Krásy Hradce Králové z balonového koše

/KOMENTÁŘ/  Nedělní ráno pro mě přišlo mnohem dříve než obvykle. Balon pod vedením Jiřího Hembala totiž stoupal ze země už v 5:30 ráno. A tak když moji kamarádi teprve putovali domů z divadelního festivalu, já už snídala a vydávala se na cestu. Ale musím říct, že to rozhodně stálo za to. Východ slunce byl před pátou hodinou ranní, takže když jsme vzlétli, potkali jsme se sluncem na půlce cesty. 

Samotná příprava balonu na let trvá asi půl hodinky. Sraz jsme měli v 5 hodin a pánové se dali do práce. Roztáhnout plachtu balonu na louku, nafoukat nejprve studeným vzduchem a pak pomocí hořáků pomalu zvedat. Příjemné bylo občerstvení, které nám bylo nabídnuto. Po ránu se rozhodně hodilo a pozorování těchto příprav zpříjemnilo. 

Připraveno bylo raz dva a mohli jsme nasedat. Jednu ruku sem, nohu tam a najednou stojíte v proutěném koši, kam se k vám vejdou ještě další čtyři lidi. Moji posádkou byli manželé a jeden pán, kterého tam nalodila jeho rodina. 

Už několikrát jsem letěla různými velikostmi letadla i vrtulníkem a všude bylo znát, když se stroj odlepil od země. Ale u balonu ne. Tam to bylo vše plynulé a ani jsem nepoznala, že už jsme deset metrů nad zemí. Až teda při pohledu dolů, to mě to trochu překvapilo. 

Pomalu jsme vystoupali výš a zamířili nad Velké náměstí, kde se nám naskytl nádherný pohled. Nejen že bylo celé město prázdné, tiché a klidné, ale Velké náměstí a jeho blízké okolí má takové kouzlo, že to na vás dýchne i v takové výšce. Vnitrobloky, které tvoří baráky kolem Masarykova náměstí, vypadají, jako kdyby chránily své dvorky a zeleň, které se uvnitř nachází. A dohromady tvoří puzzle, které z výšky dávají smysl. Hradec je prostě krásně poskládané a uspořádané město. Ale na to už se můžete podívat na našich fotkách. 

Po cestě nám Jiří Hembal vyprávěl i různé historky, které se mu za roky létání staly. V hlavě mi utkvěla ta, při které na lidi, kteří mávali na balon, křičel ze shora ‘’Nevíte, jak se to řídí?’’, a když přistáli na zem, přijela k nim policie. Lidé byli tak starostliví, že to vzali vážně a zavolali pomoc. Od té doby už to prý raději nedělá. 

Pomalu jsme propluli nad celým městem a vítr nás zavál až k Dolnímu Přímu, kde jsme bezpečně a hladce drcli na zem. Jelikož celá posádka letěla poprvé, měli jsme tu čest a pan Jiří Hembal, zkušený vzduchoplavec, nás všechny pasoval do šlechtického rodu. Je to zvykem už od prvních letů balonem, kdy posádka vzlétla a bezpečně se dostala na zem. Nemáte tedy radost jen z toho, že jste opět nohama na zemi, ale odnášíte si domů i titul hraběnka nebo hrabě. 

Pokud bych měla někomu doporučit čas letu balonem, tak to rozhodně bude ráno. Vstávání sice není oblíbenou parketou většiny lidí, ale věřte mi, stojí to za to. A dospat to můžete potom. Když se vám tedy povede po takovém zážitku zamhouřit oči. 

hraběnka Tereza Karanská z Dolního Přímu 
tereza@salonkyhk.cz