Sobota

28. listopadu 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Ustát vše, co nás lidsky vytáčí z rovnováhy, hodlá husitský biskup Pechanec

26. 10. 2020

Ustát vše, co nás lidsky vytáčí z rovnováhy, hodlá husitský biskup Pechanec 14 snímků
Není to tak dávno, kdy se Pavel Pechanec (49) stal na druhé sedmileté období biskupem královéhradecké diecéze Církve československé husitské. „Výzvu pro dalších sedm let jsem přijal a v rámci instalace jsem pronesl slib, že s Boží pomocí chci ve službě pokračovat,“ řekl staronový biskup v rozhovoru pro magazín Salonky.

Také jeho bohužel postihla pandemie koronaviru a po testech 14. září se ukázalo, že byl covid pozitivní. „Nejvíc nepříjemné na tom je, když máte podezření, že jste nákazu rozšířil dál a nechtěně ublížil druhým,“ uvedl.

Jak se správně oslovuje biskup vaší církve?
Většinou mě lidé z vnějšku církve oslovují „pane biskupe“. V naší církvi se vzájemně oslovujeme sestro, bratře, ale ono víc, než oslovení jsou živé vztahy, opravdovost našeho nastavení a to, abychom se měli rádi, podpírali se a v lásce respektovali.

Před nedávnem jste jím byl zvolen na dalších sedm let. V této souvislosti došlo k vaší tak zvané instalaci. Proč se tomu tak říká a co zahrnuje?
Biskupská instalace je v podstatě uvedení do dalšího období jasně vymezené služby. Kdybych už nepokračoval, byl bych biskupem emeritním, nenesl bych odpovědnost za duchovní správu diecéze jako celek. Jinými slovy, měl bych méně povinností. Výzvu pro dalších sedm let jsem přijal a v rámci instalace jsem pronesl slib, že s Boží pomocí chci ve službě pokračovat.

V čem bude druhá sedmiletka jiná než ta předchozí?
Jiná sedmiletka bude především v tom, že doba bude jiná. Země se s námi velmi rychle otáčí a mění se stále mnohé kolem nás. Církve jako společenství konkrétních lidí ukazují k věčnosti a svědčí o neměnné Boží lásce, co je v každém z nás. Především mám tedy v plánu ustát vše, co nás lidsky vytáčí z rovnováhy.

Vraťme se ale zpět k vašim začátkům. Odkud pocházíte?
V rodném listě mám zapsaný Havířov, ale když mně byly čtyři, naše rodina se vrátila do Litomyšle, odkud pocházejí moji rodiče.

Jste z rodiny, kde byla víra samozřejmostí?
Jsem z generace „Husákových dětí“, a tak v kostele jsem byl poprvé v sedmi letech na pohřbu babičky a tomu pánovi v černé sukni jsem vůbec nerozuměl.

Jak se stalo, že jste uvěřil v Boha?
„Zasáhl mě blesk,“ odpovídám v nadsázce na otázku, kterou mi občas lidé pokládají. Očekávají příběh a příběh mám, ale těžko se ten „blesk“ vysvětluje. Je ale pravdou, že víru máme všichni v sobě, prožitek transcendence, přesahu života je hluboko v nás. Je v nás ale také strach, obava, že nás někdo, nebo něco chce vírou spoutat a omezit. Ve své chvíli „záblesku“ jsem prožil, že opak je pravdou, strach se rozplynul, svět víry se otevřel.

Vystudoval jste Střední polygrafickou školu a poté se živil jako tiskař. Proč jste se vydal na studia Husitské teologické fakulty? Co vedlo vaše kroky na duchovní cestu?
V tiskárně jsem byl velmi spokojený, je to krásná práce s jasným vymezením, co je barevné, co černobílé. Začal jsem ale působit nejprve jako laický kazatel v naší církvi a potřeba studia mě navedla do oceánu služby Kristu. Moji duchovní cestu pak ovlivnili lidé, s nimiž mi bylo dáno se setkat a kterým jsem za mnohé vděčný.  

Co vám studia dala?
Každé studium vede samozřejmě k nějaké sumě poznání. U studia teologie ovšem paradoxně ještě přináleží poznání, že toho stále víme velmi málo a naše poznatky nás nikdy nepostaví do jistot pýchy.

Jak na skutečnost, že studujete teologii a stanete se farářem, reagovali přátelé a členové rodiny?
Reakce byly tenkrát různé od údivu nebo obdivu k výsměchu a zpět. Důležité pro mě ovšem bylo, že moji nejbližší, moje rodina mě podporovala a zcela zásadní byl postoj mé ženy Jany.

Proč jste zvolil husitskou církev?
Původně jsem chtěl obejít všechny církve v Litomyšli a vybrat si některou z nich. Jako první jsem navštívil husitskou faru, protože cesta do tiskárny vedla kolem ní. Byla sobota 12. května 1990 odpoledne a otevřela mi starší paní farářka, chvíli si se mnou povídala a pozvala na nedělní bohoslužby. Druhý den jsem na bohoslužbách ničemu moc nerozuměl, ale cestou domů mě zasáhla otázka, zda hledám dokonalou církev nebo dokonalost Boží. Když o tom vyprávím, vyzní to asi jako fráze, ale vím, že mi bylo řečeno, abych zůstal a dál nehledal. Po letech snad můžu říci, že církev husitskou jsem si nezvolil, ale byla mi dána.

Je mezi církvemi nějaký výrazný rozdíl?
V Litomyšli roku 1990 jsem už dál církve neobcházel, ale po třiceti letech církevního života vnímám, že rozdíly jsou velké. Každé společenství má jiné důrazy na praktický život, jinou otevřenost a odlišnou „vůni“. Naše lidská slabost se totiž také projevuje různě a do církve bohužel také i patří. Boží obraz nepřenášíme dokonale, jsme zrcadlem svých tradic a nedokonalostí.

Kde všude jste později působil jako farář?
Říká se, že první farnost je od Pána Boha jako dar. Je faktem, že první místo člověka poznamená a my jsme prožili v Českém Dubu krásných 21 let. Máme zde mnoho milých přátel a rádi se do Podještědí vracíme. Z Českého Dubu jsem administroval náboženské obce Bakov nad Jizerou a Mnichovo Hradiště.

Co jste musel absolvovat, abyste se před sedmi lety stal biskupem?
Především jsem musel přijmout kandidaturu. Můj předchůdce Štěpán Klásek se tehdy rozhodl, že už nebude pokračovat v plné biskupské službě a z velkého počtu adeptů jsme zbyli dva, kteří jsme kývli na výzvu života. Církev tehdy prožívala dobu, kdy došlo ke schválení církevních restitucí, a my si museli zvykat na nové podmínky fungování církve. Popravdě stále si zvykáme a tehdy před sedmi lety jsme byli zcela na začátku. Musel jsem tedy absolvovat velkou proměnu života.

Co vás uvnitř provázelo, když se to stalo poprvé a co nyní?
Provázelo mě vědomí velké odpovědnosti a změny. Bydleli jsme na malém městě, kde se všichni znají. Například jít jen do obchodu znamenalo mít alespoň jeden pastorační rozhovor. A najednou bylo všechno jinak. Hradec Králové máme moc rádi. Jiří Voskovec říkával, že je doma tam, kde si pověsí klobouk. Mám to ke svému překvapení také tak. Domov má člověk ve svém srdci, a pokud hledá pokoj v Bohu, nachází ujištění i přes vše nejisté.

Proč jste se rozhodl kandidovat podruhé?
Protože vnímám, že člověk je tu jen na chvíli a překvapivě sedm let uteče jako voda. To co jsem různě začal, tak chci, bude-li to Boží vůle, dokončit. Snažíme se například o zajištění finančního chodu diecéze a je to boj, z kterého nyní nechci utéct. Především ale vnímám, že úřad diecéze má být přátelským inspirativním prostředím pro našich 60 náboženských obcí, které máme v Královéhradeckém, Pardubickém a Libereckém kraji. Biskup je vlastně farář farářů a na mně je, abych přinášel dobré podněty pro své kolegy faráře.

Považujete to za zásadní závazek ve vašem duchovním směřování?
Ano, být oporou pro druhé, znamená stát s pokorou a s bázní před Bohem a v otevřenosti ke druhým. Výhodou naší církve je, že je biskup volen a vždy jen na jistý čas. To mi dává mandát, ne abych se nutně zalíbil všem, ale bych všem se snažil pomáhat.

Jak vypadá pracovní den biskupa?
Předně začíná i končí modlitbou. Tedy otázkou je, zda modlitba je práce. Navíc každý křesťan by měl začít i končit den modlitbou. Nicméně všechny rozhovory, schůze a setkání, které během dne mám, musím prokládat dialogem i ztišením před Bohem. Den se mi pestře poskládá z trochu úřední práce, dále pastorační, manažerské a někdy to jsou naprosto protichůdné činnosti.

Církve se často potýkají s úbytkem věřících. Proč tomu tak je a jak je to v tomto ohledu u vás?
Úbytek trápí církve v celé západní Evropě. Je to dlouhodobý trend, který má své hluboké pozadí a je pro nás výzvou. Je ovšem faktem, že evropská společnost je jako celek, čím dál víc individualistická, zároveň různě rozdělená a opuštěná. Lidé obecně ani příliš nestojí být součástí nějaké organizace, ať už společenské, nebo politické a bohužel i rodiny jsou čím dál menší a rozbité a církve? Úbytek lidí „kostelních“ je realitou.

Jsme tak ateistický stát, jak se o nás říká?
Myslím, že u nás ani tak neplatí rozdělení na lidi věřící či nevěřící, jako spíš na lidi „kostelní a nekostelní“. Většina lidí totiž samovolně připouští, že „něco“ jako osud, prozřetelnost či „něco“ nás přesahuje. Lidé ale mají nechuť, u nás pěstovanou po několik generací, k organizovanému náboženství, mají pocit svého ohrožení a bohužel církve na to neumí reagovat.

Myslíte si, že husitská církev je liberálnější než ostatní? Pokud ano, v čem?
Naše církev je velmi, velmi liberální a je to její přednost i slabina zároveň. Vznikli jsme před sto lety, jako odezva na modernistické hnutí v katolické církvi a v touze po liberálním, otevřeném společenství. Nejde jen o to, že se faráři a farářky žení a vdávají, ale ona i celá naše teologie je postavena otevřenému hledání. Jsme církví lidovou, už ne ve smyslu velkých počtů, ale nízkého prahu a nemáme přísně nastavené požadavky pro naše věřící.

Co pro vás osobně znamená víra?
Víra pro mě znamená něco jako dýchání. Člověk je na dýchání zcela závislý, i když jsou někdy okamžiky, kdy si dech neuvědomuje, dýcháme stále. Ve víře jde ovšem o to, aby se člověk z víry radoval a každý nádech a výdech byl propojen vděčností a láskou.

Nikdy jste nezapochyboval?
O víře dost dobře nejde pochybovat. Můžete pochybovat o vodě, že je mokrá a tráva, že je zelená. Můžete pochybovat o svých schopnostech a síle, také náš vztah k ostatním lidem se různě mění, mění se i hloubka prožívání víry, ale pochybovat o Bohu nejde.

Výraznou historickou postavou je nepochybně Jan Hus? Jak ho vy osobně vnímáte?
Vnímám jej jako osobnost, která předběhla svou dobu a která je mi inspirací i do dnů 21. století. Mistr Jan se odvolal ke Kristu jako k nejvyšší autoritě. Nespoléhal se ani na svůj rozum či svědomí, neopíral se ani o církev a lidské autority, hledal pravdu v Kristu. Tehdejší společnost a církev nechtěla jeho svobodu přijmout. Proto zemřel v plamenech. Dnes smrt u nás křesťanům sice nehrozí, ale cesta hledání pravdy v Kristu se otírá o chlad a nezájem. Hus je pro mě tedy stále inspirativní.  

Musím se zeptat: Co vám šlo hlavou, když do země vtrhl koronavirus?
Prožíval jsem to podobně jako všichni ostatní, vstoupili jsme do velkých nejistot. Naše diáře a plány vzaly za své a my si nutně uvědomili, jak nejistota je zásadní konstantou našich životů. Pozitivní na příchodu koronaviru bylo, že jsme se jako společnost spojili, šili jsme roušky a byli vůči sobě ohleduplní a pozorní.

Vy sám jste se covidem také nakazil. Bylo náročné přijmout tuto skutečnost?
Nevím přesně od koho a kde jsem se nakazil, ale hned jsem věděl, že covid nikomu nepřeji. Nejvíc nepříjemné tedy na tom je, když máte podezření, že jste nákazu rozšířil dál a nechtěně ublížil druhým.

Myslíte si, že může současný stav související s covidem vést lidi k určité sebereflexi?
Na mnohé se asi časem i pozapomene, ale myslím si, že určitá nejistota nás posune trochu k větší pokoře. Moc bych to společnosti přál, abychom byli více obezřetnější vůči nejisté budoucnosti a uměli lépe chránit sebe, přírodu i naše mezilidské vztahy.

Jste ženatý a se svou manželkou Janou máte dcery Sáru a Elišku. Je vaše rodina prostoupena vírou?
Ano je. Každý z nás je svým osobitým způsobem vírou poznamenán. Moje žena navíc pracuje se mnou v církvi a jsem za to moc rád. Obě dcery jsou už dospělé, a tak trochu už i vylétly z rodinného hnízda, ale vím, že i jim víra v životě pomáhá.

Církev československá husitská má letos 100 let. Jak toto jubileum vaše diecéze slaví?
Slavíme sto let v covidovém roce, a tak množství setkání, bohoslužeb a doprovodných akcí jsme museli omezit, přesunout nebo i zrušit. Svým způsobem je to ale paradoxně dobrá oslava. Uvědomujeme si tak v plné nahotě naši propojenost s dobou a společností, to že nežijeme jen v jakési své důležité bublině. Jsme tu pro lidi, jako nabídka cesty víry, východisko z beznaděje a prázdnoty, ať už je doba jakákoliv.

Jak vidíte její budoucnost?
Budoucnost vidím tak, že současné menší počty našich „kostelních“ lidí nám umožňují, abychom si byli blíž a byli si tak vzájemně větší oporou a posilou. Abychom mysleli jeden na druhého, nevnucovali své představy či lásku a přinášeli evangelium dobrou zprávu svým osobitým způsobem do svého posledního výdechu. Dnes už nejsme s ostatními církvemi jakýmisi konkurenty, naopak většinová společnost je necírkevní, a tak misijní pole je veliké. Budoucnost tedy vidím ve velkém úkolu, svědčit o nabídnuté Boží ruce člověku.

Slyšel jsem, že vaším koníčkem je divadlo. Mohl byste se o tento zájem podělit se čtenáři Salonek?
Když jsme odcházeli z Českého Dubu, tak nám mnozí prorokovali, že určitě i v Hradci budeme žít dál tím „přičichnutím“ k divadelním prknům. Bohužel ale nemáme na náš někdejší velký koníček s mojí manželkou vůbec čas.  Byly roky, že jsme měli 40 představení do roka. Hráli jsme nadšeně ochotnické i loutkové divadlo, vedli jsme dramatický kurz dětí základní školy a moc nás naplňovalo být s lidmi, těšit se z příprav a kouzelných chvil na jevišti. Pan režisér Morávek kdysi poznamenal, že divadlo je zvláštní dům bez oken, kde je cítit Bůh, i když se o něm vůbec nemluví a je to tak. 

Čím je pro vás město Hradec Králové?
Hradec Králové je pro mě domovem, místem, které jsem si zamiloval pro jeho „placatý klid i nadhled“. Když jsme bydleli v Českém Dubu, už z dálky nás vítal Ještěd, když jsme se vraceli z cest. Nyní bydlíme nedaleko soutoku Labe a Orlice v areálu Sboru kněze Ambrože od Gočára. Věž sboru má 34 metrů, ale není v Hradci příliš viditelná. Gočár podle všeho ani příliš nestál o to, aby byla věž výraznou dominantou. Hradec Králové má ve své koncepci široké ulice, nevysoké domy, množství parků a stromů tak, aby zde člověk cítil bezpečí, vnímal jistý soutok souznění a pokoje. Jsem rád, že tu žiji.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Pavla Pechance