Neděle

29. listopadu 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Bůh je láska, je přesvědčena husitská farářka Františka Klásková

25. 5. 2020

Bůh je láska, je přesvědčena husitská farářka Františka Klásková 11 snímků
V Hradci Králové působí více než čtyři roky. Žije v architektonickém skvostu Josefa Gočára Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové, který je sídelním sborem Královéhradecké diecéze Církve československé husitské. Farářka Františka Klásková, dcera známého biskupa Štěpána Kláska, vystudovala teologii a poslání být husitskou farářkou byla pro ni jednoznačnou volbou. „Víra je bytostnou součástí mého života,“ říká.

Proč a za jakých okolností jste se vydala na duchovní cestu? Sehrála v tom klíčovou roli rodina?
Pocházím z farářské rodiny. Můj tatínek je a děda i babička byli faráři.  Jsem z pěti sourozenců a každý máme k Pánu Bohu jiný vztah, i když jsme byli vychováváni stejně. Není to jen rodinou, i když mě vedla k víře, ale i nějakým božím povoláním. Věřím, že tomu tak je.

Bylo vždy vaším snem stát se farářkou?
Mým původním snem bylo stát se baletkou, protože moje maminka zpívala ve sboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, městě, ve kterém jsem se narodila. Občas jsem s ní chodila na zkoušky a byly tam krásné baletky. To mě uchvátilo a chtěla jsem být baletkou taky. Později jsem chtěla být učitelkou na prvním stupni základní školy. Když mně bylo patnáct let začali jsme s kamarády dělat pro církev víkendovky s dětmi a kamarádi toužili být faráři. Chtěli jít studovat teologii, tak jsem si řekla, že půjdu taky. Postupně se jim to ale rozleželo v hlavě, každý šel studovat něco jiného. Ve mně to však nakonec uzrálo, šla jsem studovat teologii a stala se farářkou.

Sourozenci se také chtěli vydat tímto směrem?
Rozhodně ne. Většina z nich, až na bratra, skončili v učitelství. Jedna sestra je školní psycholožka, další vychovatelka a třetí studuje češtinu a hudební výchovu na Univerzitě Karlově. Bratr pracuje v jedné firmě. Všichni byli vedeni k víře a jsou tedy věřící. Bůh je určitě součástí jejich života, ale církev jako instituce příliš ne.

Co konkrétně jste studovala?
Studovala jsem Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové, potom jsem absolvovala Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Bylo těžké vystudovat teologii?
Pro mě byl gympl těžší než teologie. Asi to bylo živými jazyky, na které nejsem moc nadaná. Nejtěžší na teologii jsou mrtvé jazyky, jako latina, řečtina a hebrejština. Ty mi ale paradoxně dělaly menší problémy. Měla jsem velké štěstí, protože, když jsem šla na teologii, zrušili povinnou zkoušku z živých jazyků a když jsem končila, tak jí zase zavedli. Minulo mě to těsně a měla jsem to bez nervů.

Co vám škola dala především?
Měli jsme skvělé učitele na biblistiku, což přispělo k mému porozumění bibli. Škola je také velice pestrá, kromě teologie se v ní vyučují mnohé další obory, které se s ní kombinují, například teologie s religionistikou, judaistikou, filozofií, učitelstvím či sociální prací. Každý obor studují typově různí lidé. Já jsem studoval čistou teologii.  



Husitská církev byla vaše jednoznačná volba?
Ano, byla to jasná volba. V patnácti letech jsem měla období, kdy jsem se rozhodl jít každou neděli na bohoslužby jiných církví. Byla jsem u katolíků, evangelíků, pravoslavných. Nakonec jsem si řekla, že všude dobře, doma nejlépe. Ve všech církvích jsem se sice cítila dobře, ale Církev československá husitská je mým domovem. Navíc má velkou devízu v tom, že pracuje s pojmem svoboda svědomí, kdy každý člověk si za svou víru zodpovídá sám, a to mi vyhovuje. My faráři tu nejsme od toho, abychom člověka někam strkali, když se ale chtějí nechat vést, snažíme se jim ukázat cestu k Pánu Bohu, zodpovědnost už za ně ale neneseme.

Je mezi církvemi nějaký propastný rozdíl?
Když se její představitelé sejdou lidsky, nevidím žádný problém. Každá církev má ale svůj řád, pravidla a důrazy v teologii. Když se to začne rozebírat, liší se hodně. Mě mrzí, že církve nejsou schopné si sednout k jednomu stolu při bohoslužbách a společně je sloužit. Některé si myslí, že jejich přístup je jediný správný a ty ostatní jsou špatné. Z teologického hlediska to chápu, ale lidsky mi to je líto.  

Měla jste mezi faráři nějaký vzor?
Mým farářským vzorem je můj tatínek Štěpán Klásek, biskup královéhradecký a někdejší správce Církve československé husitské. Mám ještě jeden vzor, a tou je literární postava Otec Tim z knih Jan Karonové. Je laskavý, láskyplný, vychází lidem vstříc…Podobně jako můj otec.

Jak na vaše rozhodnutí stát se farářkou reagovali vaši přátelé?
Mí církevní přátelé i spolužáci z gymnázia reagovali pozitivně, asi to čekali, nepřekvapilo je to a přijali to. Nesetkala jsem se s negativní odezvou. 

Jste vdaná nebo máte partnera? Je věřící?
Mám přítele, není praktikující věřící.

Kdy jste přišla do Hradce Králové?
Tatínek se stal biskupem, když mně bylo dvanáct let. Takže v Hradci jsem už dvacet let. Po studiu teologie jsem byla farářkou ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem byla čtyři roky. V současné době jsem přes čtyři roky v Hradci Králové.

Co všechno obnáší práce farářky? Jak vypadá váš běžný den?
Každý den je úplně jiný, a to mi vyhovuje. Na práci farářky je skvělé, že je hodně pestrá. Od úklidu, po práci s dětmi, setkávání se s rodinami, seniory až po bohoslužby. Pevnými body každého týdne jsou nedělní bohoslužby v Hradci Králové a jednou za čtrnáct dní v Nechanicích. Pak sloužím bohoslužby v Domově seniorů na Biřičce. Mám také biblické hodiny pro dospělé, pro mladší ženy ve sboru a k náboženství každý pátek vedu i děti. Dále to jsou pastorační rozhovory, přípravy na křty, na manželství či rozhovory před posledním rozloučením.

Obměňujete bohoslužby nebo jsou stále stejné?
Máme dvě varianty bohoslužeb. Jednou do měsíce děláme songovou bohoslužbu s písničkami a hudebním doprovodem. Zbývající neděle patří tradiční bohoslužbě podle liturgie Karla Farského, která je stejná už od roku 1925. To, že je stejná, je v pořádku. Je to bezpečný prostor, je pomalejší, člověk se dostane do jiného vnímání času. Tradiční bohoslužba, když k ní píši promluvu, má samozřejmě své variabilní části. Otevírám různé části bible, aby byly přínosné lidem v současné době.

O naší zemi se říká, že jsme spíše ateistický stát. Je to pravda nebo je to klišé?
Domnívám se, že jsme spíše necírkevní stát, ale těch, kteří v něco věří, je v Čechách hodně. Myslím si, že se Češi trochu bojí přidat se k nějaké církevní instituci. Mají o tom různé představy z knížek, filmů a podobně, ale církve, i když mají svoje chyby, se za ta léta už posunuly dopředu.

Ubývá členů vaší církve? Pokud ano, čím myslíte, že to je?
Ubývá hodně. Tím, že naše církev vznikla krátce po založení republiky a katolická církev byla spojována s Rakouskem – Uherskem, tak se k nám vstupovalo s nadšením spojeném spíše s čechoslováctvím než pro víru v Boha. Později, už za komunistů, když někdo dával najevo svou víru, nesl si následky. Lidé k víře nevychovávali své děti, víra se nepředávala. To je podle mě důvod, proč u nás je pokles vyšší než v evangelické nebo katolické církvi. Máme mnoho lidí v pokročilejším seniorském věku a nově začínáme s jejich vnoučaty. Chybí ale střední generace.

Jak vaše církev vznikla?
Naše církev je poměrně mladá, brzy budeme slavit sto let. Vznikla odloučením od katolické církve s tím, že chtěla určité změny, například dobrovolný celibát, českou mluvu při bohoslužbách, aktivní podíl laiků sedících v lavicích kostela na chodu náboženské obce, volení biskupů, a ne jejich dosazováni seshora. Jsou to zásadní rozdíly. Jsem na naši církev hrdá, že ve dvacátých letech vznikla, toto hlásala a při odloučení také splnila.  

V čem je oproti jiným liberálnější?
V přístupu k lidem a v dodržování interních pravidel. Do naší církve se vejde hodně lidí, což je její velké plus, jsme otevření všem. Nikomu neříkáme, co má dělat. Chceme, aby se u nás lidé pohybovali dobrovolně a ne, že jim to budeme přikazovat.

Co pro vás osobně znamená víra?
Neznám život bez víry, Bůh je se mnou stále. Víra je bytostnou součástí mého života.

Nikdy jste nezapochybovala?
Zatím žádná pochybnost nepřišla. Nemám srovnání, jaké to je, nevěřit.

Jak vnímáte Boha?
Bůh je pro mě láska. Je to osoba, na kterou se mohu vždy spolehnout, je tu pro mě, stojí při mně, posiluje mě, dává smysl tomu, co dělám.

A postavu Jana Husa?

Jako velkou osobnost. To, co hlásal, hodně ovlivnilo Čechy i naši církev. A tím pádem i mě. Ten důraz na pravdu je pro nás velice důležitý.

Co nejčastěji řešíte s lidmi, když za vámi přijdou?
Osobní problémy. Málokdo chce řešit nějaké teologické otázky. Lidé potřebují někoho, kdo je vyslechne. Můžu jim sice nějakým způsobem osvítit jejich situaci, ale rozhodnutí je zase jenom na nich.

Není to náročné neustále naslouchat různým problémům ostatních?
Na to se mě ptá hodně lidí. Zatím ne. Mám šťastnou povahu, kterou jsem asi zdědila po svých rodičích, že si problémy ostatních neberu osobně, ale jsem prostředník, který se je snaží odevzdávat Pánu Bohu. Ne, že by mě některé příběhy nezasáhly, ale snažím se je dlouho nedržet v sobě.

Ve světě pronikla na povrch řada afér některých kněží, kteří sexuálně obtěžovali děti. Sledovala jste to? Co na to říkáte?
Strašně mě to mrzí, že člověk jinému člověku může takto ublížit a zneužít své poslání. Odsuzuji to, ale nedokáži soudit to, jak se k tomu katolická církev postavila. Je ale špatné, že se to vůbec stalo.

Nemohou tyto aféry způsobit odliv věřících napříč všemi církvemi?
Samozřejmě tyto aféry poškozují všechny církve, lidi nás hodí do jednoho pytle. Jsou ale lidé, kteří mají přehled a jsou vzdělaní, začínají pak sympatizovat s jinými církvemi než s katolickou s tím, že po aférách nedošlo k razantnímu zásahu a neřeklo se nahlas, že se stalo něco špatného a odsouzeníhodného. 

Jak vnímáte Hradec Králové?
Vnímám ho velice pozitivně, je to krásné město s mnoha možnostmi. Je to můj domov a cítím se tady dobře.

Kam podle vás po třiceti letech od listopadu 1989 dospěla současná česká společnost?
Tehdy jsem měla dva roky, tatínek mě prý nosil na ramenou, já měla v ruce klíče a volala: Havel na hrad. Podstatné pro mě je, že dnes pořád žijeme ve svobodě a je velice dobře, že se můžeme svobodně vyjadřovat, volně cestovat, studovat, nemusíme se bát chodit do kostela… Uvědomuji si, že dnešní doba sice není ideální, ale je neporovnatelně lepší než před rokem 1989. Svoboda je však křehká a pro mnoho lidí těžká, aby ji unesli, protože, když jim někdo něco nalajnuje, tak je pro ně život jednodušší. Jsem ale moc ráda, že těch třicet let svobody tady je a mohu žít život, který žiji.

Věnujete se hodně ostatním lidem. Kde čerpáte síly? Co dělá ve volném čase farářka Františka Klásková?
Moc ráda čtu, mám ráda i deskové hry, trávím také čas s rodinou a kamarády, to mě hodně nabíjí. Každodenní očistu představují modlitby, to mě uklidňuje.

FRANTIŠKA KLÁSKOVÁ

- narozena 20. února 1987 v Liberci
- v roce 1999 se přestěhovala do Hradce Králové, když se její otec Štěpán Klásek stal biskupem
- vystudovala Gymnázium J. K. Tyla a Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
- farářkou se stala v roce 2013
- původně sloužila ve Dvoře Králové nad Labem, nyní působí více než čtyři roky ve sboru kněze Ambrože
- žije v Hradci Králové

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera