Čtvrtek

3. prosince 2020

Nyní

-3°

Zítra

Svátek má

Nejdůležitější je pro mě příběh, říká mladá módní návrhářka Andrea Vytlačilová

21. 11. 2020

Nejdůležitější je pro mě příběh, říká mladá módní návrhářka Andrea Vytlačilová 33 snímků
Navrhuje pestrobarevné oděvy i šátky, sama však ráda chodí v černém. Mladá a velmi talentovaná módní návrhářka Andrea Vytlačilová (24) s kořeny v Hradci Králové a nedalekých Mžanech, je ve svém oboru na svůj věk bez nadsázky skutečnou hvězdou, i když se za ni nepovažuje. Není to tak dávno, co obdržela bakalářský diplom z nejprestižnější módní školu světa – Central Saint Martins v Londýně, kde se také připravuje na navazující magisterské studium.

Pro tuto absolventku hradeckého Gymnázia Boženy Němcové je módní návrhářství životní cestou. Už během studií v anglické metropoli spolupracovala se světoznámými značkami Versace či Kenzo, do svého ateliéru si ji vybral proslulý módní návrhář Marc Jacobs a vyhrála soutěž Design a Fabulous Dress for Grayson Perry. Andrea, která má v módní branži ještě všechno před sebou, ochotně poskytla rozhovor magazínu Salonky.

Když jste byla malá holka měla jste tendenci se předvádět v různých převlecích před zrcadlem?
Jako malá holka jsem byla hrozně stydlivá, navíc jsem nikdy nechtěla prezentovat sama sebe jako model. Jakási nejistota mě provázela i na gymplu, kdy jsem měla při zkoušení před tabulí velkou trému. Přesto, protože jsem inklinovala ke kreslení, jsem toužila studovat vysněnou módní školu v Londýně. Věděla jsem, že pokud to tedy chci, musím se zbavit strachu a plachosti. Ta touha byla nakonec větší než ty obavy.

Kreslení byla vaše záliba od dětství?
Ano, kresba byla a je mou posedlostí, kreslím hodně a neustále. Moje matka je bioložka, takže jsem hodně kreslila přírodní motivy. Navíc jsem vyrostla ve vesnici Mžany a tam bylo k přírodě blízko. Bylo toho ale více, měla jsem spíše takový širší záběr.

Studovala jste gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Měla jste už v době studia sen, že se jednou stanete módní návrhářkou?
To zrálo už v základní škole. Postupně jsem se kresbou dostávala k oděvu a chtěla jsem jít na vysokou školu do zahraničí. Cíleně jsem tedy šla na gympl, kde se studovaly cizí jazyky, kromě angličtiny také francouzština. Cizí jazyky se mi později hodily.

Kdy k tomu rozhodnutí definitivně došlo?
Byl to nejdříve jen obrovský sen a až do maturity jsem nevěřila, že se splní. Navíc jsem nevyrůstala v uměleckém prostředí a neměla jsem v tomto směru žádný vzor. K tomu rozhodnutí nakonec došlo ještě před maturitou.

Podporovala vás v tom rodina?
Moji rodiče i prarodiče mé rozhodnutí brali spíše s rezervou. Věřili, že mě to baví, ale spíše si pro mě představovali nějaký praktický obor. Mé směřování vnímali spíše jako koníček k seriózní profesi. Měli v tomto ohledu pragmatický pohled.

Kdy jste si podala přihlášku na nejprestižnější módní školu světa Central Saint Martins v Londýně?
Vzhledem k tomu, že jsem se o tu školu zajímala už delší dobu a věděla, že přípravný proces je poměrně dlouhý, během gymnázia jsem začala pracovat na portfoliu, které je pro přijetí klíčové. Přihlášku jsem podala na začátku maturitního ročníku, protože přijímací zkoušky v Anglii se dělají ještě před maturitou. To bylo štěstí. Kdyby to nevyšlo, stihla bych doma přijímačky na nějaký jiný obor.

Jak vypadalo vaše portfolio? Čím jste zaujala?
Škola neměla žádné konkrétní požadavky. Prostě jsem vytvořila svůj svět, který jsem jim představila. Ve svých projektech jsem zaznamenávala počáteční inspirace přes proces tvorby až k finálnímu produktu. Byly to převážně oděvy. Více než na výsledek, který je samozřejmě zajímal, svou pozornost soustředili spíše na samotný proces. Ptali se, jak jsem přemýšlela, jak jsem hledala vlastní cestu, jak postupovala, co šlo a co naopak nešlo. 
 
Co vám prošlo hlavou, když přišla ta úžasná zpráva, že vás přijali?
Dozvěděla jsem se to dlouho před maturitou. Zpráva přišla e-mailem, nikoliv poštou, jak je u nás zvykem. To mě trochu zaskočilo. Hrozně dlouho jsem tomu nemohla uvěřit. Musela jsem to v hlavě zpracovat a byla jsem strašně šťastná. Rodina měla nakonec také radost, i když zase řešila praktické věci: jak tam budu žít, kde budu bydlet a podobně. 

Jak jste se cítila, když jste překročila poprvé práh londýnské školy? Trvalo dlouho, než jste se tam adaptovala?
Když jsem tam v roce 2015 přišla poprvé, zase jsem se styděla, měla jsem strach kreslit před lidmi, protože jsem to dělala v soukromí a byla zvyklá ukázat až výsledek. Moc jsem si nevěřila. Tempo školy bylo ale rychlé, učitelé nás hodně podporovali, měli jsme spoustu konzultací… Brzy jsem našla svůj systém, takže přerod a adaptace byly poměrně rychlé.

Letos jste se dočkala absolutoria.
Dokončila jsem bakalářskou část a obdržela diplom. Mám velkou radost, že se mi to podařilo. Teď mě čeká ještě magisterské studium.

Co jste představila jako svou bakalářskou práci?
Barevně živější oděvní kolekci kompletně přírodně barvenou avokádovými peckami, morušemi, borůvkami, okvětními lístky, levandulí. Oděv je moje hlavní téma a kolekce vycházela z českého folkloru, krojů, tradice, řemesel a částečně z přírody. Kolekce byla hlavně hedvábná a bavlněná.

Co vám dosavadní studium školy dalo?
Úplně se mi otevřely obzory. Nikdy předtím jsem nedělala oděvní design naplno, teprve až v Londýně. Je to obrovská příležitost. Škola je geniálně vybavená i technicky a propojená s rozmanitými módními domy ve světě, s nimiž lze pracovat na různých projektech. Ve škole se hodně podporuje vzájemná spolupráce napříč obory, iniciují se naše vlastní projekty, takže kreativitě se meze nekladou. Navíc Londýn je hodně umělecké město, což je pro nás velké plus.

Pomohla vám k tomu, abyste se zbavila ostychu a nejistoty?
Myslím, že ano. Stejně ale tím, že se zabývám kreativní prací, která je hodně subjektivní, vždycky vše beru více osobně, protože to vychází ze mě. Už jsem se však naučila brát svou tvorbu kriticky a hledám věci, které mě mohou někam posunout.

Už během studií si vás do svého ateliéru na základě vašeho portfolia vybral známý návrhář Marc Jacobs. Proč?
Jedním z benefitů studia je možnost během školy pracovat přímo v průmyslu, a ještě před dokončením jdeme do ateliérů. Asi jsem ho svou prací nějak zaujala, tak si mě vybral. Marc je ve styku s lidmi hodně osobní, neodtažitý, velmi vstřícný, nehraje si na hvězdu, i když by klidně mohl. V jeho ateliéru je skvělý tým lidí z celého světa. Měla jsem tedy to štěstí, že moje práce ho zaujala a pak jsem se podílela na kolekci, která se stala součástí newyorského fashion week.    

Absolvovala jste i zajímavé zahraniční stáže.
Ano, měla jsem možnost pracovat v různých státech, což považuji za nedocenitelné. Nejprve jsem byla ve Stockholmu v Acne Studios, což je švédský módní dům. Tam jsem se věnovala dámským i pánským printům, tedy vizuální podobě látek. Potom jsem se přestěhovala do New Yorku, kde jsem byla u Marca Jacobse, a pak jsem pracovala pro značku Kenzo v Paříži.

Kromě toho jste spolupracovala například i s Versace. To musela být velká zkušenost, ne?
Jeden z projektů, na kterém jsme pracovali ve škole, byl přímo ve spolupráci s Versace. Vytvářeli jsme pro ně koncepty, které využili v rámci své kolekce. Oděvní domy vedou často návrháři, kteří studovali u nás ve škole, takže se vracejí a vybírají si lidi ke spolupráci.

Čím konkrétně se v módním návrhářství zabýváte?
Mým specifikem je spojení oděvu a printu. Navrhuji si nejen látku, ale také finální oděv, takže na tom pracuji od začátku do konce. Všechno vychází z kresby, linky. Hodně se také věnuji hedvábným šátkům. Nová kolekce se jmenuje Bohemia, tedy Čechy.

Čím se necháváte inspirovat?
Mám ráda folklor a přírodu, může to být ale klidně i film nebo knížka. Nejdůležitější je pro mě příběh, který se snažím předat prostřednictvím oděvu nebo šátku. To mě asi nejvíce inspiruje.

Máte svoji vlastní značku?
Ano. Moje jméno Andrea Vytlačilová. Zahrnuje hlavně šátky, hedvábné šaty, sukně a další oděvy.

Kde jsou vaše produkty k mání?
Mám vlastní e-shop. Mé věci lze ale najít i v butiku Kláry Nademlýnské v Dlouhé ulici v Praze, s níž spolupracuji už pět let, a také tady v Hradci Králové ve FOX Gallery na Velkém náměstí.

Kolik času věnujete módnímu návrhářství? Máte vůbec prostor i na jiné aktivity nebo jste módou doslova pohlcena?
Myslím, že hodně času. V kreativním prostředí jsou období, kdy skoro vůbec nespím a potom je to zase volnější. Není to rovnoměrné. Kromě toho ráda běhám, cvičím jógu, což jsou protipóly mého módního návrhářství. 

S autorským designem na šátek jste postoupila do světové soutěže, kterou pro mladé návrháře z celého světa vyhlásila ikonická firma Hermès. Jak jste s ním uspěla?
Byla to spíše náhoda, na soutěž jsem narazila přes školu. Poslala jsem tam výtvarný návrh šátku, který se jim líbil. Bohužel kvůli aktuální pandemii koronaviru byla soutěž přerušena a vyhlášení výsledků bude muset být posunuto.

Velkou roli ve vašem životě bylo nepochybně setkání s britským výtvarníkem a držitelem Turnerovy ceny Graysonem Perrym, když jste vyhrála soutěž Design a Fabulous Dress for Grayson Perry. Vzpomínáte na to s hrdostí?
Grayson je určitě klíčová osoba v tom, co jsem dosud mohla zažít. Hodně mi pomohl propojit věci, které mě baví, a posunout je někam dál. Pomohl mi také více věřit tomu, co dělám. Díky němu jsem propojila kresbu s látkou. Začala jsem vytvářet nástěnné tapiserie a byla to super příležitost. Vytvořila jsem do soutěže oděv včetně nástěnného obrazu, který se věnoval českému folkloru, víře, prostě tomu, co je nám blízké. Byla to asi šest metrů dlouhá kresba, kterou jsem skenovala a vytvořila z ní oděv i tapiserii. Graysona to zaujalo, což vedlo nakonec k tomu, že jsem soutěž vyhrála.  

 
V jednom rozhovoru jste řekla: Člověk musí být připraven na úspěch, v této superkonkurenční branži dostanete příležitost se ukázat totiž třeba jen jednou za život. Jak se dá připravit na úspěch?
Myslela jsem to tak, že móda je hodně rychlá. To, co funguje teď, nemusí za delší čas fungovat vůbec. Je třeba na věcech pracovat kontinuálně, udělat krok do neznáma a posunout se někam dál.

Nejsou módní trendy pomíjivé?
Určitě jsou. Proto si myslím, že je třeba investovat do věcí, které jsou dobře řemeslně zpracované a trvanlivé. Z mého pohledu je důležité, aby věci měly svůj příběh.

Vy je asi moc nemusíte, že?
Nemám pomíjivé trendy moc ráda, protože vybízejí k rychlému nakupování věcí, které na sebe vezmete jednou nebo dvakrát a pak se rozpadnou. Je to povrchní a neudržitelné. Proto je pro mě důležité podporovat kvalitní lokální tvorbu.  

Trendy jsou sice pomíjivé, ale stále se vracejí. Třeba to, co se nosilo před dvaceti lety, je dnes opět v módě.
Je přirozené, že se věci vracejí, navazuje se tím na něco z minulosti. Myslím, že je správné navazovat na tvůrce z předchozích generací, je to nejen v oděvu přirozená interakce.

Není lepší vsadit na kvalitu, i když to přijde dráž, než si kupovat levné oblečení nebo doplňky?
Každopádně. Když si koupíte kabát nebo kostým, je to třeba ke konkrétní příležitosti, s čímž může být potom spojený nějaký příběh nebo zážitek. Je to správné a vždycky se vyplatí mít vztah ke konkrétní věci.

V čem ráda chodíte vy?
Mám ráda černou a ráda v ní chodím.

Trpíte profesionální deformací a sledujete, co na sobě lidi mají?
Asi ano. Někdy mě to inspiruje, nebo mně to připomene něco, nad čím jsem už přemýšlela. Je to asi tak, jako když zubař sleduje stav zubů jiných lidí.

Čeho byste chtěla v módním návrhářství dosáhnout? Jaké si kladete cíle?
Byla bych ráda, kdybych stále mohla dělat to, co mě baví. Těšilo by mě, kdyby moje výrobky lidi rádi nosili a rezonovali s nimi. Dále bych chtěla pracovat na tom, co vytvářím teď: šátky, oděvy s nějakým konkrétním příběhem. Ráda bych také šila pro nějaký oděvní dům. Všechno je to ale otevřené. 

Jste mladá a úspěšná. Netočí se vám z toho někdy hlava?
Je to všechno relativní. Samozřejmě je super, když přijde kladné ohodnocení mé práce nebo se nějakému klientovi líbí můj šátek. Byla jsem nedávno na designbloku v Praze. Největší odměnou tam pro mě bylo, když tam někdo přišel v mém šátku, který si koupil už dříve. Krásné také je, když mi někdo napíše svůj příběh související s mým šátkem.

Vracíte se do Hradce Králové?
Vracím a moc ráda. Mám tady rodiče i prarodiče. Kousek odtud ve Mžanech mám ateliér, kde tvořím většinu svých věcí. Chtěla bych v Hradci pokračovat ve své tvorbě, protože to tomu městu dlužím. Narodila jsem se tady i studovala, chci mu to vrátit.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Andrey Vytlačilové