Neděle

3. července 2022

Nyní

14°

Zítra

17°

Svátek má

Hradecké postavičky a figurky: Eda Řezáč, bohém ze starého města

26. 12. 2021

page.Name
Eda Řezáč, královéhradecký rodák a známá postava Hradce Králové, žil svůj nespoutaný bohémský život v Úzké ulici na starém městě. Jeho otec vlastnil koloniál na Velkém náměstí a sestra Julie byla lékařkou, takže Eda pocházel z tak zvané lepší rodiny. Všude vždy vypravoval, že se narodil v roce 1939 jako Božský Kája /tedy jím obdivovaný Karel Gott/. Nebyla to však pravda a podle pamětníků a spolužáků se Eda narodil kolem roku 1942.

Již od mládí byl pro svoje lotroviny tak trochu černou ovcí rodiny, která se ve svém okolí těšila dobré pověsti. Jeho otec bídně zahynul během války v německém koncentráku, protože na královéhradeckém nádraží údajně nechal zkazit vagon sardinek, což Němci chápali jako sabotáž. Eda, s přívlastkem po Gottovi ,,Božský“ byl kulturně založeným člověkem a též se projevoval jako zarytý Slávista milující fotbalovou legendu Pepiho Bicana. Na Slávii nedal dopustit a když byl v dobrém rozmaru a Slávia zrovna vyhrála, tak vždy zpíval „Červenobílí ty se mi líbí, za ně bych chtěl hrál až do smrti“.

Svým chováním a charakteristickou mluvou se odlišoval od ostatních lidí, ale ne tak, aby bylo možné považovat ho přímo za blázna. Naopak na první pohled působil inteligentně a také se uměl vybraně chovat, stejně ovšem i v opačném smyslu; to podle situace. Zejména jeho poměr k pracovním povinnostem uzákoněným komunistickou mocí byl naprosto nulový, takže na úředních místech byl považován za příživníka. Pokud byl zrovna někde v pracovním poměru, tak tam zpravidla vydržel týden nebo dva. Nejčastěji pracoval jako sanitář v nemocnicích v Hradci Králové i v jiných městech. Jeho životním rekordem byl asi půlrok strávený v nemocnici Na Pleši, kde se mu prý moc líbilo. Pro osvětlení mladším ročníkům – v době socialismu měl každý pracující člověk v občanském průkazu razítko ze svého zaměstnání. A protože Eda střídal místa jako na běžícím pásu, tak mu občanku občas museli vyměnit; další razítka se na umolousané potrhané stránky prostě už nevešla.

Stalo se jednou, že vykonával funkci plavčíka i na Stříbrném rybníku, ale když se později ukázalo, že neumí plavat, byl okamžitě propuštěn. Byl ale přeřazen na Slezskou plovárnu na Orlici jako výběrčí vstupného. Celá léta se tam chodili lidi koupat za minimální vstupné 2 Kč. Hned první den, kdy začal Eda tuto důležitou funkci vykonávat, však zvýšil tuto částku k nelibosti koupajících na 5 Kč a večer místo, aby peníze odevzdal vedení plovárny, odešel i s kasou a už ho tam nikdo potom neviděl. Tak takový byl také Eda Řezáč.

V šedesátých letech minulého století chodili mladí lidé rádi na nedělní odpolední čaje, které se odbývaly v Domě odborů – lidově na Střeláku. K tanci hrály velké kapely Mirka Mužíka a Oty Petra a pánové bez saka, tam nikdy nebyli vpuštěni. Chodili tam v kravatách, no prostě byla to úplně jiná doba. Eda Řezáč zde byl vždy středem zájmu, a to nejen pro svou schopnost komunikace se známými, ale i s úplně cizími lidmi, ale také kvůli svému oblečení. Jeho garderoba sestávala z proužkovaného tmavého obleku, jež si dal jeho švihácký děda ušít ještě za první republiky, doplněného elegantní puntíkovou vázankou typu Gilbert Bécaud. Boty měl po strýci hokejistovi, který prý hrál hokejovou 1. ligu v Praze za LTC, jak s oblibou vždy neopomněl zdůraznit. Jeho strýc mu totiž věnoval boty i s bruslemi. Eda ty brusle, ač byl na ruční práce levý jako šavle, odmontoval a v těch sešmajdaných rozpláclých botách ne nepodobným Chaplinovým křuskám, potom chodil v Hradci po tanečních zábavách a plesech, na kterých potom balil holky.

V mladších letech i s úspěchem, který ovšem vydržel jen do doby, než sbalené slečně došlo koho má před sebou. Velikou slabost měl vždy na holky z Prahy, které nazýval „Pražky“. Často navštěvoval hotel Paříž a protože se dobře znal s vrchním číšníkem Josefem Šrajerem, tak mu někdy dal dvacku a pan Šrajer zajistil, že obsluha z recepce hlásila do rozhlasu v kavárně ,,pan doktor Eduard Řezáč má v recepci telefon,,. Eda potom vstal a pomaličku se loudal na chodbu do recepce. U stolu potom ledabyle jenom prohodil, že se loučí a odchází operovat do Fakultní nemocnice. Tak se tam prezentoval dosti často a holky u stolu byly nadšeny, že se znají s panem doktorem. Horší to bylo ale vždy asi s placením, Eda vždy totiž smrděl korunou.

V Grandu pro změnu se zase vydával za letce a takto oslňoval ve své době, kdy ho byl celý Hradec holky. Jeho spolužačka paní Jiřina Hanková na něho v dobrém vzpomíná, že byl Eda velký rošťák a v 1. třídě prý klečel za trest každý den na stupínku před celou třídou. Jak je vidět, tak to stejně nebylo nic platné.

Jelikož celý život takřka nepracoval, soustavně mu chyběly peníze a neustále si od někoho půjčoval pětku na pivo. Nicméně pro svoji přátelskou povahu byl u hospodských štamgastů hodně oblíbený, a tak o nějaké to pivo či panáka nikdy nouzi neměl. Eda zemřel asi před 5 lety a možná, že vytvořil v komunistickém Československu rekord, protože jestli za svůj život odpracoval většinou ve zdravotnictví dva roky, tak to byl pro něho úspěch. Práci prostě moc nemiloval. Jeho svět tenkrát byla Slávia, božský Kája, dobré pivo Na Hradě, kavárny a kamarádi. Spousta lidí, hlavně ze starého města, na něho vzpomínají v dobrém a kdo ho znal, tak si jistě prostřednictvím tohoto článku rád osvěžil vzpomínky na člověka, kterého do pracovního procesu nedokázali plně zapojit ani komunisté. A to už je co říct.

Slávek Trávníček
redakce@salonkyhk.cz
Foto: archiv Slávka Trávníčka