Čtvrtek

29. července 2021

Nyní

16°

Zítra

22°

Svátek má

K hradecké záchrance mě přivedl děda, vzpomíná letecký záchranář Truhlář

20. 2. 2021

K hradecké záchrance mě přivedl děda, vzpomíná letecký záchranář Truhlář 15 snímků
Jeho životopis je skutečně pestrý. Od roku 2004 je vedoucím lékařem střediska letecké záchranné služby v Hradci Králové, v roce 2010 se stal předsedou České resuscitační rady a více než tři roky vykonává funkci lékařského náměstka krajské záchranné služby.

Hradecký rodák, lékař Anatolij Truhlář ve vrtulníku létá k závažným případům a pomáhá tam, kde jde o život. Kromě toho svůj volný čas věnuje sbírání modelů sanitních vozidel a dalších dopravních prostředků používaných pro transport pacientů a zdravotnického personálu v různých zemích světa. S počtem 1777 kusů byl zapsán do České knihy rekordů.  

Prý jste se pro dráhu lékaře rozhodl už ve dvanácti letech, kdy vás do prostředí hradecké záchranky přivedl děda. Je to pravda?
Už v dětství mě přitahovaly tři zajímavé profese. Líbila se mi práce pilotů letadel, hasičů a lékařů. Když se k tomu po tolika letech vracím, letecká záchranná služba v sobě vlastně spojuje všechno, co jsem vyjmenoval. S hasiči pravidelně spolupracujeme u dopravních nehod nebo zásahů v nepřístupném terénu, piloti s námi tvoří jeden kompaktní tým, ale lékařské povolání zůstalo pro mě to klíčové. Je pravda, že do prostředí skutečné záchranné služby mě poprvé přivedl můj děda, který se dobře znal s jedním z řidičů hradecké záchranky. Tehdy mě svezli sanitkou, začal jsem se tam vyskytovat častěji a práce posádek mě začala velmi zajímat. Říkal jsem si, že by bylo perfektní někdy podobnou práci dělat.

Kdy jste se poprvé svezl vrtulníkem záchranné služby?
To je skutečně moc zajímavý příběh. V té době jsem se už pohyboval v prostředí záchranky nebo tam spíš jen překážel. Bylo to v předvečer zahájení provozu letecké záchranné služby v Hradci Králové, tedy na začátku července roku 1990, kdy jsem právě ukončil základní školu a byl přijatý ke studiu na Gymnázium Boženy Němcové. U něčeho tak zásadního jsem samozřejmě nemohl chybět a tehdejší ředitel záchranky Jiří Štětina mi nabídnul, že s nimi mohu absolvovat poslední technický let. Letěli jsme do Orlických hor, kde bylo provedeno zkušební přistání do terénu. Byl to pro mě obrovský zážitek a dodnes mám z toho letu fotky. Zajímavostí je, že když jsem po studiích a atestaci v roce 2003 nastoupil k záchranné službě na plný úvazek, při mém prvním zásahu vrtulníkem jej řídil stejný pilot, jako když jsem před třinácti lety ve vrtulníku letěl poprvé. 

Vzpomínáte si na váš první zásah?
Bylo to do malé obce nedaleko Hradce Králové k srdeční zástavě. Vrtulník se zpočátku používal zejména k transportům pacientů mezi nemocnicemi, takže to byl v té době poměrně unikátní typ zásahu. Dnes je situace zcela odlišná, protože 95 procent zásahů tvoří primární přímo na místo události. Resuscitace jsou u nás důvodem pro téměř pětinu vzletů.

Vedoucím lékařem letecké záchranné služby jste už od roku 2004. V čem spočívá rozdíl mezi leteckou a pozemní záchrankou?
Zdravotnická práce není příliš odlišná od práce pozemních posádek. Letecká záchranka se někdy zbytečně démonizuje. V médiích se občas objeví, že pacient nepřežil, přestože přiletěl vrtulník. Systém ale musí fungovat perfektně i bez vrtulníku. Pokud jej však máme k dispozici, vybrané skupině pacientů přináší velký bonus navíc, který spočívá zejména v možnosti rychlého transportu do nejvhodnější nemocnice. Naprostá většina našich zásahů je k úrazům, kde je rychlost zásadní. Další rozdíl mezi pozemní a leteckou záchrankou je ve složení zásahů. U pozemních posádek tvoří nejzávažnější stavy pouhá dvě procenta výjezdů, u letecké je to naprostá většina. Protože máme z důvodu náročných výcviků početně omezený personál, četnost situací, kdy jsou lékaři a záchranáři konfrontováni s těmi nejsložitějšími případy, je u posádek vrtulníku daleko vyšší. To s sebou logicky přináší i více zkušeností s jejich řešením.

Nepochybně se při své náročné práci setkáváte i s tragickými okamžiky. Jak se s nimi vyrovnáváte?
Řekl bych, že je to všechno tak trochu o zvyku. Není příliš velký rozdíl mezi naší prací a prací personálu v nemocnicích. Většina lidí ze záchranky pracuje současně na částečný úvazek v nemocnicích nebo naopak, což považuji za velice prospěšné. Se závažnými stavy nebo úmrtími se personál setkává ve všech akutních oborech medicíny. Jediný rozdíl je asi v tom, že naše posádky se zpravidla dostávají do přirozeného prostředí pacientů. Když se něco přihodí dítěti, zasahujeme obvykle v jeho rodině, vidíme doma jeho hračky, což je někdy velmi smutné. Tyto situace si pak člověk může přenášet do svého soukromého života. Ve většině případu nám pomůže, když si o tom společně popovídáme. Po každém zásahu vrtulníkem provádíme debriefing v rámci celé posádky.

Když jste se svým týmem někoho zachránili, měli jste děkovnou zpětnou vazbu? Je to pro vás určitá satisfakce?
Ano, máme zpětnou vazbu, což je velmi potěšující. Poděkování nám chodí hodně, je to velká podpora pro naší další práci, jejíž výsledek vidíme v mnoha případech okamžitě. Na druhou stranu z pozice lékařského náměstka vyřizuji i připomínky k naší práci, kterých je naštěstí na celou krajskou záchranku velmi málo a většinou nejsou oprávněné. Nejčastěji je potřeba stěžovatelům vysvětlit situaci, kterou jim ostatní členové rodiny nebo svědci našeho výjezdu vysvětlili po svém. Pro nás je velkou výhodou, že cokoli uděláme, máme mnoho dalších let archivováno, včetně všech hovorů, dokumentace nebo pohybu sanitek. Kdykoliv tak můžeme dohledat objektivní informace. Naprosto ale chápu, že pro laickou veřejnost může být mnoho situací velmi stresujících, takže první reakce nemusí být vždycky adekvátní.

Museli jste někdy nouzově přistát? Jak se řeší situace, když není kde přistát?
Při zásazích vrtulníkem je rozhodnutí, kde se přistane, výhradně na pilotovi. Potřebujeme, aby volající udal místo nebo adresu, kde se nachází pacient. Od loňska funguje na všech tísňových linkách automatická lokalizace volajícího. Plocha pro přistání by měla být dvacet krát dvacet metrů a takovou jsme schopni ze vzduchu najít prakticky kdekoli. Jsou určité výjimky v obtížně přístupném terénu, například v Adršpachu, Broumovských stěnách nebo v hornatých a zalesněných oblastech, jako jsou Krkonoše. V takových případech nejprve lokalizujeme pacienta a jsme vycvičeni k zásahu s podvěsem. Vybavení pro tento typ zásahu máme trvale na palubě vrtulníku. Nouzové přistání jako takové zažili před mnoha lety moji kolegové po srážce s kánětem, které za letu rozbilo čelní sklo a poranilo pilota. Mně osobně se přihodilo neplánované přistání pouze jednou v silné bouřce, kterou už nebylo možné obletět.

Kolik letů za měsíc průměrně absolvujete?
Do loňského roku jsme ještě neměli čtyřiadvacetihodinový provoz, přesto jsme se snažili využívat vrtulník v maximální možné míře. Ročně startujeme k přibližně 600 zásahům, což jsou v průměru dva denně. Loňský rok byl výjimečný tím, že jsme skončili na čísle 566, což bylo způsobeno pandemií covidu. Většina našich pacientů jsou účastníci dopravních nehod a na silnicích byl loni mnohem menší provoz. Počet tragických nehod byl nejnižší za 50 let.

Vzpomínáte si na zvláště zajímavý či třeba i kuriózní případ, u něhož jste zasahovali?
Takových případů je velké množství. Z poslední doby mám velkou radost z případu, kdy jsme letěli k resuscitaci mladšího muže v blízkosti Dvora Králové. Za kontinuální resuscitace jsme jej transportovali do fakultní nemocnice, kde byl napojen na mimotělní oběh a podařilo se mu odstranit uzávěr jedné ze srdečních tepen. Pacient se po několikahodinové zástavě krevního oběhu mohl vrátit zcela bez následků zpátky domů a daří se mu dobře. Za kuriozitu také považuji zásah u hromadného poštípání orientačních běžců sršni, kdy závodníci rozdupali v lese jejich hnízda. Původně jsme tam letěli kvůli alergické reakci jednoho ze závodníků. Postupně ale přicházeli další poštípaní, a nakonec jsme jich ošetřovali desítky. Museli jsme přivolat další posádky jako při mimořádných událostech u hromadných nehod.

Loni uplynulo 30 let od zahájení provozu letecké záchranné služby. Jak jste si ho připomenuli?
Měli jsme velké plány, ale z nich se prakticky nic nepodařilo realizovat. Každoročně na jaře organizujeme den otevřených dveří, který je u veřejnosti velice oblíbený a přiláká stovky zájemců. Ten se bohužel nemohl konat. Plánovali jsme i vzpomínkové akce s našimi bývalými zaměstnanci a všechno jsme museli zrušit. Věřím, že si jubileum připomeneme už během letošního roku, až se situace zklidní, i když vyhlídky zatím nejsou moc optimistické. Jediné, co se s určitými omezeními podařilo, byla výstava modelů sanitek nazvaná Záchrankou kolem světa v Muzeu východních Čech. Expozice byla rovněž otevřena k připomenutí našeho výročí. Zároveň jsme do muzea nainstalovali výstavu třiceti fotografií od tří profesionálních fotografů, kteří s námi dlouhodobě spolupracují. Tato unikátní kolekce dokumentuje současnou práci našich posádek letecké záchranky a plánujeme, že bude putovní.   

Od 1. ledna letošního roku došlo k přechodu letecké záchranky na nepřetržitý provoz. Máte na to dostatek kvalifikovaného personálu?
Loni se poprvé stalo, že ministerstvo zdravotnictví nezaspalo výběrové řízení, vše bylo k tomuto kroku připravené už na začátku roku a proběhlo bez komplikací. Pro nás změna přinesla rozšíření doby letové pohotovosti na 24 hodin a zavedení moderního vybavení pro noční vidění. Museli jsme rovněž doplnit personál, abychom zajistili služby v plném rozsahu. Jednoho ze záchranářů jsme připravovali déle než rok a výběrové řízení pro nové lékaře jsme udělali loni v březnu. Záchranáři ve vrtulníku nevykonávají pouze zdravotnickou činnost, ale také práci v kokpitu předepsanou leteckými předpisy. Na konci roku jsme měli personál perfektně vycvičený, takže změna proběhla bez jakýchkoliv komplikací.

Je také třeba zmínit některé unikátní výzkumné projekty, například používání plné krve na palubě vrtulníku. Čím je tento projekt významný?
Cesta k používání plné krve začala v červnu roku 2018 používáním červených krvinek a plazmy. Do té doby nikdo ve střední Evropě transfuze mimo nemocnici nepoužíval. Velkou inspirací se pro mě stala stáž na letecké záchrance v Londýně. Po dvou letech a úspěšné léčbě 60 pacientů, kdy se prověřilo, že jsme schopní s transfuzními přípravky pracovat a nedochází k žádnému plýtvání, se ve spolupráci s kolegy z fakultní nemocnice podařilo přejít na plnou krev. Plná krev je celosvětově dostupná na několika málo pracovištích, takže je úplnou novinkou nejen na záchrance, ale i v celém českém zdravotnictví. Kromě krvinek a plazmy obsahuje velice důležité krevní destičky a další látky, které jsou nezbytné pro krevní srážení. Pro krvácející pacienty je v současné době tím nejlepším, co lze použít. Každý den vozíme na palubě dvě transfuzní jednotky, celkem 900 mililitrů plné krve. I v případě výskytu závažného krvácení na území města Hradce Králové, může naše letecká posádka dopravit krev za pacienty sanitkou. Už se to stalo ve dvou případech, kdy byla transfuze podána při masivním krvácení po porodu a dopravní nehodě.  

Do jaké míry zasáhla covidová situace záchrannou službu obecně?
Na letecké záchrance jsme zaznamenali nižší počet zásahů, protože ubylo dopravních nehod. U záchranné služby jako takové, která každoročně ošetří téměř 50 tisíc pacientů, zažíváme naopak největší zatížení systému v historii. Obrovská zátěž je kladena na naše operační středisko, všechny linky 155 jsou v podstatě trvale v provozu. Řeší se nejen závažné situace, ale kontaktují nás pacienti, abychom jim poradili, co mají dělat při podezření na nákazu covidem. Snažíme se i prostřednictvím telefonu pacientům poskytnout tu nejlepší péči a poradit jim touto distanční formou. Pokud to stav nemocného nevyžaduje, není nutné za ním vysílat posádku nebo realizovat převoz do nemocnice. Na dispečinku nám s koordinací odběrových týmů velmi pomáhají budoucí záchranáři, studenti pardubické univerzity. Obrovský nárůst počtu výjezdů k pacientům s potvrzeným covidem jsme zaznamenali v období od Vánoc. S naplňováním kapacit nemocnic mnohdy pacienty nemůžeme předat do nejbližšího zdravotnického zařízení, protože není volné lůžko. Následně se prodlužuje předávání v nemocnicích a téměř hodinu trvá dekontaminace sanitky. Od začátku letošního roku jsme museli posílit náš systém o další tři posádky, abychom to vůbec zvládli. Obdivuji naše zaměstnance, s jakým nasazením v tak obtížných podmínkách už mnoho měsíců pracují. Moc si přeji, abychom se co nejdříve vrátili do normálního způsobu života.

Je pro vás vaše profese posláním?
Spíše je to práce, která mě i mé kolegy baví. Zároveň vnímáme, že má obrovský smysl. Je moc příjemné vidět, jak dokážeme naší činností tolika lidem pomoci a ovlivnit jejich další osud. Proto se ji snažíme dělat co nejlépe a náš systém neustále vylepšovat.
 
Jak vaše časově určitě náročné povolání vnímá rodina?
Snažím se práci rozdělit tak, abych měl čas i na rodinu a na své koníčky. Mám skvělou manželku, která mě vždycky podporovala. Myslím si, že jsou určitě vytíženější lidé, než jsem já.

Ve volném čase se věnujete sbírání modelů zdravotnické techniky, jejichž počet byl nedávno v Muzeu východních Čech na vaší výstavě Záchrankou kolem světa zapsán do České knihy rekordů. Co vás vedlo k založení sbírky a kdy to bylo?
Bylo to někdy po roce 1985, kdy jsem samozřejmě nevěděl, že vznikne nějaká sbírka a už vůbec ne, že rekordní. Tehdy mně první modely sehnala moje babička. Byly to dvě kovové ruské sanitky. Ta první byla Latvija, na jejímž podvozku v té době jezdila i skutečná hradecká sanitka, což mě velmi zaujalo. Mezi několika prvními modely byla také sanitka firmy Matchbox zakoupená v Tuzexu. Tyto modely jsem si vystavil za sklem a už je nepoužíval ke hraní. 

Co všechno sbírka obsahuje?
Do databáze rekordů bylo na konci roku zapsáno 1777 modelů, mezi kterými lze najít řadu zajímavostí. Například kolekci sanitek, které jsou používány v prezidentských kolonách, nebo americké plechové hračky ze 60. let. Výjimečné jsou určitě modely z mahagonového dřeva včetně věrné kopie vrtulníku, který pilotoval princ William v době, kdy pracoval u letecké záchranné služby ve Velké Británii. Sbírka také obsahuje lazaretní vlaky z různých historických období a brzy ji doplní starožitná sanitka z ocelového plechu vyrobená v roce 1925. Aktuálně je někde na cestě z USA.

Máte ze zápisu do knihy rekordů radost? Je to pro vás zadostiučinění, že jste sbírku dotáhl tak daleko a je tak pestrá?
Sanitky jsem nikdy nesbíral na počet kusů nebo kvůli rekordu, ale jsem rád, že jsou nakonec někde zapsané. Řada lidí už dříve sbírku označovala jako největší, což mě zaujalo a začal jsem pátrat, zda tomu tak skutečně je. Při této příležitosti jsem objevil možnost zápisu podobných sběratelských kolekcí do České databáze rekordů, kde dosud podobně velká sbírka nebyla. Vlastním zápisem jsem chtěl zároveň vyjádřit poděkování Muzeu východních Čech za to, že mi v loňském roce umožnilo sbírku vystavit. Musím říct, že se mi s muzejníky skvěle spolupracovalo, takže jsem chtěl využít této akce k pozvání dalších návštěvníků.

Co pro vás znamená město Hradec Králové?
Přestože velmi často cestuji, z pohledu místa bydliště, všech škol a zaměstnání jsem vlastně z Hradce nikdy nevytáhl paty. Mám toto město, které je na můj vkus tak akorát velké, opravdu rád. Má skvělou polohu, je tady hodně zeleně, a především skvělá záchranka. Jsem moc rád, že mohu žít i pracovat právě v Hradci Králové.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Jaromír Chalabala, Martin Veselý, Miroslav Beneš, Ondřej Littera