Virus nezmizí, bude tady pořád, říká přední český vakcinolog

Sešli jsme se na konci srpna Tylově nábřeží, kde sídlí Centrum očkování a cestovní medicíny, které vede. Hned na úvod mě upozornil, že tento obor nebyla hned láska na první pohled, ale původně se chtěl vydat jinou medicínskou cestou. „Byla to taková z nouze ctnost, protože jsem vždycky chtěl být chirurgem a nejlépe neurochirurgem. Ten obor se mi líbil a už za studií v roce 1984 jsem byl na praxi ve Vojenské nemocnici v Brně,“ potvrdil.

Když vystudoval zároveň na Vojenském lékařském a výzkumném doškolovacím ústavu a Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové, kde promoval v roce 1985, oženil se. Představa jeho ženy byla taková, aby se vrátil do Hradce Králové, což se také stalo. Zúčastnil se konkurzu na místo na katedře epidemiologie Vojenské lékařské akademie, který vyhrál. Byl voják a musel tři roky pracovat jako obvodní epidemiolog se sídlem v Kroměříži. Na starosti měl útvary a zařízení na celé Moravě, kde řešil nejrozmanitější epidemie. Teprve po revoluci oficiálně nastoupil na zmíněnou katedru.  

Co vám terénní praxe dala?
Pro mě to byla obrovská praktická průprava a myslím si, že z ní čerpám dodnes.

Jakým klíčovým projektům jste se ve svém oboru věnoval?
Bylo jich hodně. V prvním jsem se snažil v rámci společností infekčního lékařství iniciovat tak zvané Sekce tropického a cestovního lékařství, což jsem považoval za velmi důležité, aby se tady ten obor rozvíjel. První dvě funkční období jsem působil jako předseda sekce.  Snažil se prosadit myšlenku, že budeme cestovat víc a mohou k nám být zavlečeny tropické choroby. Souběžně s tím se začal rozvíjet i druhý projekt. kdy jsem tvrdil, že se k nám může z cest dostat zvláště těžké onemocnění, s kterým si nebudeme vědět rady. Proto jsem k nám na doporučení pozval dva významné americké lékaře, kteří v minulosti pracovali s onemocněním ebola. Uskutečnily se přednášky v Praze a Hradci Králové nejen pro odbornou veřejnost, ale také státní aparát. Byl to velmi dobrý impuls k tomu, aby se na všech klinikách a infekcích vytvořila izolační lůžka pro někoho s vysoce nebezpečnou nákazou. Zabýval jsem se rovněž klinickým vývojem nových očkovacích látek, což byl impuls, abych byl ve svém životě ještě pečlivější a přesnější. V posledních pětadvaceti letech jsem vedl a podílel se na padesáti výzkumných projektech.

Od roku 1995 jste se začal zabývat vakcinací a vývojem očkovacích látek. K čemu byly určeny?
Pracoval jsem na mnoha vakcinačních projektech souvisejících s vývojem očkovacích látek především proti chřipce, žloutence typu A, proti břišnímu tyfu, klíšťové meningoencefalitidě a podobně. Také jsme po dobu několika let pracovali na vakcíně proti lymeské borelióze a řadě chřipkových studií, kdy jsme posuzovali nakolik je vakcinace efektivní, co pro lidí znamená, zda je zachrání před hospitalizací nebo před smrtí.

Co ještě považujete za svůj úspěch?
V roce 1994 jsem vyhrál konkurz na prorektora pro vědu, výzkum a zahraniční kontakty. Jedno funkční období jsem byl na Vojenské lékařské akademii za tyto věci zodpovědný. Za nejdůležitější věc toho období pro rozvoj akademie bych ale považoval, že se v zahraničních kontaktech přešlo od tak zvaného hurá systému k plánování výměn studentů. Měli jsme velmi dobré kontakty s Vojenskou akademií v Mnichově, Vojenskou lékařskou akademií v Lyonu a s akademií v Marseille. Všechny tyto instituce jsem objel a domluvil s nimi výměny studentů.

Zastavil bych se na chvíli u poměrně diskutovaného očkování dětí proti infekčním nemocem. Mělo by být povinné nebo by se matky mohly rozhodnout, zda dítě nechají očkovat?
Jsem znám tím, že mám v tomto směru velmi liberální přístup. Nejvíce by se mi líbil model uplatňovaný ve Švédsku, kde očkování není povinné, přesto se 98 procent lidí očkovat nechá. Je to dané trochu jinou kulturou a pocitem zodpovědnosti. Osobně jsem pro to, aby se očkování rodičům vysvětlovalo, nejlépe pracovníky, kteří by chodili do rodin. Ti by o očkování informovali a vytvářeli osvětu. To považuji za nejdůležitější. Bohužel se klade malý důraz na to, aby se prosazovaly pozitivní myšlenky očkování. Zásadní, co lidem vadí, je povinnost očkování a bohužel mnoho mých kolegů jde v prosazování očkování tvrdou cestou. Já to s nimi nesdílím, ale na druhou stranu si myslím, že je dobré využít potenciálu vakcín.  

Samozřejmě se nemůžeme vyhnout pandemii koronaviru, která vypukla v březnu. Co jste v tu chvíli cítil?
Částečně jsem měl strach a respekt. Věděl jsem ale, že průběh nemoci nemusí být tak těžký a záleží na tom, jak velká infekční dávka se dostane do člověka.

Co jste si myslel o opatřeních, které se v zemi zaváděly?
Velmi jsem oceňoval to, že profesor Prymula, který v té době pracoval na ministerstvu, doporučil uzavření hranic České republiky. Myslím si, že v danou chvíli to bylo správné rozhodnutí. A samozřejmě bylo dobré, že se lidem doporučilo, aby chodili jen do práce. Do té doby nikdo nevěděl, kdo by mohl být infekční. Dříve možná mohlo začít uvolňování a některá opatření se nemusela dělat tak razantní. Jsem přesvědčen, že dětí mohly jít do školy mnohem dříve, nemuseli se omezovat sportovci. Některá opatření byla nelogická.

Jak jste situaci jako epidemiolog vnímal vy?
Je zřejmé, že pětaosmdesát procent populace nemá příznaky nebo jen mírné, je málo hospitalizovaných a daleko méně lidí umírá. 

Stále se mluví o tom, že přijde druhá vlna. Jeden váš kolega se však ve sdělovacích prostředcích nechal slyšet, že nelze mluvit o druhé vlně, když je tady virus stále.
Nebyla první vlna a nebude ani druhá. Ten virus tady prostě je a nezmizel. A my se s tím musíme smířit.

Promořování populace Covid-19 vyvolává zejména v okruhu laiků otázky a často negativní emoce. Podle vaší kolegyně Hany Ševčíkové z Centra očkování a cestovní medicíny v Ostravě se přitom jedná o jev, kterým každý jednotlivec od svého narození opakovaně prochází a postupně vytváří imunitu. Je to relevantní názor?
Určitě, zastávám stejný názor.

Považujete plošné testy na koronavirus za cestu, jak ho zvládnout?
Zásadní problém je v tom, že lidi nejsou dobře informovaní a nevědí, co mají dělat. Je tady někdo, kdo onemocní a má pozitivní test. Tento člověk by měl v domácí izolaci strávit čtrnáct dní, pokud nemá žádné příznaky, nebo od konce toho posledního. Izolace a karanténa jsou dva odlišné pojmy. Když nemocný má kontakty na vnímavého člověka, tak tento člověk je právě ten, který by měl přijít do karantény, abychom věděli, zda se nakazil či nikoli. Pozitivita viru by se měla objevit za pět dní. Pokud se tak nestane, neobjeví se už vůbec. Naopak izolace je určena pro prokazatelně nemocného člověka. Ideální je, aby výsledek testu byl k dispozici co nejdříve, nejpozději do dvanácti hodin.

Ve známém časopisu Forbes jste řekl, že lék s názvem Isoprinosine, který je na trhu už 50 let je v boji s Covidem-19 také velmi účinný, jenže o něm se nemluví.
Je to lék, který se dříve používal k léčbě spalničkové pneumonie, herbetických infekcí a podobně. S tímto lékem jsem se ve větší míře setkal před pěti lety, když jsme byli osloveni zahraniční společností zajišťující výzkum léků, zda bychom se zúčastnili průzkumu, jak Isoprinosine působí na akutní respirační virové onemocnění v průběhu chřipkové sezóny. Probíhalo to ve dvaadvaceti centrech dvou zemí. Zjistilo se, že lék je účinný u lidí s akutním respiračním virovým onemocněním ve věku do 50 let v dávce třikrát dvě tablety denně a že velmi významně snižuje množství i délku příznaků. To bylo velmi důležité. Navíc už před těmi padesáti lety se tento lék úspěšně používal při spalničkovém viru, který je velmi podobný koronaviru.

Proč se tedy v souvislosti s koronavirem nevyužívá?
Bohužel je vůči němu odpor. Snažil jsem se to vysvětlovat mnohokrát důležitým lidem, kteří o těchto věcech rozhodují, ale přiznali, že tomu, co jsem jim řekl, nerozumí. A já nemám dost kuráže, abych je veřejně zostudil. Ten lék má totiž obrovský potenciál a je velká škoda, že se nevyzkouší.

V článku také mimo jiné stojí, že jste vy i váš syn prošli nákazou. Kde jste k ní přišli?
Nakazili jsme se v zahraničí zřejmě od manželského páru z Velké Británie, který měl příznaky. Když jsem se vrátil, nechal jsem si udělat test. Ten byl negativní, už jsem měl protilátky. Průběh mého onemocnění se projevoval bolestmi hlavy a svalů, pociťoval jsem velkou únavu a měl jsem zánět spojivek. Samozřejmě jsem užíval zmíněný lék Isoprinosine, bez něhož by to neprobíhalo tak lehce. Syn měl těžší příznaky doprovázené horečkou a bolestmi břicha. Také on užíval ten lék a od třetího dne to bylo v pohodě. 

Jak na vás pohlíželo okolí, když se dozvědělo, že jste se nakazil?
Žili jsme trochu izolovaně a moc lidí to nevědělo. Bylo mi jasné, že po pár dnech nikoho infikovat nemůžeme. Pak jsem každému říkal, že jsem onemocnění prodělal, nic dramatického se nedělo.

Jak dlouhá je cesta, než spatří světlo světa účinná vakcína, která by mohla nákazu zahubit?
Je to relativně dlouhá doba. Myslím si ale, že jeden rok bude dostatečný na to, aby očkovací látka byla k dispozici.

Jste optimistou, že virus brzy zmizí, aniž by napáchal další nevratné škody?
Bude tady pořád, nezmizí. Zvýší se počet nových onemocnění, bude ale přibývat těch, co nemají vůbec žádné příznaky a počet těch, kteří umírají, půjde dolů nebo bude stejný. Každopádně předpokládám, že lidé budou opatrnější.  

Jste ředitelem Centra očkování a cestovní medicíny v Hradci Králové. Čím konkrétně se tato instituce zabývá?
Máme tři základní okruhy činnosti. První je běžné poradenství pro cesty do zahraničí. Dále zařizujeme vyšetření zájemců, kteří se vrátili z ciziny, a provádíme také očkování.

Na čem v současné době pracujete?
Řeším nyní dva projekty. Jeden se týká meningokokových vakcín, o nichž chceme získat více informací. Druhý projekt, který je v úplném začátku, je zaměřen na jednu z covidových vakcín vyráběných v USA.

Prý jste vytvořil i mezinárodní očkovací průkaz?
Ano, bylo to v roce 2008. Lidé, kteří cestují do zahraničí a mají žlutý mezinárodní očkovací průkaz, tak já jsem jeho autorem, což je ostatně napsáno v zadní části originálu. Ty předchozí průkazy nebyly komplexní, nebyly v češtině, jenom v angličtině a francouzštině. V tom mém je navíc celá řada důležitých informací.

Co dělá známý vakcinolog ve volném čase?
Snažím se sportovat. Běháme každý druhý den s manželkou jedenáct kilometrů. Ona je bývala reprezentantka a mistryně republiky v moderní gymnastice, takže za ní zůstávám i kilometr pozadu. Má neuvěřitelnou fyzičku. Běhání je pro mě obrovský relax a navíc, když mám nějaký problém, tak po doběhnutí najdu jeho řešení. Mým druhým koníčkem je, že pomáhám manželce s rekonstrukcemi nemovitostí, které pronajímá. Hlavně dohlížím na prováděné práce. Kromě toho jsem asi před deseti lety promyslel, jakým způsobem dělat plynové kotelny v činžovních domech, aby dobře fungovaly. A to je můj druhý koníček.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jiřího Berana