Pondělí

28. září 2020

Nyní

10°

Zítra

12°

Svátek má

Určitě bych do toho šel znovu, vzal bych foťák a vyrazil do ulic

21. 8. 2020

Určitě bych do toho šel znovu, vzal bych foťák a vyrazil do ulic 13 snímků
Přestože letos v srpnu není kulaté výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, není od věci připomenout, jak to 21. srpna před dvaapadesáti lety bylo v Hradci Králové. Člověkem, který tehdy vyrazil do ulic s fotoaparátem v ruce byl Josef Krejsa (79). „Nemůžu uvěřit, že je to už tak dávno. Strašně ten čas letí,“ směje se fotograf a loví ve vzpomínkách na zahrádce hostince Malý Růžek, kde jsme si dali schůzku.

Rodilý Pražák trávil dětství v severních Čechách, kde jeho otec, povoláním sklář, dostal místo. Už v té době fotil a když dokončil základní školu, jeho učitel mu doporučil, aby se vydal studovat filmovou školu do Čimelic nedaleko Písku. „Zkusil jsem to a dostal jsem se na ni. Při studiu mě fotografie brala víc než natáčení filmů. Tam jsem se jí chytil a začal fotit úplně všechno, ať to byly portréty, krajina či architektura,“ vrací se do dávné minulosti Krejsa, kterého nakonec, protože ho bavila astronomie, zlákala královéhradecká hvězdárna, na podzim roku 1959 se přesunul do města a už v něm zůstal.

Po pěti letech nastoupil do národního podniku Fotochema jako podnikový fotograf. V té době intenzivně fotil celý Hradec Králové včetně veškerého dění v tomto městě. A pak přišel rok 1968 a srpnové události, které zásadním způsobem změnily poměry v zemi i v samotném Hradci. „O možné okupaci se mluvilo už předtím, než začala, protože tady proběhlo vojenské cvičení, které už určité věci naznačovalo. Rusové už tehdy byli připraveni k nám vpadnout, což se taky nakonec stalo,“ říká fotograf. Den předtím, než vojska vtrhla do města, byli společně s dalšími kolegy v jedné z poboček Fotochemy v Brně.

„Když jsme se večer vrátili do Hradce, jeli jsme ještě na oslavu padesátých narozenin kolegyně. Domů jsem přišel v noci a kolem čtvrté hodiny ranní mně na chvíli probudil nějaký hluk. Moc jsem tomu ale nevěnoval pozornost a znovu usnul. Po probuzení jsem šel normálně do práce, a to už jsem viděl přelétávat nad městem polská vojenská letadla. Teprve od kolegů jsem se dozvěděl, co se stalo. Běžel jsem hned domů, vzal foťák s filmy a vyrazil do ulic města,“ vzpomíná na začátek dramatických událostí Krejsa, který měl tehdy sedmadvacet roků.

Vše probíhalo spontánně a mladý fotograf ani na vteřinu nezaváhal. „Věděl jsem, že se děje něco historického, co musím zaznamenat. Lezl jsem po různých střechách, fotil všechno a všude, kde se dalo,“ uvádí, i když připouští, že určitá míra obav ho limitovala. „Samozřejmě, opatrnost byla na místě. Pochopitelně nebylo možné se normálně postavit a zblízka fotit, to by neprošlo. Do Hradce přijeli ozbrojení Poláci a nikdo nevěděl, co udělají, když uvidí někoho s foťákem v ruce. Pokud to šlo, fotil jsem nenápadně a skrytě, přes pootevřenou brašnu,“ pátrá v paměti.

Vše podstatné se odehrávalo před bývalým rozhlasem ve Vrchlického ulici, na Gočárově třídě, tehdejší Leninově ulici, která byla rozkopaná a nedalo se tam vojenskou technikou projet. Potom také u kina Central, kde byly vývěsky s letáky, plakáty a podobně. Protestních akcí proti vojenské okupaci se podle pamětníka většinou účastnili mladí lidé. „Převažovala samozřejmě naštvanost. Ulicí projíždělo auto a z amplionu se linuly výzvy, aby se lidé zdrželi něčeho, co by vedlo k násilí. Hradečáci ale dál provolávali hesla, psali vzkazy na silnice a podobně,“ prozradil Krejsa, který všechno podstatné zachytil na barevný film. Velkou výhodou, jak připustil, totiž bylo jeho pracovní zařazení ve Fotochemě, kde se daly barevné fotografie snadno vytvořit.

„Fotochema měla monopol na barevné papíry, takže tam se daly fotky udělat přímo ve zpracovatelském středisku. Snímky ze srpnových událostí se nesměly dělat příliš okatě, aby se to neprozradilo. V té době byla opatrnost na místě, protože by mě mohl někdo udat, jak se pak stejně stalo,“ popisuje události fotograf. Mezi nejsilnější okamžiky při focení byl patrně příjezd těžké vojenské techniky do Hradce a pak obklíčení města, kdy tanky v řadách vedle sebe mířily na jeho centrum.



Krejsa vzpomíná, že v době okupace se mnozí utěšovali, že vojska zase rychle odjedou. „Mezitím jsme poslouchali rozhlas. Když byla naše vládní delegace v podstatě unesena do Sovětského svazu, bylo jasné, že to nedopadne dobře. V hospodě, kde jsme se scházeli, jeden známý říká: To bude na dvacet let! A měl pravdu,“ konstatuje Hradečák.  Poslední vzepětí odporu se prý odehrálo k výročí republiky v říjnu 1968, o které se postaral rozhlas. Pak už to postupně směřovalo k neblahé normalizaci. Lidé začali být opatrnější, báli se represí či ztráty zaměstnání. Potíže za focení srpnových události na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Nemohl jsem nikam vycestovat, měl jsem podanou žádost o přidělení bytu, která nebyla schválena. Absolvoval jsem několik výslechů na StB, kterou fotky samosebou zajímaly. Řekl jsem jim, že jsem je zničil,“ vypočítává problémy fotograf, jenž tvrdí, že kdyby podobná situace jako v srpnu 1968 opět nastala, zase by neváhal. „Určitě bych do toho šel znovu, to by jinak nešlo. Považuji to za věc cti. Vzal bych foťák a vyrazil do ulic,“ tváří se odhodlaně a myslí si, že by se okupace Československa měla stále připomínat, protože lidé rychle zapomínají.

„Přesně vím, co u nás speciálně Sovětský svaz zapříčinil. Hned po válce u nás podporoval a ovládal komunistický režim. Dnes, když se mluví o procesu s Miladou Horákovou je zřejmé, že je to jejich práce. Pak okupace, normalizace, v tom všem mají Rusové prsty, proto by se na to nemělo nikdy zapomenout a stále to připomínat,“ domnívá se Krejsa, který velmi oceňuje snímky svého kolegy, slavného českého fotografa Josefa Koudelky, jenž zachytil tváře Čechoslováků v pražských ulicích, když protestovali proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Koudelka je výborný fotograf, jeho snímky z té doby mají úžasnou atmosféru. Navíc jsou vyfocené zblízka,“ komentuje hradecký fotograf, který po okupaci i nadále pracoval v podniku Fotochema.

V dnešní době Krejsa není úplně v souladu s trendem odstraňovat nepohodlné sochy z veřejného prostoru, ale má na to svůj vyhraněný názor, který se opírá o nepřekroucená fakta. Na mysli má například nedávné odstranění sochy maršála Koněva v Praze. „Ten sice osvobodil republiku, ale socha nevznikla v roce 1945, kdy by se to dalo pochopit, ale později účelově až v 80. letech. To už bylo zřejmé, že se podílel na potlačení povstání v Maďarsku v 50. letech. Proto si myslím, že odstranění byl správný krok,“ upozorňuje a poukazuje při tom na další odstraněné relikty minulosti, například na tank, který stál do roku 1991 na podstavci náměstí Osvoboditelů v Hradci Králové nebo socha Klementa Gottwalda na nynějším Ulrichově náměstí. Oba pomníky vzaly za své. „To si myslím bylo v naprostém pořádku. Socha Gottwalda, muže s nechvalnou pověstí, navíc nebyla umělecky kvalitní a tank, byl snad sestaven dodatečně z různých dílů, takže to nebyl autentický osvoboditelský tank,“ dodal Krejsa, který zvažuje, že by ještě někdy rád někde vystavil svůj bohatý archiv plný snímků města Hradce Králové a jeho životaběhu.   

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Josef Krejsa