Hradecká postavička: Jirka Široký ve službách hradeckého fotbalu

Po přechodu fotbalistů na nový všesportovní stadion pracoval potom i v Malšovicích. Jirka byl menší postavy, měl holou, na vršku zašpičatělou hlavu a příšerně odstáté uši. Říkalo se mu Hurvínek a hradečtí ligoví fotbalisté se mu proto smáli a varovali ho, aby si dával pozor, až bude foukat vítr, protože by ho mohl do těch jeho plachet nabrat a roztočit ve vzduchu. Vyslovoval špatně písmeno „r“, a když mluvil, tak to od něho znělo jako chrr. Jednou prý volal na hřišti na sekretáře pana Karla Roubíčka: „Pane Chrroubíček, dochrrostenci, ty kuchrrvy, zase ztchrratili mechrrunu a asi ji ukchrradli.“ Sekretář ho potom s úsměvem musel uklidňovat, že to nebude tak horké, že míč se určitě najde.

Jeho syn Jiřík byl úplnou kopií svého táty; pošuk a vzhledem Hurvajs jako vyšitý. A tak není divu, že i on posloužil občas k malému žertíku. Tehdejší mistři republiky již na Malšáku strčili malého Jiříka do kupky sena a táta ho dlouho hledal a křičel, kam mu toho kluka zase schovali. V té době hráli v hradeckých barvách Spartaku fotbalisté Jindra, Paulus, Pičman, Hledík, Krejčí, Michálek a další
výborní fotbalisté, kteří se tenkrát náramně bavili.

Při jednom ligovém zápase se zase stala další humorná událost, ve které byli oba, táta se synem, středem pozornosti. Stalo se, že
při utkání malý Jirka utekl svému tátovi z dozoru, vběhl na hřiště a zběsile utíkal k rohovému praporku. Než ho táta za obrovského
povzbuzování naplněných tribun dostihnul, Jiřík stačil vytrhnout ze země praporek a začal s ním mydlit hráče soupeře. Ovace domácích fanoušků a všech fotbalistů na hřišti nebraly konce. Jednou po ligovém zápase Jirka Široký přinesl fotbalistům velký
proutěný koš, aby se tam naházely propocené dresy, ručníky a další věci k vyprání. Podle vzpomínek samotných hráčů tam hodili i správcova pomocníka, koš zavřeli a odešli z kabiny. Jirka prý křičel jako pominutý: „Vy kuchrrvy, pusťte mě ven!“ Hlavním
iniciátorem této taškařice byl prý stoper Jiří Hledík. Většina z účastníků dnes bohužel nežije, nicméně ti, co tu jsou, jako Ladislav
Pokorný a Eda Schmidt, by mohli dlouho vyprávět zážitky s tímto pánem. Ligoví fotbalisté hradeckého Spartaku mají také v paměti,
že když jeli hrát mistrovský zápas někam ven, Jirka prý jezdil ještě s někým napřed autem, vezli koš s veškerou sportovní výbavou,
a když kluci přišli před utkáním do kabiny, měli každý svůj kompletní dres na věšáku a bylo to tam, jako kdyby hráli v Malšovicích. Prostě Jirka byl jednička a fotbalisté ho měli rádi.

Dosti často se stávalo, že když přijelo nějaké mužstvo, třeba Sparta nebo Slavia, k zápasu na všesportovní stadion, on hned
vystartoval. I když to měl od svého nadřízeného Františka Voltra přísně zakázané, všem hráčům a trenérům podával ruce a vypadalo to, že je vítá předseda klubu nebo nějaký přední funkcionář. Vedoucí všesportovního stadionu František Voltr přidává další neuvěřitelný zážitek s tímto pomocníkem kustoda. Jednou takhle kontroloval objekt v tribuně a něco zaslechl od bazénku, kam
se hráči chodili koupat a rehabilitovat. František Voltr vzpomíná: „Koukal jsem jako blázen, bazén byl celý napuštěný a v něm Jirka
Široký dováděl s nějakou slečnou ve vodě a náramně se oba bavili.“

Po Hradci se tradovala i tato neuvěřitelná a velice zábavná
příhoda. V hlavní roli opět vystupoval on. Podle vyprávění tehdejšího fotbalisty a reprezentanta Edy Schmidta jel jednou
Hradec domů z vítězného zápasu. V autobuse cestou domů jel s nimi i Jirka Široký, vládla příjemná zábava, něco se i vypilo,
páni fotbalisté se náramně bavili a Jirka byl samozřejmě ve svém živlu. Když se již blížili k Hradci Králové, ustrojili ho do černobílého dresu Spartaku, navlékli mu trenýrky, štulpny a kopačky. Ve městě autobus zastavil, milého Jirku vysadili a on pak prý v té
parádě musel jít až do místa svého bydliště pěšky. V té době ho znalo hodně lidí, co chodili na fotbal, byl určitě středem pozornosti a cestou domů pozdravován hradeckými fandy.

Další neuvěřitelné zážitky s ním zase líčil stoper Honza Rolko. Jednou vyrazili Hradečáci hrát fotbal až na Slovensko do Banské
Bystrice. Jirka si s nimi sedl do autobusu, a když vyjížděli ze všesportovního stadionu, na příkaz tehdejšího předsedy klubu pana
Václava Štětky musel opustit autobus a výprava tedy jela bez něho. Fotbalisté tehdy někde cestou přespali, ale když druhý den
přišli před zápasem do kabiny hostů, byli doslova šokováni. Jirka Široký stál u masážního stolu a právě na něj dával deku.

Další pikantní historku s ním zažili fotbalisté při přípravě mužstva před ligovým zápasem na malšovickém stadionu. Tehdejší
trenér Zdeněk Krejčí ho požádal, aby napsal na tabuli křídou sestavu na zápas. Jirka ji tedy napsal, ale Krejčí na to hned reagoval a ptal se ho, proč tam napsal 12 hráčů. On mu odpověděl: „No tchrrenére, přece abychom vyhchrráli.“ Byl to maskot mužstva a před zápasem se mužstvo vždy v jeho přítomnosti patřičně uvolnilo.

Bylo o něm známo, že pracoval v ZVÚ a po práci chodil vždy ještě pomáhat na stadion. Tato vzpomínka svědčí o tom, že to
nebylo žádné ořezávátko a měl za ušima. Ve Škodovce samozřejmě měli píchací hodiny a každý pracovník měl svoji píchačku.
Na všesportovním stadionu měli údržbáři také píchací hodiny a úplně stejné jako v ZVÚ. Jirka byl koumák a zjistil, že by toho
mohl patřičně využít ve svůj prospěch. Jednou šli kluci z tréninku a koukali jako blázni, Jirka si tam odpíchnul a šel domů. Na
píchačce pro ZVÚ měl ten den příchod do závodu v 6.00 a odchod v 19.00. Prostě on se vyznal a věděl moc dobře, jak se dělají
přesčasy.

Své by o něm mohl vypravovat i Ladislav Škorpil, trenér se smyslem pro humor, který s ním má také spoustu zážitků. Když se
ho někdo zeptal, kolik mu je let, vždy odpovídal: „Mně je tolik chrroků jako Kchrrejčímu a maséchrru Kopeckému.“ Všichni tři
byli ročník 1928. Od ZVÚ měl garsonku v Orlické kotlině a kdo tam byl, žasnul, jak tam měl vždy krásně naklizeno.

Tak takový byl Jirka Široký alias Hurvínek, dobrý člověk, který po práci ještě pracoval a žil pro hradecký fotbal. Podle vzpomínek
lidí ze Spartaku Hradec šel jednou ze všesportovního stadionu už domů a na silnici byl ve městě sražen autem. Byl odvezen do
nemocnice a nakonec zemřel někde v sociálním zařízení. V letošním roce by mu bylo 93 let. Tak obětavého a velice svérázného
pracovníka, který hráčům čistil i kopačky, staral se jim o všechno a byl pro ně i maskotem mužstva, Spartak Hradec Králové po jeho
smrti už neměl a nejspíš už nikdy mít nebude. Jiří Široký ve své době určitě patřil k hradeckému fotbalu a všichni, kdo ho znali, si
na něho dodnes rádi a v dobrém zavzpomínají.

Slávek Trávníček
redakce@salonkhk.cz
Foto: archiv Slávka Trávníčka