Neděle

28. listopadu 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Vždy mi jde hlavně o to, aby tanec děti bavil, říká Filip Rančák

24. 11. 2021

page.Name
Tanci se věnuje déle, než někteří Hradečáci žijí, a rukama mu prošly stovky malých i velkých tanečních nadějí. Filip Rančak neboli Fidlajs je v taneční branži jméno, které zná snad každý. Ať už se zeptáte v Praze, Brně, nebo třeba v Pardubicích. Přes dvacet let působí jako hlavní trenér v hradecké Taneční skupině T-BASS a na kontě má nespočet úspěchů jak v České republice, tak i v zahraničí.

Filipe, jak ses vůbec k tancování dostal?

Nejdříve jsem šel do tanečních u nás v Jilemnici, kde jsem vyrůstal. A asi jako každému puberťákovi se mi vůbec nechtělo. Nakonec jsme se domluvili s kamarády, šli tam spolu a měli tam super partu. Tenkrát byl naším tanečním mistrem pan Franc, který je ředitelem hradeckého Adalbertina, a ten oslovil některé z nás, protože se mu líbilo, jak tancujeme. Doporučil nám taneční skupinu ve Vrchlabí, kde on tvořil soutěžní choreografie, a tam to celé začalo. 

Měl jsi už tenkrát v hlavě myšlenku, že by ses tím někdy živil?

To vůbec ne. Byla to pro mě spíš zábava a koníček. Až potom, když jsem přišel do Hradce a Zdeněk „Zoli“ Zolman si mě vzal do Taneční skupiny T-BASS, kde jsem nejdříve jen čtyři nebo pět let tancoval, jsem se stal trenérem a měl možnost si tím začít vydělávat peníze.

A pamatuješ si na ty trenérské začátky? Přeci jen jsi začal bez jakékoli přípravy nebo studia.

Tak to je vždy takové vhození do vody. Jde hlavně o to, že vám někdo musí dát tu příležitost, a já měl štěstí, že mi ji Zoli dal. Nejspíš měl pocit, že bych to asi mohl zvládnout, a měl ve mě důvěru. Nejdříve jsem trénoval dohromady s Vladimírem Tomkem a až potom jsem začal samostatně. Hlavně si myslím, že když člověk už začne učit, tak více a více zabředává do té problematiky a daleko více se zajímá a zjišťuje si informace. Tím sám sebe posouvá dopředu a získává zkušenosti.

Tobě rukama prošlo nespočet dětských i dospělých tanečníků. Je něco, co je pro tebe při jejich trénování důležité? Na čem si zakládáš?

Pro mě je asi úplně nejvíce zásadní, aby to ty děti bavilo. Já jsem byl vždy považován za takového vtipálka, rád jsem při trénování říkal vtipy a snažil se děti bavit. Teď, když už jsem vyzrálejší, se snažím hodně bazírovat na technické stránce. Ale když jsme začínali, tak jsme sami techniku moc neznali, takže nám šlo hlavně o tu zábavu. A to mi pořád zůstává. Chci, aby děti z tréninků chodily zpocený, ale vysmátý. Samozřejmě je T-BASS teď už větší skupina a má nějakou svou úroveň, takže s tím se pojí i ty moje nároky. Snažíme se držet dobrou fyzičku i disciplínu všech našich tanečníků.

Mění se tvůj přístup nebo priority u různých výkonnostních kategorií?

To stoprocentně. Ti, co přijdou a mají s tancováním prvotní kontakt, u těch chci, aby stále převažovala ta zábava. Čím více se pak zlepšují, tím si dáváme více záležet na té technické stránce, aby vše dělali správně. My si u nás ve skupině vychováváme i vlastní trenérské naděje, takže pokud na někom vidíme, že je šikovný, tak mu hned dáme prostor, aby si vyzkoušel vést trénink. Ti profíci
už pak spoustu věcí dělají sami – jezdí se učit do jiných měst, od různých tanečníků, tvoří své projekty a podobně.

Máš nějaký úspěch, kterého si nejvíce vážíš? Ať už tvůj vlastní, nebo tanečníků, které jsi učil?

Určitě jich mám v hlavě několik, ale já moc neřeším ty soutěžní úspěchy. Samozřejmě si pamatuju, když moji junioři vyhráli mistrovství České republiky v roce 2003, a spoustu dalších. Ale za největší úspěch považuji to, že T-BASS stále funguje. Jsme
jedna z mála tanečních škol, která se nerozpadla nebo nerozdělila na několik dalších. Úspěch je pro mě právě i to, že si vychováváme vlastní trenéry a velmi málo využíváme ty externí.

Čím si myslíš, že to je, že ta skupina stále takhle drží?

Dáváme prostor těm dětem, aby si vytvářely vlastní projekty, a to se málokde děje. Z mých zkušeností vím, že v jiných tanečních skupinách jim vše dělají trenéři a ty děti se do tvorby tolik nezapojují. My je necháváme, aby si občas tvořily samy. Ony se pak musí snažit, hledat si svou hudbu a více se do toho ponořit.

Často pokládám lidem, kteří se pohybují u sportu, otázku, jestli je důležitější talent, anebo tvrdá práce a píle. Co si myslíš ty?

Pro mě je kolikrát důležitější ta píle a dřina než talent. V taneční skupině jsme měli spoustu talentovaných lidí, kteří u toho potom nevydrželi, protože byli talentovaní na více věcí a táhlo je to do jiných kulturních odvětví. Jsou samozřejmě výjimky, kdy má tanečník talent a ještě dře, ale ty bych spočítal na prstech jedné ruky. Většinou ti, co nemají tolik talentu, tak díky dřině a zápalu pak dokáží velké věci.

Vnímáš nějaké změny mezi generacemi? Jsou děti například línější nebo mají jiné chování?

Musím říct, že my trochu bojujeme s disciplínou. Děti jsou teď navyklé, že vše je takové volné, nikdo po nich moc nešlape a jsou línější. S ostatními trenéry to často řešíme a snažíme se jim vysvětlit hlavně to, že tanec je kolektivní záležitost, a jakmile povolí jeden, oslabí to celý tým. V tom si myslím, že je to trochu těžší než dříve.

A změny ve společnosti? Je ten pohled na tanec jiný, než byl dříve?

To si myslím, že je dané tím sociálním pokrokem. Máme spoustu sociálních sítí, kde se tanec objevuje a je více mezi lidmi. Dokonce se už pomalu probouzí i umělci nebo muzikanti a více oceňují tanečníky. Začínají je brát jako spolupracovníky a ne jako křoví. U nás je tenhle posun pomalejší než ve světě, ale jsem rád, že se to děje. Týká se to samozřejmě i finanční stránky tance. Tenkrát byl tanečník jen někdo na pozadí a nedostal za to třeba ani zaplaceno. To se teď pomalu taky mění.

Kdybys mohl mít jedno jakékoliv přání, které by se jistojistě splnilo, co by to bylo?

Co se tancování týče, tak bych si určitě přál, aby Taneční skupina T-BASS fungovala minimálně dalších sto let. A pokud to vezmu na globální úroveň, tak by se to pojilo na to, o čem jsem mluvil. Chtěl bych, aby se tanečník dostal na stejnou úroveň jako jakýkoliv umělec. Co se týče ohodnocení i ocenění jeho osobnosti. Pořád mi totiž přijde, že jsou tanečníci málo vidět a málo se o nich mluví.

 

 

Tereza Karanská
tereza@salonkyhk.cz

foto: archiv Filipa Rančáka