizvy zase zacelí,“ myslí si Zdeněk, který pracuje v Novém Městě nad Metují ve strojírenské zahraniční firmě jako vedoucí personálního oddělení.

Přestavba mlýna byla sice nelehká práce, s kterou se však vypořádal, ale jeho životním údělem to není. Je to divadlo. „Vždycky mě moc bavilo loutkové divadlo, propadl jsem mu. Bydleli jsme v domě na Slezském předměstí a ve vchodě bydlel Matěj Kopecký, který mimo jiné hrál v Divadle Drak. Jednou jsme byli na jeho představení. Vzal mě do zákulisí, mohl jsem vzít do ruky loutky Fausta či Matěje z Posvícení v Hudlicích a projít se s nimi po jevišti. Úplně mě to okouzlilo,“ dělí se o svou velkou lásku. Po roce 1991 nastoupil do Divadla Jesličky, kde se potkal s Jiřím Polehňou, který loutky vyučoval. Setrval tam do roku 1998, aby pak přestoupil na na Katedru alternativního loutkového divadla pražské DAMU, kde  působil v ateliéru Jana Schmida. Ve třetím ročníku přešel jako profesionál do Divadla Drak.

„To byla moje vysněná scéna, kde jsem působil šest let. I přes čas strávený prací na baráku, jsem divadlo nikdy neopustil, zase jsem se vrátil do Jesliček, kde hraji amatérsky, po svém a tak, jak chci,“ říká odhodlaně. Když rekonstrukce mlýna dospěla do finále, náhle stál před otázkou, co bude dál. „Dům je to poměrně velký a já nejsem člověk, který by žil pouze ze dne na den. Mám rád, když věci mají smysl a ten se ještě povyšuje. Řekl jsem si tedy, že ho otevřu lidem a využiji ho pro divadelní představení,“ prozradil. V jeho domě se už odehrály čtyři, které zároveň pomohly dobré věci. „Vybrali jsme při nich poměrně velkou částku, kterou jsme poskytli Oblastní charitě Hradec Králové na domácí hospicovou péči,“ vysvětluje Zdeněk, který má do budoucna jasné cíle.

Byl by rád, aby v tomto koutě Malšovic s pozoruhodnou historií vznikla místní komunita, která spolu bude komunikovat a hledat společné cesty. Do budoucna by chtěl, aby se kolem jeho mlýna pořádaly happeningy, chodily si tam hrát děti, pořádaly se divadelní představení, hudební koncerty, výstavy a instalace. „Mojí vizí je, aby v ulici kolem mlýna, kde je řada zajímavých domů s vlastní minulostí, byla jakási stezka a příchozí by se dozvěděli o jejich historii, kdo v nich bydlel kdysi a kdo nyní. Jde o takový návrat ke kořenům s přesahem do současnosti a vznikl by tak jakýsi odrazový můstek pro další generace,“ zasnil se Zdeněk.

Svůj záměr komunitní společnosti chce důkladně promyslet. Rozjet ho hodlá už letos, ale postupně a pomalými krůčky. Dům, v němž se mu žije báječně, i jeho okolí, se k jeho plánům skvěle hodí. Upřímně v této souvislosti přiznává, že je na sebe pyšný, že Mlýn Malšovice zachránil před totálním zchátráním a zkázou. „Byl to můj největší hmotný počin v mém dosavadním životě,“ uzavřel.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera