Neděle

28. listopadu 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Pavel Staněk: Pomáhat je potřeba v Hradci i v poslanecké sněmovně

22. 9. 2021 Komerční sdělení

page.Name
Právničina a neziskový sektor – zdánlivé protimluvy, nebo soulad, který může pomáhat? V případě hradeckého právníka a zakladatele dvou veřejně prospěšných projektů Pavla Staňka platí spíš to druhé. „Potřebujeme férový právní stát, řešení mnoha problémů musí často vyjít od lidí. A politici jim musí především víc naslouchat,“ vysvětluje. Proč šel studovat práva, co ho motivuje k pomoci druhým a proč přece jen někdy stojí za to vstoupit dvakrát do stejné řeky?

Proč jste kdysi do přihlášky na vysokou školu vyplnil ze všech oborů zrovna práva?
Byly za tím dvě věci. Na jedné straně bych zmínil náladu začátku 90. let v atmosféře velkých společenských změn, kdy bylo jasné, že už nebudeme svázáni socialistickými pořádky a že věnovat se právům by mohlo dávat smysl. Na druhé straně to byla pak moje velká vnitřní touha pomáhat druhým a napravovat křivdy. Jednu takovou totiž naše rodina zažila, když dědečkovi a babičce znárodnili obchod, a tohle stigma jsme si s sebou jako rodina nesli. Já osobně jsem si z toho vzal jakési vnitřní naštvání, že takové věci se dít nemají a nesmí. S tímhle odhodláním, že v nové, demokratické společnosti to už bude jinak, pro mě bylo studium práv tak říkajíc jasná volba. Druhým studijním oborem by jistě byla medicína, ale chemie mi na gymplu opravdu nešla.

A nepřišlo pak rychlé prozření, že to s tou novou dobou nebude tak snadné?
Samozřejmě 90. léta ukázala, že nová doba s sebou nese nové, jiné a nečekané problémy, někdy i jiné nespravedlnosti, takže mě na jedné straně sice jisté prozření čekalo, jako každého mladého člověka, ale na druhé straně mě to ujistilo, že i v demokracii bude potřeba, aby se lidé měli na koho obrátit, když se jim děje bezpráví. S tím jsem ostatně vstoupil do právní praxe a řídím se tím jako právník dodnes – že jsme tu pro lidi, kteří nás potřebují, a nemáme je soudit, ale pomáhat jim, hájit je.

Zájem a potřeba pomáhat se vás drží i v mimopracovním životě, máme na mysli vaše veřejně prospěšné projekty, které začaly před 10 lety založením nadačního fondu AQUAPURA.
Ten příběh začal ještě o něco dřív. S manželkou Monikou jsme zjistili, že oba dva shodou okolností náhod trpíme tromboembolickou nemocí – jednoduše řečeno, poruchou srážlivosti krve. Nezjistili jsme to sice úplně ve stejnou chvíli, ale oba jsme si tehdy prošli stejným šokem, který byl ještě umocněný tím, že nám přišlo, že o téhle nemoci se snad tehdy skoro nemluvilo, zdálo se nám, že nejsou dostupné žádné informační materiály, pacienti byli odkázáni na ne vždy úplně dostatečnou kvalitu péče. Když jsem se dal zdravotně dohromady, začal jsem přemýšlet, jak to změnit, jak tomu pomoct. Manželka mě v tom nenechala, jako ostatně nikdy v ničem, a vznikl nadační fond AQUAPURA.

Na co jste za dekádu jeho fungování nejvíc pyšný?
Vlastně na to, že se nám podařilo naplnit cíl, s kterým jsme začali – prolomit to nízké povědomí. Vzpomenu si na to vždycky, když pořádáme naše osvětové besedy ve středních školách, kde mimo jiné mluvíme o tom, že tromboembolie, pokud o ní nevíte, vás může hodně potrápit nebo bohužel i zabít při dlouhém letu, ale třeba i při užívání hormonální antikoncepce. A přitom stačí tak málo – mluvit o tom, vědět o tom, nezanedbat prevenci. Samozřejmě, podařilo se nám vybrat několik milionů korun na pomoc pacientům a na nákup nových lékařských přístrojů do nemocnic, ale tahle společenská rovina mi připadá přece jen nejdůležitější. Můžeme si stokrát říkat, že pacient a člověk vůbec má na něco právo, ale vůbec dosáhnout toho, že se o něčem začne mluvit, přemýšlet a pak i konat, to je to nejtěžší.

Myslíte tedy, že by se společnost měla víc zabývat právy pacientů, víc mluvit o některých nemocech?
Ono se to netýká jen nemocí, ale všech věcí, které lidi a celou společnost trápí. Právo a zákony jsou jedna věc, ale pomoc musí být upřímná, poctivá. Myslím, že společnost by se měla zabývat mnoha problémy, ale to řešení musí často vyjít od lidí. Vezměte si tu obrovskou sílu lidskosti, která se vzedmula, když na jižní Moravě řádilo tornádo – to byla energie a pomoc lidí. A kde byl tehdy stát? Bohužel až vzadu za tou lidskou vůlí a ochotou pomáhat.

Co dělat pro to, aby to bylo jinak?
Teď řeknu strašnou frázi, ale politici by opravdu měli víc naslouchat lidem. Myslím, že v Poslanecké sněmovně i Senátu je přesně vidět, kteří politici vzešli z komunální politiky nebo z nějaké sféry veřejného života. Většinou umí mluvit s lidmi, naslouchat jim a brát si z toho to nejlepší pro svou práci v politice. Problém nastává, když se politika stává papalášskou, technokratickou a odcizenou.

To, že ta pomoc musí vycházet zezdola, znáte nejen z AQUAPURY, ale i z vašeho dalšího projektu Hradec si pomáhá.
To je projekt, který vznikl velmi rychle, spontánně a se stejnou rychlostí se i rozvinul do šířky. Vloni na jaře, pod tlakem lockdownu a všech covidových okolností jsem přemýšlel, jak rychle a účinně pomoct živnostníkům, drobným podnikatelům i větším firmám v Hradci Králové, kteří ze dne na den měli najednou zavřeno a ocitli se často bez příjmů. Přiznávám, že jsem to měl z první ruky, moje manželka má obchod s oděvy a zůstala najednou doma. Prostě měla zavřeno. A mě napadlo, kolik takových lidí musí být jen u nás v Hradci. A nejen podnikatelů, ale i jejich zaměstnanců, kterým se život obrátil naruby jistě víc než nám, kteří jsme mohli pracovat alespoň v rámci home officu. Pomoc státu byla opět kdesi v dálce a než se nastartovala, museli si lidi pomoct sami – začalo to šitím roušek, vzpomeňme si. Tehdy jsem si všiml webu Olomouc si pomáhá a řekl si, že když to jde na Moravě, můžeme to podobně zkusit i v Čechách. A tak jsem, po domluvě s olomouckými autory, přišel s tím, že by si i Hradec mohl pomáhat. Nejdřív vznikl web, kde se velmi rychle nashromáždila víc než stovka hradeckých obchodů, služeb a řemesel, a z jejich nabídky mohli Hradečáci vybírat a podpořit je. No a teď jsme už mnohem dál než v Olomouci, máme i mobilní aplikaci, kde poskytovatelů i uživatelů z řad Hradečáků utěšeně přibývá, a navíc jsme vytvořili unikátní přehled kulturních, společenských a sportovních akcí konaných nejen v Hradci, ale v podstatě v celém regionu. Teď si hlavně přeji, ať nám ta chuť pomáhat si vydrží, aspoň tady u nás v Hradci.

Jaký vůbec máte k Hradci Králové vztah?
Naprosto zásadní, prožil jsem tu vlastně celý svůj život. Nechci být další, kdo říká, jak je Hradec jedinečné a úžasné město, ale on skutečně je, to je pak těžké odpovědět originálně. Mě v Hradci vždycky bavilo, že je to město, odkud je sice na všechny strany relativně blízko, ale odkud vlastně nemáte potřebu utíkat. Jsem přesvědčen, že jsou za tím dvě věci: první je ta geniální koncepce moderního města, která z celého širšího centra udělala nesmírně příjemný a důvěrný životní prostor, a druhá je přítomnost rozlehlých lesů a blízkost přírody vůbec. Prostě a jednoduše – krásné město v neméně krásném okolí.

Nebudeme nijak tajit, že tento rozhovor vzniká u příležitosti vaší kandidatury v nadcházejících volbách do poslanecké sněmovny. Vy už jste poslancem jednou byl, co vás láká znovu do stejné řeky?
Možná to, že ta řeka není úplně stejná. Politika tehdy a dnes, to jsou úplně odlišné disciplíny. V roce 2013, když jsem sněmovnu opouštěl, měla politika řadu problémů, to si nemusíme zastírat. Ovšem ve srovnání s tím, čím se mezitím stala, to byly jen problémy dílčí, individuální. Teď čelíme skutečně systémové destrukci celého politického systému a opravdu velmi reálně hrozí, že pokud moc zůstane v rukou populistických stran a hnutí, případně i extremistů, čekají nás nepěkné časy.

To ale pořád neodpovídáte na otázku, proč do toho jdete znovu…
Protože se na to nedokážu jen tak dívat. Samozřejmě, jsem Čech, a tak si rád zanadávám u piva, ale ráno mě hlava bolí víc z toho, kam jsme se dostali a jak hluboko ještě musíme klesnout, abychom byli konečně u dna a mohli se od něj odrazit. Věřím, že je to právě teď a že je čas na skutečnou změnu. A pokud jde o mě osobně, vloni jsem v senátních volbách na Hradecku dostal důvěru téměř 6000 lidí, což je nesmírně zavazující, letos pak přišla má nominace na třetí místo na kandidátce SPOLU v Královéhradeckém kraji. Neváhal jsem dlouho. Chvíli tedy ano, protože mě také napadlo to o té řece a dvojím vstoupení, ale nakonec jsem si celkem rychle řekl, že pokud můžu být něco platný, půjdu do toho. Nekandiduji, abych si něco dokazoval nebo naopak abych se někam uklidil, ale abych mohl dál pomáhat, kde je potřeba. A momentálně se mi zdá, že jedno z takových míst je politika.

Co na to říká vaše rodina?
Že bych si měl už dát pokoj. (smích) Ale oni zároveň vědí, a to myslím jak svoje rodiče, tak manželku a syna, že by mi to nedalo, že mám pořád potřebu nejen to komentovat, ale především něco dělat v těch „věcech veřejných“, a tak mě podporují.

A co z těch věcí veřejných by si vlastně podle vás zasloužilo změnu?
Takových by byla spousta, ale mám pro svůj případný volební úspěch tři priority. První z nich je město Hradec Králové a zdejší lidé, respektive lidé z celého kraje, protože tu volbu bych cítil jako velký závazek především vůči nim. Proto bych byl připraven pomáhat jim, prosazovat jejich zájmy v Praze a vůbec být co nejvíc nápomocen. Druhou prioritou by pro mě byl velký právní úklid, prosekání té právní džungle, která tu za 30 let vyrostla a jejíž redukcí se dlouho nikdo nezabýval. Myslím, že potřebujeme férový právní stát, přehledné zákony a zrušení nesmyslů i zbytečných povinností. Na třetím místě by to pak byla snaha rozpohybovat digitalizaci veřejné správy a zjednodušení komunikace mezi lidmi a úřady. Obrazně řečeno, obíhat mezi kancelářemi a celými úřady mají informace a papíry, ne občané.

Dovolte možná příliš přímou otázku – proč vlastně, kromě těchto vašich priorit, volit právě vás?
Nevadí, že je to přímá otázka, ale především není moc lehká. Vnímám totiž, že v Hradci Králové se v těchto volbách sešlo několik velmi kvalitních kandidátů a voliči, kteří budou zvažovat, komu dát svůj hlas, nebudou mít vůbec snadný výběr. Pokud bych měl přece jen poukázat na nějaké své kvality, asi bych na jedno z prvních míst postavil skutečnost, že ve svých 48 letech jsem na vrcholu sil – do politiky nejdu ani jako vysloužilý matador, ani teprve sbírat zkušenosti, ale odevzdávat maximální výkon jako člověk, který nabízí své schopnosti i síly ve prospěch celé společnosti.

Když vás poslouchám, a také ať končíme odlehčeně, nemůžu se nezeptat – znáte vůbec něco jako volný čas?
Tu otázku vám určitě poradila moje manželka! (smích) Ne, vážně, toho volného času samozřejmě není tolik, kolik bychom si představovali já i moji nejbližší, ale samozřejmě i takové chvíle naštěstí jsou. Nejvíc se snažíme trávit je společně jako rodina, ať už vyrazíme na hory, k vodě nebo na výlety po České republice. Náš syn ovšem už dorostl do věku, kdy s námi toho volného času zase tolik moc netráví, a tak se se ženou vracíme trochu proti proudu času a výletujeme ponejvíc spolu ve dvou. A když už mám čas jen sám pro sebe, jsou to hlavně procházky se psem a projížďky na kole nebo na motorce, kde si vždycky spolehlivě vyčistím hlavu a tak říkajíc dobiju baterky. A někdy i doslova, když si náhodou vezmu elektrokolo. (smích)

Pavel Staněk (1973)…

…spojil prakticky celý osobní i profesní život s Hradcem Králové, se svou rodinou žije posledních 5 let v Předměřicích nad Labem. S manželkou Monikou se oženil před téměř 20 lety, společně mají syna Jakuba a od roku 2011 také nadační fond AQUAPURA na pomoc pacientům s poruchami srážlivosti krve. Po absolutoriu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity pracoval jako mluvčí a asistent předsedy Krajského soudu v Hradci Králové. Působil jako první náměstek ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, byl poslancem a pracoval mimo jiné v Legislativní radě vlády nebo jako místopředseda Ústavně právního výboru Parlamentu. Po skončení mandátu v roce 2013 se vrátil k práci v advokacii, dnes je partnerem advokátní kanceláře mezinárodní právní a daňové skupiny ARROWS, na jejímž založení se podílel jako zakladatel. Dalším studiem získal doktorát práv (JUDr.) a titul MBA. Angažuje se v mezinárodním Rotary Clubu, je členem Finančního výboru zastupitelstva města Hradec Králové a Kontrolního výboru Královéhradeckého kraje. V roce 2020 kandidoval do Senátu za volební obvod 45 – Hradec Králové, získal téměř 6000 hlasů. V reakci na pandemii nemoci covid-19 inicioval vznik projektu Hradec si pomáhá na podporu místních živnostníků a firem zasažených krizí. Je kandidátem č. 3 na kandidátce koalice SPOLU v Královéhradeckém kraji, nominovala jej ODS.