Čtvrtek

13. května 2021

Nyní

13°

Zítra

12°

Svátek má

Baví mě vracet lidem úsměv, řekla dárkyně vlasů pro třináctiletou Anežku

19. 4. 2021

Baví mě vracet lidem úsměv, řekla dárkyně vlasů pro třináctiletou Anežku 9 snímků
Touha pomáhat druhým, to byl hlavní motiv činu Gisely Klimešové, která ve Vyšší odborné škole zdravotnické a Střední zdravotnické škole v Hradci Králové vyučuje obor zubní technik. Dobrovolně se zřekla svých krásných dlouhých vlasů, aby z nich byla vytvořena paruka pro třináctiletou Anežku trpící nemocí alopecie, tedy ztrátou vlasů.

Dokonce si je nechala o 50 centimetrů zkrátit v přímém přenosu televizního pořadu Sama doma. „Z Anežky čišela dětská radost a nedočkavost, v očekávání pro ni tak vytoužených pravých vlásků,“ vrací se do nedávné minulosti Gisela.

Vlasy jsou ozdobou každého člověka. Vám je příroda nadělila v míře vrchovaté. Nosila jste vždy dlouhé vlasy?
Husté a kvalitní vlasy máme v rodině. Bez zásluhy. V mém dosavadním životě byly dlouhé vlasy spíše výjimkou. V dětství jsem hodně sportovala a měla jsem je krátké. V období dospívání se mi líbil tehdejší účes irské zpěvačky Sinead O’Connor v klipu k písni Nothing Compares 2U. Tehdy jsem však nenašla odvahu k tak razantní změně.

Naopak ti, kteří trpí nemocí alopecie, o vlasy přicházejí. Za jakých okolností jste narazila na nadační fond Pramen pomoci, který pomáhá právě těm, kteří v důsledku nemoci o vlasy přišli?
Před lety jsme s rodinou cestovali obytným vozem po Irsku, kde s námi na malé odlehlé pláži nocovala německá rodina, manželé s asi šestnáctiletou dcerou. Ta se šla do moře koupat až poté, co většina místních odešla, a sundala si paruku. Na hlavě měla jen pár chomáčků svých vlasů. To už jsem měla vlasy dlouhé a uvědomila jsem si, jak je to pro mě samozřejmé, spíš mě již péče o ně obtěžovala a pro tu dívku to bylo tak bolavé téma. V šestnácti letech chcete zaujmout a líbit se víc než kdy jindy. Náročná bývá už samotná identifikace s dospívajícím tělem, bez dalších zdravotních problémů. Tehdy jsem si vyhledala na internetu, že jde o alopecii.  Druhý a rozhodující okamžik byl v dubnu 2019, kdy jsem s manželem sledovala fotbalové utkání Chelsea a SK Slavia. Při nástupu fotbalistů doprovázela jednoho hráče usměvavá devítiletá Klárka, která trpí alopecii. Přesto se nebála nastoupit před naplněný stadion i televizní kamery bez pokrývky hlavy. A bylo rozhodnuto. Našla jsem díky tomu vhodný nadační fond – Pramen pomoci. http://www.pramenpomoci.cz 

Byl to tedy pro vás impuls k rozhodnutí nechat si zkrátit vlasy, aby z nich vznikla paruka pro někoho, kdo je potřebuje.
Jednoznačně. Byla to ta pomyslná poslední kapka. Někdy nás i ty nejjednodušší věci hned nenapadnou a buďme rádi, že nás napadnou alespoň později. Proto je fajn, nechat se někdy inspirovat příběhem. Za důležité považuji uvědomění, že to, co nám připadá samozřejmé, může být pro druhého nepředstavitelně nedostupné. Onkologická i další závažná onemocnění nejsou jen „výsadou“ dospělých. V momentě, kdy se vám narodí dítě, dostává přání pevného zdraví najednou zcela jiný rozměr. Už nejde jen o vás, ale i o VAŠE DÍTĚ, vaši novou rodinu. A pokud by mělo problém, chtěli byste, aby se mu dostalo pomoci. 

Když jste se tedy rozhodla to udělat, jaké následovaly další kroky?
Zkontaktovala jsem se s doktorkou Michaelou Losovou, předsedkyní správní rady Pramenu pomoci, která je mimo jiné, což jsem netušila, dramaturgyní pořadu České televize Sama doma. Spontánně vznikl nápad, uskutečnit odběr mých dlouhých vlasů pro paruku v televizním přenosu, poukázat na tuto problematiku a zároveň upozornit, že pomoc potřebným nás nutně nemusí stát peníze nebo námahu, ale třeba jen trochu odvahy a disciplíny.

Bylo pro vás těžké vlasy zkrátit, když do úctyhodné délky, jak jste sama řekla, rostly sedm let?
Vůbec ne. V posledních týdnech jsem se již nemohla dočkat. Domluvily jsme se na předvánoční čas a já už tak zvaně stříhala metr.

V tomto směru jste šla bez nadsázky s kůží, nebo spíše s vlasy na trh. Nechala jste si je totiž zkrátit v přímém přenosu v pořadu České televize Sama doma. Jak jste ten okamžik prožívala? Mohla byste popsat pocit, když jste slyšela zvuk zastřihovače?
Ve studiu byla přítomna i Klárka, která šla na zmíněném fotbalovém utkání doslova se svou kůží na trh, a nyní téměř po dvou letech, obdržela novou paruku, protože jí vyrostla hlava.  Tíha okamžiku byla spíš v tom, soustředit se na to, co budu říkat, aby to bylo věcné a nepříliš dlouhé. Pomohla mi moje sestra Kamila, která mě doprovázela, a příjemná atmosféra panující ve studiu. Když jsem slyšela zvuk strojku, jen jsem si řekla: A je to tady.

O kolik vám byly zkráceny z původní délky?
Téměř o 50 centimetrů.

Rozloučila jste se s nimi předtím nějak?
Moje loučení s vlasy spočívalo pouze v tom, že jsem si je nechala vyfotit. Poprvé v ateliéru paní Lukavské v Hradci Králové a pak pár hodin před ostříháním u Ondřeje Dobiáše. Dlouhé vlasy jsou fotogenické.

Kam potom putovaly?
Nadační fond Pramen pomoci spolupracuje se salonem MagDAlena a tam byly vlasy předány k dalšímu zpracování. Přestože disponují jakousi databankou od dárců, vzhledem k velké potřebě kvalitních evropských vlasů je někdy nutné použít i vlasy zakoupené na různých burzách. Překvapením pro mě bylo, že i přes hustotu a délku mých vlasů bylo zapotřebí použít i vlasy jiné.

Co všechno obnáší vytvoření paruky?
Výroba paruky je dlouhý proces vyžadující preciznost. Vyrábí je zkušená vlásenkářka Elena Dobroslavina. Ruční výroba na míru včetně zaměření a zkoušky zabere téměř měsíc intenzivní práce. Proto se její cena pohybuje v rozpětí mezi 30 až 45 tisíc korunami. Získat vlasy je jedna věc a sehnat finanční prostředky na výrobu paruky věc druhá. V některých případech, obzvlášť u dospělých pacientů, to může výrobu paruky výrazně pozdržet. Na transparentní účet lze přispět částkou v jakékoliv výši. Každá částka je evidována a zobrazena u jména příjemce paruky. Když dvacet lidí pošle 150 korun, v součtu je to již desetina požadované částky. Takto je potřeba uvažovat.

Mohla jste si sama vybrat, komu je darujete, nebo vám třináctiletou Anežku vybral nadační fond Pramen pomoci?
Přibližně měsíc po ostříhání jsem byla SMS zprávou informována, že se z mých vlasů začala vyrábět paruka pro třináctiletou Anežku. Na stránkách Pramenu pomoci jsem si pak vyhledala, o jakou dívku se jedná. Vlasy je ale také možné věnovat konkrétní osobě v jejich databázi. Můžete se na Pramen pomoci obrátit i s tím, že máte například příbuznou či kamarádku, které chcete vlasy poskytnout, a oslovit je s výrobou paruky.

Probíhalo slavnostní předání vlasů? Pokud ano, co vám v tu chvíli šlo hlavou?
Na předání paruky jsem byla pozvána v polovině února. Přestože jsem se velmi těšila, trochu jsem se obávala, abych nereagovala příliš emotivně. Už prohlížení fotografií nemocných dětí bez vlásků mi totiž vhání slzy do očí. Když jsem však viděla, s jakou radostí Anežka paruku přijala, a její úsměv, nebyly to slzy lítosti, ale štěstí. Vidíte tu okamžitou proměnu, to, že i vlasy mohou znamenat bezpečí, a jak bez nich může být člověk zranitelný.  Zároveň mi v tu chvíli sílila v hlavě myšlenka, že jsem vlastně neudělala nic tak záslužného, pouze jsem přebytky přesunula k nedostatku. Velikou výhodu spatřuji v možnosti medializace pomoci, jelikož jejich forem může být velmi mnoho, záleží jen na nás, kterou zvolíme.

Jak na paruku od vás Anežka reagovala?
Z Anežky čišela dětská radost a nedočkavost, v očekávání pro ni tak vytoužených pravých vlásků. Rozdíl mezi parukou z umělých a pravých vlasů byl obrovský. Ta proměna, kdy se z ní jedním okamžikem stala slečna, byla vidět už v jejím napřímeném postoji. Při předání se kromě informací o péči dozvěděla, že konečně může přespat u kamarádky či na školním výletě a výjimečně si paruku na hlavě ponechat i přes noc.

Co na vaše rozhodnutí říkala rodina, přátelé, kolegové?
Manžel moje rozhodnutí podporoval, rodina byla s mým záměrem obeznámena již delší dobu. Přestože někteří přátelé věděli, že se něco podobného chystá, o průběhu akce vědělo jen pár nejbližších. I rodiče se to dozvěděli až z televize. Díky pořadu a aktivitě mé sestry se informace rozšířila především na sociálních sítích. Byla jsem překvapena množstvím reakcí a na popud kolegyně jsme vše zveřejnili také na Facebooku naší školy, tedy hradecké zdrávky.

V pořadu jste poznamenala, že vám vlasy rostou velmi rychle. Necháte si je zase narůst nebo je pohodlnější je mít nakrátko? 
Momentálně si velmi užívám krátký sestřih, dokonce jsme po mém ostříhání se syny navštívili bazén a tam jsem si velmi užívala benefit tohoto účesu. Mohu se spontánně rozhodnout si vlasy umýt a mít je za pár minut suché. Předtím to obnášelo téměř tři až čtyři hodiny prosychání. Další možnost darování vlasů nevylučuji. Jednou z podmínek však jsou nebarvené přírodní vlasy, dlouhé minimálně 30 centimetrů. Prozatím to díky absenci šedin bylo možné, tak uvidíme, zda tomu tak bude i za pár let.

Učíte na zdravotnické škole v Hradci Králové budoucí zubní techniky. Inspiroval váš veřejný čin studenty nebo někoho jiného mimo školu k následování?
Bezprostředně po odvysílání jsme zaznamenali reakce širší veřejnosti, například že mnozí mají doma schovaný dětský culík a nyní našel využití. Vedoucí oboru dětských sester mě kontaktovala s tím, že ráda poskytne své dlouhé vlasy. Také z řad studentů byla nějaká odezva. Asi by to mělo celé větší dopad, kdybychom mohli být ve škole.

Byl to jeden z vašich cílů?
Hlavním cílem bylo upozornit okolí, že pomoc může mít mnoho podob a nemusí být vždy jen materiální. Bez nadsázky to může být i úsměv, pozdrav, nebo pár minut vašeho času. Žáci středních škol mohou pomáhat v této době žákům ze základních škol a jejich rodinám tím, že je budou doučovat. Chce to jen nápad.

Máte v sobě touhu pomáhat druhým a být empatická?  
Abyste mohli vykonávat povolání zubního technika, musíte mít obojí v dostatečné míře. Umět si představit, jaké to je ukázat se okolí, partnerovi, manželce bez zubů a odhalit se až na dřeň. V devíti letech, což je věk mého staršího syna, jsem přišla úrazem o přední zuby. Vzhledem k věku nebylo možné zhotovit fixní řešení a musela jsem mít, téměř do dospělosti, snímatelnou náhradu. Tehdy jsem byla odkázána nejen na zručnost, ale právě na empatii tehdejších zubních techniků, kteří mi náhrady, jak jsem postupně rostla, vyráběli. Bezprostřední úsměv jsem si začala užívat až s prvním definitivním můstkem.  Díky této zkušenosti vím, jaké to je. I to byl jeden z impulzů, proč jsem šla studovat tento obor na zdravotnickou školu do Hradce Králové. Baví mě vracet lidem úsměv. A v našem oboru doslovně. Za téměř 20 let praxe v oboru zubní technik jsem tomu byla mnohokrát přítomná. Našim žákům to demonstruji na případu, který se mi stal, a který symbolizuje naši práci. „Představte si, že 55letá pacientka přijde do zubní laboratoře v odpoledních hodinách s prasklou zubní protézou. Chcete jít domů v 15hod. Žádný program na odpoledne nemáte, pacientka si má přijít pro opravenou náhradu druhý den. Nebo máte možnost zareagovat na nastalou situaci, zůstat v práci o hodinu déle (zítra půjdete dříve), a opravenou náhradu odevzdat tentýž den. Díky tomu jste ušetřili ženu ponižujícím pocitům a zachovali ji v očích jejího manžela jako dámu. A stálo vás to pouze změnu termínu a ochotu. A věřte mi, ten úsměv stojí za to.“

Vedete k tomu i své dva syny?
Zcela přirozeně a automaticky. Od běžné pomoci v domácnosti, péči o domácí mazlíčky, po cílenou a konkrétní pomoc druhým. Před lety zažili jednu krásnou lekci vedení k empatii. Na jednom vesnickém sportovním hřišti v Anglii zůstaly večer dětské hodinky s motivem Lega. Tehdy pětiletému synovi jsme vysvětlili, že by bylo nesprávné je vzít, i když se mu líbily. Popsali jsme mu, jak se jejich majitel bude druhý den z nálezu radovat. Pár dní poté ztratil syn na pláži oblíbené autíčko. Několikrát jsme vše prohledali, a když jsme druhý den odjížděli, šli jsme se tam ještě naposledy podívat. Na jednom z velkých kamenů bylo auto položeno, někdo jej tam nechal, protože nebylo jeho. Názornější ukázku jsme si nemohli přát. Ideální pro pochopení podstaty empatie je mít tu zkušenost nebo zažít nějaký diskomfort, či nedostatek. I proto jsme s nimi navštívili Kavárnu ve tmě. Zažili na vlastní oči, jaké to je, nevidět. Když jsme byli předávat Anežce paruku, domluvili jsme se, že každoročně jedním svým kapesným přispějí někomu na paruku. Mobilní telefon mají dostat až k desátým narozeninám a jsme s nimi již domluveni, že si vyberou jednu konkrétní nadaci, které budou měsíčně odesílat jednu DMS. Zároveň je vedeme ve stylu japonského přísloví – Nepříteli rybu dej, přítele ji nauč lovit.

Myslíte si, že v dnešní době je pomoc těm, kteří to potřebují, samozřejmostí, nebo lidé spíše myslí sami na sebe?
Domnívám se, že v tomto ohledu jsme na tom díky moderním technologiím lépe než před lety. Máme možnost být informováni o potřebě pomoci, to je důležité. U této otázky ale záleží i na úhlu pohledu. Často je to tak, že myslíme-li na ostatní, myslíme vlastně i na sebe.  Před lety jsem na festivalu Jičín – město pohádky viděla na náměstí skupinku šesti seniorek z místního domova důchodců. Seděly u stolku, poslouchaly hudbu a mě spontánně napadlo koupit jim každé malou medovinu a popřát jim hezký den. Připily jsme si na zdraví, pozdravily se a já odešla. V materiálním přepočtu 120 korun a tři minuty času. A tady je právě úhel pohledu položené otázky. Mnohokrát se mi v následujících letech zlepšila nálada, když se mi vybavil jejich překvapený rozzářený úsměv, ta radost, že i o ně má někdo zájem, a dodnes mě ta vzpomínka hřeje. Byla to vzájemně obohacující radost.

Je pomoc a soucítění s druhými podstatou lidskosti, zvláště v tomto nelehkém období doprovázeném pandemií covid-19?
Mám ráda pocity sounáležitosti, solidaritu projevenou šitím roušek či pletením ponožek. Komenský se ve svém díle odkazuje na myšlenku, že to, co tvoří podstatu lidskosti, je snaha a přispění člověka, aby svět byl „v pořádku“, tedy, svým přispěním se podílel na tom, aby to s lidstvem a se světem dopadlo dobře. Přispějme také, příležitost číhá na každém kroku. Pojďme nečekat na vhodnou dobu a udělejme to právě teď.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Gisely Klimešové