Úterý

11. srpna 2020

Nyní

23°

Zítra

24°

Svátek má

Nemá smysl sedět doma a litovat se

31. 1. 2020

page.Name
Od střední školy má velké problémy s páteří. Absolvovala už šest náročných operací, sáhla si na dno a málem skončila na vozíku. Veronika Pešková má hodně pádných důvodů, proč v Hradci Králové v červnu letošního roku založila spolek vozíčkářů Přesedni si. V těchto aktivitách je jí nápomocný manžel Tomáš Pešek, který je po úrazu na vozíku, a chystá se na paralympiádu ve sportovní střelbě v japonském Tokiu. „Jedním z hlavních cílů je, abychom ve městě pro náš spolek sehnali nějaké zázemí, kde se vozíčkáři mohou scházet,“ uvedla.

Váš spolek vzniknul teprve před nedávnem, v červnu letošního roku. Co vedlo k jeho založení?
K založení našeho spolku vedlo více důvodů. Jedním z nich je ten, že manžel je vozíčkář, dalším, že mám dlouhá léta nemocnou páteř a jsem v plném invalidním důchodu. Přestože je to lepší než v minulosti, jde nám také o odstranění bariér ve městě, kterých je stále dost a vozíčkářům stěžují život. Zdraví lidé si moc nedovedou představit, jak bariéry a překážky omezují pohyb hendikepovaných. Proto jsem si řekla, že to, jak se říká, chytím za pačesy a spolek na podporu hendikepovaných založím. 

Mohla byste blíže vysvětlit jeho název Přesedni si?
O smyslu a založení spolku jsem přemýšlela zhruba rok a půl. Když už se jeho vznik začal rýsovat, intenzivně jsem přemýšlela nad názvem. Chtěla jsem, aby to bylo pro vozíčkáře nějak typické, aby to nebylo prvoplánové, ale originální. Podstatou názvu Přesedni si se nakonec stalo to, že člověk, kterému se něco stane a skončí na vozíku, musí z předchozího života přesednout do jiného, život se mu úplně obrátí a musí se s tím nějak vyrovnat. Radila jsem se o názvu s rodinou i manželem a všem se líbil.

Jedním z vašich členů je právě váš manžel Tomáš Pešek, velmi úspěšný reprezentant České republiky ve sportovní střelbě hendikepovaných. Co říkal na vaši myšlenku založit spolek?
Manžel to označil za super nápad s tím, že mě bude ve všem podporovat. Příští rok ale jede na paralympiádu do Tokia, tak jsme se dohodli, že ho do té doby nebudu nijak zatěžovat, aby se mohl soustředit na vrcholný závod, který může být také pouze jednou za život. Mezitím dám dohromady celý spolek. Až skončí olympiáda, manžel se pak bude aktivně podílet na jeho chodu.

Můžete prozradit, co se vašemu muži přihodilo a jak se s tím pak vyrovnával?
Vyboural se na motorce. On má docela flegmatickou povahu, takže si myslím, že se s tím vyrovnával docela dobře a bere to hodně s nadhledem. V té době jsme se ještě neznali a seznámili jsme se až rok po jeho úrazu v rehabilitační léčebném ústavu v Luži – Košumberku, kde jsem také byla, protože už mám za sebou šest operací páteře.

Co jsou hlavní cíle spolku Přesedni si?
Mým cílem je, aby vozíčkáři v Hradci Králové měli nějaké zázemí, kde se spolu mohou scházet. To považuji za důležité. I když třeba mají rodinu, mezi sebou jsou ale na jedné lodi, mohou si vzájemně radit, podporovat se, povzbuzovat a motivovat. Ráda bych rovněž našla prostředky na různé pomůcky, třeba například na handbike, který není zrovna levnou záležitostí. Proto bude nutné sehnat co nejvíce sponzorů. Pro vozíčkáře máme už k dispozici fyzioterapeuta a psychologa, to také považuji za prospěšné. Chceme pomáhat i vozíčkářům, kteří mají rodinu a musejí se starat o děti, což pro ně není zrovna jednoduché.  

Myšlenkami spolku jsou mimo jiné poznání nových lidí, scházení se, pokořování nových výzev… Jaké výzvy chcete pokořit?
Samozřejmě založení spolku je velká výzva. Chci, aby fungoval, abych nalezla finanční prostředky na získání zmíněného bezbariérového prostoru. Ráda bych vozíčkáře začlenila do sportovního života, myslím si, že by to byla podnětná cesta. Můj manžel je dobrý příklad, který stojí za to následovat. Je to velká motivace, protože můj muž začal cestovat, i když tomu předtím nevěřil, že to dokáže. Jako sportovní střelec byl například v Dubai, nedávno se vrátil z Austrálie, chystá se do Tokia.

V říjnu měl váš spolek program v hradeckém Auparku. Co se tam odehrávalo?
Byla to naše první akce a konala se v přízemí Auparku. Soustředili jsme se hlavně na to, abychom se představili veřejnosti, aby věděla, že působíme v Hradci Králové. Hodně nám v tom pomohli oslovení významní sportovci, kteří se akce osobně zúčastnili. Byli velmi vstřícní a ochotní, za což jim patří velké díky. To patří také hradecké kapele Mr. MOSS, která při této události hrála. Bylo to úžasné. Rozdávali jsme kontakty s odkazem na náš web, kdyby nám někdo chtěl pomoci, abychom to mohli rozjet naplno. S touto první akcí mi hodně pomáhal můj taťka, který je rovněž členem spolku. Myslím, že tato veřejná prezentace, před kterou jsem byla hodně nervózní, splnila svůj účel. Ozval se nám například jeden vozíčkář, který měl zájem vstoupit do našeho spolku. V současné době máme devět členů - vozíčkářů. Za pozornost stojí i podpora několika tisíc lidí na Facebooku. Jsem spokojená a zároveň hodně překvapená. 

Chcete při vašich aktivitách ostatním hendikepovaným lidem naznačit, aby se nevzdávali?
To určitě. Sama jsem si v životě sáhla už několikrát na dno a několikrát mně prolétlo hlavou, že na to nemám, že to vzdám. To zřejmě prolétne hlavou každému, komu hendikep najednou zcela změnil život, musel se vzdát některých, i dopředu naplánovaných věcí. Podpora hendikepovaných a vědomí, aby se člověk nevzdával, je určitě důležitá. Z vlastní zkušenosti ale vím, že na to každý hendikepovaný musí nakonec přijít sám. 

Pomáhá, když je postižený člověk založením bojovník a optimista?
Hodně lidí mi při mých zdravotních obtížích říkalo, že by to nezvládli. Když mě ty problémy potkaly, tak jsem si to říkala taky. Pak se to ale změnilo a našla jsem v sobě sílu, abych na sobě začala postupně pracovat. Samozřejmě ten optimismus a vůle pomáhá. Nemá smysl sedět doma a litovat se. 

Mohou si i vozíčkáři plnit své sny?
Zcela jistě. Znám dokonce takové lidi, kteří říkají, že jejich život s hendikepem je paradoxně lepší, než byl před ním. Každý má nějaké sny a většina z nich se může splnit, a to i hendikepovaným. Stačí chtít a jít za nimi.

Jaké to je, když se dosud zdravý člověk vlivem třeba nějakého úrazu octne na vozíku? Co v tu chvíli potřebuje nejvíce?
Samozřejmě potřebuje hlavně podporu rodiny. Problémem je, že není připravená na to, jak hendikepovanému pomoci, jak se o něj starat a podobně. Je to pro všechny náročné, ale rodina musí tuto situaci ustát. Hodně lidí totiž neví, jak se k vozíčkáři chovat, co potřebuje, prostě nemají s tím žádnou zkušenost. I když lidé s hendikepem a nejen oni, občas zápolí s depresí či úzkostí, není na místě je litovat a projevovat falešný soucit. To nikomu nepomůže, spíše ublíží.  

Jak se může vozíčkář vrátit zpět do běžného života?
Když jsme se s manželem potkali v tom rehabilitačním léčebném ústavu v Luži – Košumberku, byl rok po úrazu a moc nekomunikoval. Ještě jsem netušila, že spolu budeme jednou chodit a pak se vezmeme. Dali jsme se do řeči a vyzvala jsem ho, že musíme něco podniknout. Začali jsme jezdit výlety v upraveném autě, vyrazili do kina, objeli jsme kolem Luže různé památky. Když jsme spolu začali žít, vyrazili jsme letadlem na dovolenou. Byli jsme i autem v Chorvatsku. Potom se manžel začal úspěšně věnovat sportovní střelbě. To byla ta cesta k běžnému životu. Vozíčkář by měl všechno zkusit, znát limity svého těla a sebrat odvahu.

Uvažujete ve svých aktivitách také o osobní asistenci?
O tom také dost přemýšlím, ale momentálně na to nemáme dostatek finančních prostředků. Je to ale určitě do budoucna jedna z možných aktivit našeho spolku.

Před rokem 1989 byli hendikepovaní spíše schováváni před zraky veřejnosti. Jak se to za těch třicet let změnilo a jaká je podle vás současná situace vozíčkářů v zemi?
Ano, před rokem 1989 vozíčkáři nebyli moc vidět, byli schováváni a bylo zřejmé, že se za ně společnost stydí. To bylo skutečně šílené, ale bohužel tomu tak v té době bylo. V té současné je řada nadací a spolků, které se snaží ukázat, že jsou tady hendikepovaní lidé, jež od nás potřebují pomoc, jinak by nemohli fungovat. Ještě to má ale rezervy, není to úplně tak, jak by to mohlo být. Myslím si, že by se do těchto aktivit měl více zapojit stát.

Domníváte se, že je ještě dnes pohlíženo na lidi postižené nějakým hendikepem jako na něco nepatřičného?
Přijde mi to tak. Hodně mi vadí, když zdraví lidé nevhodně komentují mentálně postižené lidi a v podstatě se jim vysmívají. Bohužel takoví lidé jsou mezi námi. Nikdy si nesáhli na dno, nevědí, jaké to je, nic takového je nepotkalo. Neuvědomují a ani si to nepřipouštějí, že by se jim mohlo snadno stát něco podobného, nebo někomu z rodiny. Byla bych ráda, kdyby solidarita s hendikepovanými byla větší.

I když je situace lepší, přesto musí vozíčkář v ulicích a ve vstupech do různých institucí překonávat rozmanité překážky. Jaká je v tomto ohledu situace v Hradci Králové?
Rozčiluje mě, že ve městě je stále málo parkovacích míst pro hendikepované a když už jsou, tak je klidně někdo obsadí a vůbec si neuvědomuje, že tomu postiženému svou nezodpovědností způsobuje vážné problémy. Samozřejmě i některé restaurace či instituce nejsou na vozíčkáře příliš připravené. To ani nemluvím o mnohdy neopravených a rozbitých komunikacích, které vozíčkářům rovněž ztěžují pohyb. Chybí také nájezdy, často i na chodníky. Vozíčkář by chtěl být soběstačný a nezávislý na ostatních, ty překážky a bariéry to však neumožňují. Nechci to ale vidět tak pesimisticky, určitě se ta situace postupně mění k lepšímu.   

Jaké připravujete budoucí aktivity?
Kontaktovali nás opět zástupci Auparku s tím, že se jim naše říjnová akce líbila a že by chtěli, kdyby se něco podobného uskutečnilo i v příštím roce. Až se kluci vrátí z olympiády a pokud nás budou chtít podpořit sportovci, kteří už na naší říjnové akci byli, rádi bychom uspořádali takový olympijský den. Mám také v plánu příští rok na jaře vyrazit s vozíčkáři na víkend do hor do jednoho bezbariérového penzionu. Chceme rovněž nafotit společný kalendář na rok 2020 se sportovci, kteří nás podporují. Ten se budeme snažit vydražit, abychom si vydělali na spolkovou činnost. Samozřejmě úplně nejdůležitější je sehnat už zmíněné vhodné bezbariérové prostory pro naše aktivity.

Počítáte tedy s nějakou pomocí z vnějšku?
Ano, budeme se muset obracet na sponzory.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera