Svět je z velké části uvnitř těla, říká anatomický malíř Josef Bavor

Někdejší anatomickou tvorbu dodnes propojuje se svou volnou tvorbou. Jeho abstraktním dílem se stále prolíná propojení přírody s lidským tělem. „Je to spojitá nádoba,“ říká malíř, který absolvoval řadu výstav, tvořil ilustrace a graficky upravoval odborné monografie, učebnice, kreslil také do lékařských časopisů.

Pane Bavore, pokud vím, pocházíte z vesnice Lhotice u Mnichova Hradiště. Jaké jste měl dětství? Co vás jako kluka bavilo?
Měl jsem dva bratry, o jedenáct let staršího a o dva roky mladšího. Prožívali jsme po válce vesnický život se vším všudy. V éře Emila Zátopka, s kterým jsem měl to štěstí se později potkat na vojně a běžet s ním, mě to táhlo ke sportu. 

Patřilo mezi vaše záliby už v té době kreslení?
Ano, od malička jsem rád kreslil. Zhruba od čtyř let to byli hlavně koně. Byli tehdy všude kolem nás. Dokonce mě jednou pustili do maštale, když na svět přicházelo hříbě, což jsem také nakreslil. Pak mě zajímaly hlavy lidí v časopisech, dokonce jsem nakreslil i Stalina, který byl v té době v každých novinách. Kreslil jsem i spisovatele, třeba Jana Nerudu, Boženu Němcovou, nebo hudební skladatele Dvořáka či Smetanu.

Podporovali váš talent rodiče?
Maminka extrémně. Ráda se chlubila sousedkám, co jsem zase nakreslil. To jsem si ale moc nepřál, nechtěl jsem být středem pozornosti. Otec to registroval, byl ale trochu starosvětský. Asi by mě raději viděli na studiích, které vedou k nějakému praktickému zaměstnání. Domníval se totiž, že malíři třou bídu, což je někdy pravda. 

Nastoupil jste po základní škole na známou střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze.
Při přijímačkách tam byla velká konkurence. Hlásilo se tam 300 uchazečů, brali jich necelých třicet včetně mě.

Školu jste nakonec absolvoval. Čím vás obohatila?
Bylo to v roce 1958. Dala mi určitě naprostý základ, učili tam totiž ještě starší profesoři, kteří vyznávali takové tradiční pojetí. Škola mě každopádně posunula k tomu, že jsem pak dělal přijímačky na akademii.

Takže jste po maturitě chtěl jít na Akademii výtvarných umění?
Byl jsem doporučen profesorem ze střední školy a naši se s tím už taky smířili. V tom roce ale brali extrémně málo uchazečů, takže jsem se tam nedostal.

Kam jste tedy šel?
Dělal jsem ještě přijímačky na „peďák“, ale přišlo mi vyrozumění, že v Praze není místo na ubytování a musel bych jít do Brandýsa nad Labem, kde byla pobočka. Nechtěl jsem ale opustit Prahu. Začal jsem shánět místo. Nakonec jsem z nouze Prahu přece jenom opustil a nastoupil na rok jako propagační grafik do Agrostroje v Jičíně. Pak jsem šel na dva roky na vojnu a zároveň dělal přijímačky na dálkové studium filozofické fakulty, obory výtvarná výchova a čeština.

Na filozofické fakultě tehdy učily malířské ikony, například Cyril Bouda, Kamil Linhart či Zdeněk Sýkora. Na kterého z nich nejraději vzpomínáte a proč?
Výborní byli všichni, ale nejraději vzpomínám asi na pana profesora Boudu, u kterého jsem dělal diplomku. Bylo ta krásné období, i když poznamenané neblahými událostmi roku 1968. 

Co vás nakonec zaválo do Hradce a kdy to bylo?
Po prověrkách jsem na tom nebyl dobře kádrově, odmítl jsem okupaci republiky a zdravici sovětské armádě v Turnově. Šel jsem sice do výroby, ale nechali mě naštěstí dodělat školu. Můj mladší bratr, který vystudoval antropologii v Praze, avizoval, že v Hradci Králové do vojny nastoupí na anatomii na lékařské fakultě. Jezdil jsem tam za ním. V roce 1971 mě oznámil, že tam končí paní Gabrielová, jde do důchodu a že shánějí anatomického malíře. Tam mě nakonec přes různé peripetie vzali.

Pracoval jste v anatomického ústavu Lékařské fakulty v Hradci Králové. Čím vás anatomie okouzlila?
Mě už v té době bavily ilustrativní figurální kresby, tak jsem do toho rychle vplynul. Anatomie byla pro mě nový svět, přirovnávám to k verneovce 20 tisíc mil pod mořem. Člověk najednou vnímá něco pod povrchem, co má souvislost s přírodou, například větvení stromů, které je podobné větvení nervů. Ta analogie mě zaujala. Postupně mě to chytlo a stal se ze mě anatomický malíř.

Jaká je náplň jeho práce?
Vytváří pomůcky v podobě velkoplošných obrazů, podle nichž se studenti učili. Anatomie se vůbec neobejde bez obrazové dokumentace, která vede k obrazové i prostorové představivosti. Co je žíla, arterie, nerv, to právě vyjadřuje didakticky anatomický malíř. 

Co je na anatomické malbě nejsložitější?
Pochopit a vklouznout do světa anatomie. Velmi složité je chápat různé odchylky a vyjádřit je kresbou či malbou. Velmi dobře mi v této oblasti šly kosti a svaly. 

Kde vaše anatomické malby a kresby vznikaly? V ústraní, nebo jste se účastnil operací či dokonce pitev?
Operací výjimečně, když si mě ně klinice vyžádali chirurgové. Byl jsem například u amputace nohy. Potom jsem už hodně spolupracoval s klinikami.

Měl jste od lékařů zpětnou vazbu?
Měl. Byl jsem už úplně zahlcený prací. Ilustroval jsem v tomto směru řadu publikací.

V jednom rozhovoru jste nastínil analogii tvarů v přírodě a lidském těle. Vidíte v tom spojení?
Samozřejmě. To už je známé od renesance. Například génius Leonardo da Vinci kreslil tajně pitvané tělo, byl unikátní. Svět je z velké části uvnitř těla. 

Dá se říci, že je lidské tělo přírodním zázrakem?
Je nejdokonalejší. A to jsem ještě nedal do souvislosti to hlavní, což je mozek a vesmír. Lidský mozek mě fascinuje a stále přivádí k údivu. Je to stále velká záhada. 

Máte v oboru anatomického malířství nějakého následníka?
Na fakultě je člověk, který se tím zabývá, ale nedá se říci, že je to následník, protože využívá už fotoaparát a počítače. Takovým klasikem je v Praze Ivan Helekal, absolvent UMPRUM, ten stále vytváří ilustrace.

Kam tedy v době moderních technologií směřuje anatomická malba a kresba? Je ještě vůbec nutné, aby se tělo či orgány kreslily ručně?
Technologie klasickou anatomickou malbu nedokáží stoprocentně nahradit. Vedou se o tom stále diskuse a profesoři anatomie tvrdí, že bez názorného, zjednodušeného a přizpůsobeného se to neobejde. Fotografie nedokáže eliminovat odlesky, navíc zachycuje zbytečnosti odpoutávající pozornost, což u kresby nehrozí.  

Součástí vaší výtvarné práce je i volná tvorba. Čím se necháváte inspirovat?
Právě anatomií. Začalo to první výstavou na konci sedmdesátých let. Ponořil jsem se do toho a zjistil, jakou má souvislost a jak jsou propojeny lidské tvary a příroda.

Čím vás toto propojení fascinuje?
Moje obrazy jsou sice abstraktně laděné, ale jsou v nich zachyceny konkrétní věci a analogie vnitřních částí těla s větvením stromů či kořenů. To mě stále fascinuje, stejně jako zmíněný mozek nebo buněčný vesmír. Vidím tam souvztažnost s přírodními motivy. 

Stále se aktivně věnujete výtvarné tvorbě?
Snažím se, pořád chci něco vyjádřit i na úkor formy. Nechci dělat nic samoúčelně.

Jste předsedou Unie výtvarných umělců Hradec Králové. Co je hlavní činností této organizace?
Fungujeme už třicet let a hlavní náplní je převážně organizování výstav. Například hrabě Kinský nám slíbil, že na jeho zámku v Kostelci nad Orlicí bude mít naše unie každé dva roky výstavu.

Kolik má členů?
V současné době je nás pětasedmdesát, zejména malíři, grafici, sochaři, keramici a fotografové.

Co je úkolem předsedy?
Koordinovat činnost společně s matadorem, fotografem Milošem Vojířem.

Je Hradec Králové městem, kde se výtvarnému umění daří?
Domnívám se, že ano. Hodně k tomu nepochybně přispívá Galerie moderního umění, kde se pořádají skvělé výstavy.

ŘEKLI O NĚM

Prof. MUDr. Josef Špaček, DrSc.

Obraz Josefa Bavora zdobí stěnu mého pokoje a nese název Hnízdo. Nacházím v něm všechno. Celý vesmír, živý jako součást neživého, vše od genů v jádře buňky, přes zárodek života, hnízdo domova a boj o přežití až po hloubku vzdálených prostorů. V tomto obraze nacházím i sebe a svoje místo v kosmu.

Jiný obraz, Mikrokosmos, mě nutí k dalším myšlenkám, lze říci k ještě hlubším a obecnějším. Josef Bavor tady zašel až k samému okraji toho, k čemu už obvykle nemůžeme, co pro nás zůstává tajemstvím: Co je vědomí, odkud se bere? Existuje Bůh, neexistuje? Jsem evolucionista, nebo snad trochu i kreacionista? Je to něco, co mě přesahuje…a Josefa nejspíš také. Z jeho obrazů soudím, že tu odpověď taky hledá. Snad je jí blíž než já, možná ji pro sebe již našel. Já ne, a nikdy ji nejspíš nenajdu. Ale to hledání tajemství, i když asi marné, je krásné.

Prof. MUDr. RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc.

Z dopisu malíři:

„Jste obdivuhodný ve spojování umění s vědou. Tak jako vědecký pracovník se snaží své jednotlivé nálezy zobecňovat, stejně tak Vy vidíte třeba ve stavbě pokožky onen zázračný obecný princip dialektiky všeho živého. Jenže vědci se obvykle nepodaří zobecnění dokončit, zatímco Vy své zkušenosti umíte skvěle zařadit do zákonitostí univerza, a především to umíte vyjádřit nesmírně něžně a velice kultivovanou formou.“

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Josefa Bavora