Pondělí

14. června 2021

Nyní

20°

Zítra

22°

Svátek má

Odhaluji neznámé a zapomenuté příběhy, je to touha po odkrývání tajemství

27. 5. 2021

Odhaluji neznámé a zapomenuté příběhy, je to touha po odkrývání tajemství 23 snímků
Prvním člověkem, který ho zasvětil do světa filmu a videí, byl děda. Filmování byla totiž jeho záliba, hodně natáčel rodinná videa a měl doma plno kamer. „Ty mně pak půjčoval a někdy od deseti let mě to začalo bavit. Od té doby už jsem měl na všech výletech či dovolených kameru v ruce taky,“ prozradil iniciační vstup do praktické filmařiny Lukáš Rybka z Hradce Králové.

Studentovi Slezské univerzity v Opavě, obor multimediální technika, který je zaměřený na kameru a střih, je teprve dvaadvacet let. Na svém kontě má už ale několik amatérských filmů. „Rád odhaluji neznámé nebo zapomenuté příběhy. Věci, se kterými se lidé často střetávají, ale vůbec nevědí, co to bylo, nebo k čemu to sloužilo,“ prozradil mladý filmař, který jde cestou dokumentů. Ty ho baví nejvíce, protože jsou jednodušší než natáčení hraných filmů. „Mohu se soustředit pouze na svoji práci, natáčet záběr na dvacetkrát a nezdržuji herce. Když se něco zkazí, natočím to znovu, a ta budova či objekt budou pořád na stejném místě. Mám na tom také rád, že lidem předám nějakou informaci, ne pouze smyšlený příběh,“ vysvětlil.

Už v roce 2016, krátce po ukončení základní školy, vznikl opus s názvem Minutky historie Hradce Králové představující více než dvacet zhuštěných časových zkratek. To předpokládá důkladnou znalost města a dostatečné množství důležitých informací. Ty našel doma, protože jeho táta má hodně knížek o Hradci Králové. Lukáš přiznává, že není velký čtenář, ale když narazí na nějakou zajímavost ve městě, táta mu doporučí příslušnou knížku.

„Dobrovolně bych to asi nepřečetl, ale když si řeknu, že by stálo za to, abych o tom natočil film, v tu chvíli čtu celé večery. Pohání mě nutkání, že když to natočím, může to být pro nějakého lenocha, co nerad čte, stejně prospěšné, jako pro mě,“ směje se. Minutky jsou k vidění na YouTube a divácký ohlas měly, zejména v okamžiku, když je odvysílala Východočeská televize V1. Krátce na to natočil hraný film Muž se zjizvenou tváří. Ten představuje mladého spisovatele, který má problém vymyslet dobrý příběh. Nakonec inspiraci najde, ale ta se promění v drama. V titulní roli se představil Vítek Martinec, který má v Hradci Králové vlastní talkshow.

„Na střední škole jsem chodil do třídy s kamarádem Lukášem Číhařem. Někdy v druháku jsme zjistili, že nás oba zajímají filmy. On rád psal příběhy, já zase rád tvořil. Dostali jsme nápad, že společně natočíme amatérský film. Lukáš napsal scénář, dali jsme vše dohromady, sehnali herce a natočili ho,“ vzpomíná filmař s tím, že natočit film byl pro oba kamarády spíše sen, který se jim splnil. Vítek Martinec s nimi chodil na stejnou školu, neznali se s ním, ale věděli, že hraje v divadle. „Jednou jsem ho ve škole oslovil, on nám na to kývl a měli jsme představitele hlavního hrdiny. Natáčelo se s ním výborně.“

Skutečným „majstrštykem“ hradeckého filmaře je však nepochybně zatím poslední dokument Kryty CO. Tyto už téměř zapomenuté pozůstatky studené války byly po celém městě, nejvíce ale pod domy z 50. a 60. let, což je celé Slezské předměstí, Gočárova třída a socialistická zástavba kolem Okružní ulice. Také se nacházejí v areálech průmyslových objektů, všechny velké podniky, jako ČKD, ZVU, Ferona a další mají své kryty.

Lukášovou inspirací k tomu, aby vzniknul dokument, byl kryt pod babiččiným domem na Gočárově třídě, o němž mu vyprávěl táta. „Jednou, když jsme byli u babičky, taťka mně vyprávěl, že se tu pod domy nacházejí kryty. Zaujalo mě to, začal jsem o tom čerpat informace na internetu, ale pak jsem s tím přestal. K tématu jsem se vrátil po několika letech a až teď je to dokončené. A právě první kryt, kam jsem vstoupil, byl ten u babičky,“ vrací se do nedávné minulosti Rybka.

Natáčení dokumentu se obešlo bez větších překážek, protože kryty už nejsou ve vlastnictví města a všechny byly převedeny do vlastnictví majitelů domů a bytových jednotek. Aby se Lukáš do konkrétních krytů dostal, musel vždy kontaktovat předsedy společenství vlastníků bytových jednotek. „Jiné povolení není potřeba, protože dnes už nejsou tyto objekty vedeny v utajení. Na magistrátu města mně řekli, že o nich můžu natáčet, jak se mi zlíbí,“ prozradil.

Filmaři nejvíce uvízl v paměti kryt, který byl nejlépe zachovalý. „Bohužel, nesmím konkrétně zmiňovat, o jaký jde, jelikož jsem se na tom takto domluvil s majitelem. Na hradeckém podzemí mě ale překvapilo, že se spíše o něm hodně básní, jak je velké, co kudy kam vede, no, a ono to tak pak v realitě není. Jsou to jen pověry, které vznikly v té době, protože tato místa byla utajená. Lidé pak používali svoji bujnou fantazii a představovali si všemožné. Například, že z krytu v ČKD vede tunel, kterým projede i náklaďák, až do štábního krytu na Novém Hradci. V realitě kryt na Novém Hradci není ani propojen se sousední pozorovatelnou,“ říká Lukáš, který natáčení tohoto dokumentu považuje za dobrodružnou pouť s kamerou.



Natáčel nejen záběry do dokumentu, ale také pokaždé průchod celým krytem. „O tuto dobrodružnou pouť se s diváky podělím v rámci bonusů k filmu. Až vyjde film na YouTube, vzápětí by každý týden mělo vycházet video s kompletním průchodem půdorysu každého krytu, ve kterém jsem byl.“  A dokáže si Lukáš představit svůj pobyt v krytech v případě skutečného ohrožení? Podle něj jsou lidé, kteří by měli panický strach z přečkávání v krytu.

„To by mně osobně asi nevadilo. Jestli by ale skutečně ochránily, to se dodnes neví, protože nikdy nebyly použity. Spousta lidí říká, že ne, že se kryty stavěly jen pro pocit bezpečí občanů. Kdybyste v nich byl a nad Československem by vybouchla atomová bomba, asi byste moc nechtěl zažít ten pocit, že v okolí 100 kilometrů není nikdo, kdo by vám přijel na pomoc,“ uvedl filmový nadšenec.

Kryty začaly vznikat s příchodem jaderných zbraní, tedy hned po 2. světové válce. Stavební boom probíhal v 50. až 60. letech minulého století. Účelem byla ochrana obyvatelstva před zbraněmi hromadného ničení. Nemusely to být nutně jaderné zbraně, ale třeba i chemické či biologické. V Hradci Králové dnes už neslouží svému účelu a zrušené kryty chátrají, v lepším případě se používají jako sklepy či sklady. Lukáše, jak sám přiznal, k tomuto tématu přivedla touha po odkrývání tajemství a věcí, které jsou zahaleny něčím pro člověka nedostupným až tajným. „Musí to být něco, co společnost moc nezná, přitom se s tím denně střetává, či je to součástí každodenních životů mnoha lidí,“ přemítá.

Zastavme se ale na chvíli u Lukášova aktuálního studia. Škola, kterou studuje, je více než uměleckého, spíše technického charakteru. Zasvěcuje do práce s kamerou, učí fyzikálně dokázat porozumět objektivům, filtrům, technice obecně a podobně. „Mně tento obor velmi vyhovuje. Vždy jsem byl technicky zaměřený a film mě zajímá hlavně z té technické stránky,“ připouští. Přesto i v této škole vnikne jeho dokumentární film jako studentovy bakalářská práce.

„S námětem přišel můj učitel a mně se líbil, takže už nyní v hlavě něco mám a hledám informace o daném tématu. Protože studuji v Opavě, chci se tomuto místu odvděčit nějakým příběhem, který bude pocházet z Moravskoslezského kraje. Víc ale zatím prozrazovat nebudu,“ naznačil tajemně Lukáš, jehož snem je pracovat v televizi. „Točit na volné noze dokumenty se mi nechce. Jedině bokem, třeba při práci v televizi. Pokud bych měl ale v rámci toho všeho spolupracovat na nějakém televizním dokumentu či filmu, rád bych to dělal.“

Mladý filmař má ve svém počínání podporu rodiny, nejvíce vidí radost u dědy, který je pyšný na to, že vnukovi něco předal a on to posunul někam dál. „Děda nyní rád vtipně říká, že teď už se učí ode mě,“ usmívá se Lukáš Rybka, který se cítí být hradeckým patriotem a rád by někdy s tímto městem spojil nějaký příští film. „Do budoucna bude určitě něco dalšího, akorát zatím nevím co. Jednou ale nějaký nápad určitě přijde,“ dodal.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Lukáše Rybky