Čtvrtek

29. září 2022

Nyní

Zítra

Svátek má

Nepodléhat zlu a stát za pravdou je pracné, říká akademický kaplan

12. 1. 2022

Nepodléhat zlu a stát za pravdou je pracné, říká akademický kaplan 12 snímků
Je akademickým kaplanem v kostele Nanebevzetí Panny Marie a přednáší na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Profesora Tomáše Petráčka, který byl za své pestré pedagogické a pastorační aktivity nedávno oceněn medailí předsedy Senátu pro rok 2021, mají studenti rádi, protože se jim intenzivně věnuje.

Známý je také svými liberálními názory a občanskou angažovaností. „Snažím se jednat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Vnímám jako svoji povinnost, když se ve společnosti děje něco, co pokládám za nebezpečné, zvednout svůj hlas a veřejně se ozvat,“ řekl v rozhovoru pro Salonky.

Pane profesore, není to tak dávno, kdy jste byl oceněn Stříbrnou medailí předsedy Senátu pro rok 2021 za vědu a víru. Dokážu si představit, že je někdo oceněn za vědu, ale za víru?
To jsem se dozvěděl až
ve chvíli, kdy jsem měl jít za panem předsedou Senátu pro medaili a musí se přiznat, že mně formulace „za vědu a víru“ přišla lehce úsměvná. Připadal jsem si trochu jako Tomáš Akvinský, protože, když se řekne věda a víra, každý si vybaví jeho, neboť se pokusil asi s největším úspěchem o jejich syntézu. Naznačil jsem to předsedovi Senátu a on mně vysvětlil, že to zdůvodnění potřebovali zjednodušit.

Co pro vás toto ocenění znamená. Jak ho vnímáte?
Medaile mně byla udělená za pedagogické a pastorační aktivity s mladými lidmi, vlastní vědecké dílo a roli v tom sehrály i občanské aktivity v Hradci Králové. Nejdříve jsem si pomyslel, že toto ocenění
přichází nějak brzy, obvykle se dává v jiné životní fázi. Pak jsem se ale podíval na předchozí nositele a viděl jsem, že ho dostali přátelé a lidé, kterých si moc vážím, jako například kněz a politický vězeň Jan Rybář, rovněž politický vězeň Jaroslav Vrbenský či biskup a signatář Charty 77 Václav Malý. Samozřejmě mě ocenění, které dostaly takové osobnosti, potěšilo.

Jste univerzitním profesorem a studenti prý o vás říkají, že je v zemi málo lidí, kteří jsou ochotni se jim věnovat jako vy. Považujete to také za ocenění vaší práce?
Ano, myslím, že je to důležitější než ta medaile. Celý život se věnuji mladým lidem, jejich doprovázení a hledání. J
e to pro mě hlavní náplň mého života.

Co se na univerzitě studentům snažíte předat?
Jednou z věcí je přímé angažmá v rámci Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, kde budujeme pracoviště, které se jmenuje Katedra kulturních a náboženských studií. Zde rozvíjíme vlastní, výzkumné a vědecké aktivity.
Usilujeme o hodně osobní přístup ke studentům. Pro nás není univerzita jenom frontální předávání vědění, ale je to vzdělávací a formační proces, který funguje oboustranně. Zároveň v Hradci sloužím jako akademický kaplan. Máme společenství studentů, kteří se scházejí každou středu v kostele Nanebevzetí Panny Marie, kde se společně účastníme bohoslužby, pak přednáška nebo jiný program a na to navazuje setkání, při němž můžeme některé věci ještě prodiskutovat. Není to jen pro věřící studenty katolické tradice, ale chodí tam také hledající studenti i z jiných církví a také Hradečáci, které oslovuje atmosféra bohoslužby. Ještě než začaly ty covidové lapálie, chodilo do kostela přes stovku mladých lidí.

Jak už jste řekl, jste zároveň katolický duchovní. Kudy vedla a jak dlouhá byla vaše cesta k tomuto poslání?
Začalo to už v mých osmnácti letech, kdy mě tato cesta zaujala a chtěl jsem na ní vydat. Pak se to ale z rozmanitých příčin zkomplikovalo, takže jsem byl nakonec vysvěcen až ve svých třiatřiceti letech. Mezitím jsem ale stihl ještě dostudovat filozofickou fakultu včetně postgraduálního studia historie a taky teologii ve Švýcarsku. Byla to delší a komplikovanější cesta ne kvůli nějakému váhání či pochybnostem, ale z převážně zdravotních důvodů.

Dá se říci, že vaše cesta k víře byla trochu komplikovaná?
Vnitřně ta cesta nebyla nijak komplikovaná. Něco jiného je však povolání a něco jiného víra. V tomto ohledu to bylo paradoxně komplikovanější. I když prababička a další někteří členové rodiny byli věřící, rodiče přímo ne. V tom bylo to hledání a nalézání složitější. Vykrystalizovalo se to v těch osmnácti letech a později pak vedlo k duchovenské službě.

Zabýváte se rovněž osudem pátera Josefa Toufara, od jehož smrti na následky mučení ve valdické věznici v únoru roku 2020 uplynulo 70 let. Proč je pro vás tato osobnost důležitá a proč je potřeba její osud připomínat současníkům?
Těch důvodů je hodně. Pro mě je asi nejsilnějším motivem naplnění toho, čemu jako křesťané říkáme Velikonoční tajemství. Režim si Toufara jako naprosto nevinného člověka vyhlídl, použil pro mocenskou manipulaci a demonstraci síly. Umírá proto, že odmítá lhát a obvinit své církevní nadřízené z toho, že to zinscenovali. Za to se mu režim pomstí tou nejkrutější cestou, že ho zbaví života, zároveň mu sebere zbytek kněžského působení, pošpiní jeho jméno a dodatečně ho ještě odsoudí k zapomenutí. Na první pohled naprostá katastrofa a zmar. Z pohledu víry jeho ryzost, autenticita a pevnost, které projevil, přináší své plody v tom, že dnes jeho příběh znají miliony lidí nejen u nás, ale i v zahraničí a stále oslovuje mnoho lidí věřících i nevěřících. Ten příběh je fascinuje. Jeho tělo, kterého se režim zbavil, se podařilo najít a vrátit do Číhoště, kde působil. Toufar stále inspiruje a spojuje lidi tak, jako za svého života, ale v mnohem větším rozsahu, než kdy mohl během svého pozemského života. Zrno pohřbené do země, přináší stonásobnou úrodu. Život a Vzkříšení porazily smrt a zlo. Toufar byl také farářem všech, dával lidi dohromady a těch motivů, proč je pro dnešek fascinující a inspirující postavou, je hodně.

Je tedy důležité, aby člověk věřil určitým principům, nepodléhal zlu a stál za pravdou?
A zároveň se nebál ji hledat, otevírat se novému. Zvláště dnes je to důležité, protože panuje hodně zmatení a algoritmy sociálních sítí nás vedou k tomu, abychom se spíše sebepotvrzovali. Podstatou křesťanství je, že si člověk snaží budovat jasně definovanou identitu. Zároveň z toho musí umět věřící vyjít, aby si neutvořil nějakou klec, kde mu sice bude dobře, ale bude v ní zavřený a neuvidí nic, co se děje venku. Nepodléhat zlu a stát za pravdou je samozřejmě pracné. Mnoha lidem se do toho nechce a je pro ně jednodušší zůstat v jakýchsi mentálních bariérách, které si člověk vytvořil v minulosti.

V čem spočívá církevní a občanská angažovanost Tomáše Petráčka?
Snažím se jednat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Vystudoval jsem hospodářské a sociální dějiny, jsem neustále mezi lidmi tam venku, takže si myslím, že bych měl mít nějaký vhled do toho, co se děje ve společnosti. Vnímám jako svoji povinnost, když se ve společnosti děje něco, co pokládám za nebezpečné, zvednout svůj hlas a veřejně se ozvat. Už kvůli svým studentům, kvůli jejich budoucnosti. Od jara roku 2017 se začaly organizovat různé demonstrace a mně přišlo naprosto samozřejmé, když mě jejich organizátoři pozvali, abych na nich vystoupil, to udělat. Jsem rád, že se tady v Hradci vytvořilo úžasné společenství angažovaných lidí, kteří se snaží upozorňovat nejen na střety zájmů a mocenskou zvůli, ale na začátku covidové krize zorganizovali ve městě šití roušek a jejich rozvoz do nemocnic a domovů sociálních služeb, dělají spoustu nenápadné práce.

Vrátil bych se na okamžik k momentu ze začátku března minulého roku, kdy jste byl kardinálem Dominikem Dukou uvolněn z funkce sídelního kanovníka Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Proč a co tomu předcházelo?
Byl to důsledek toho, že pan kardinál Duka a lidé okolo něj, kam patří i profesor Petr Piťha a další, se od roku 2015 v době migrační krize zradikalizovali a začali hájit národovecké, konzervativní a identitární pozice, které mají svým nacionalistickým podtextem blízko k takovým uskupením, jako jsou SPD nebo Trikolóra.
Na svátek svatého Václava v roce 2018 měl Petr Piťha kázání, v němž mluvil o tom, že budou vládnout homosexuálové a heterosexuálové budou zavíráni do koncentračních táborů vyhlazovacího typu, budou jim odebírány děti a podobně. To je pro mě něco, co církev dělat nemá, nebezpečná manipulace s lidmi. Ještě horší bylo, že pan kardinál toto kázání podpořil. Jediný katolík ve veřejném prostoru, který se proti tomu ozval, byl Tomáš Halík. Přišlo mně, že je třeba tuto věc kriticky okomentovat, tak jsem se k tomu kázání vyjádřil. Přestože Petr Piťha, když do kapituly nastoupil, nás výslovně žádal, abychom mu poskytovali zpětnou vazbu, bohužel ve finále zpětnou vazbu nechtěl a vzal to jako osobní útok na svou osobu. Po sérii šikan ze strany pana kardinála, jako jsou církevní napomenutí, veřejné, ale nijak doložené nebo vyargumentované obvinění, že jsem manipuloval textem svého kolegy v jednom eseji, to dospělo k ukončení mého členství v kapitule.

Pokud vím, jste znám spíše liberálnějšími názory. Není to v poněkud konzervativní katolické církvi, která odmítá homosexuály či oddávání stejnopohlavních párů, překážka?
Křesťanství a církev nejsou ze své podstaty nijak konzervativní, jsou založeny na víře, že máme vycházet na cestu, být otevření budoucnosti, přetvářet svět.
Momentální naladění části církve je konzervativní a je v mnoha věcech přehnaně ustrašená. Papež František je ve spoustě věcí naopak velmi radikální, například v enviromentálních a sociálních otázkách, kde klade důraz na odstranění obrovských sociálních nerovností. Něco jiného je vývoj světové církve, který směřuje k obnovení dynamické podoby víry. Něco jiného je bohužel prostředí postkomunistických církví v Česku, Polsku, na Slovensku nebo v Maďarsku podporující identitární prožívání křesťanství, které se stále proti někomu negativně vymezuje. Liberalismus v tomto ohledu pak překážkou být může. Zároveň jsou tady tisíce věřících, kteří následují Františkovo křesťanství, a ti potřebují mít v tomto ohledu nějaké mluvčí uvnitř české církve.

Není katolická církev už v současné době nepřitažlivá instituce?
Určitě na oficiální úrovni se to tak může jevit.
Například Polsko je dnes nejrychleji se sekularizující země v Evropě. Je to důsledek toho, že se církev spojila s vládnoucí stranou v zemi a udělala s ní velmi problematický obchod. V důsledku toho mladí a vzdělaní lidé už nechtějí mít s církví nic společného, protože její politickou a sociální roli vnímají velmi negativně a nevěrohodně. I když tam bude mít církev krátkodobé finanční a mocenské výhody, dlouhodobě za to zaplatí obrovskou cenu.

Říká se, že jsme ateistický stát. Považujete to spíše za rozšířené klišé?
Platí to v tom ohledu, že se tady, podobně jako v některých evropských zemích, nejvíce lidí odklání od tradičních církví. Podle výzkumů je skutečných materialistických ateistů méně než věřících. Většina české populace na to nemá vyhraněný názor. Pak je ale spousta lidí, kteří hledají nějaké alternativní formy spirituality. Rozhodně není na místě ublížená dikce některých církevních představitelů, že by tady křesťanství nebo církve byly poškozovány. Je tady stále rostoucí poptávka po zdrojích naděje či poselství o smyslu života. Jsou tady duchovní, kteří jsou schopní oslovit, mezi něž určitě patří Tomáš Halík, Ladislav Heryán, Pavel Hošek a další. Spíše je to otázka pro církve, zda jsou schopné tuto poptávku nasytit.

Často skloňovaný fenomén posledních let je migrace. Je možné, aby v křesťanském prostředí žili v souladu lidé z jiných kulturních a náboženských prostředí? Co je podmínkou multikulturní rovnováhy?
To je něco, čím se zabýváme na pedagogické fakultě. Snažíme se to promýšlet, diskutovat o tom a hledat nějaké věci, které ty lidi spojují. To, že budou lidé různého etnického, kulturního nebo náboženského původu a identity žít vedle sebe, se dávno děje a jsme toho koneckonců svědky i v Hradci Králové. Otázka zní: Jak spolu budeme žít? Naprosto základním předpokladem je respektovat lidství toho druhého. Jakmile se přistoupí na kmenové představy, že plné lidství má pouze moje skupina, je to cesta k násilí. Může pomoci silný občanský princip, vědomí, že jsme součástí jedné společnosti, mít respekt k ústavě, zákonům, spravedlivému a férovému zacházení, dobrý přístup ke vzdělání, možnostem sociálnímu vzestupu a nevytváření městských ghett. Potom to může docela dobře fungovat, i když to samozřejmě bude vždycky nějak narážet. Zároveň ale máme historickou zkušenost, že v českých zemích vedle sebe v minulosti žili Češi, Němci, Židé a další etnické i náboženské skupiny, které společně prosperovaly velmi dobře. I pro kulturu a život obecně je ta pestrost cenná, důležitá, prospěšná a obohacující.

Loni vyšla vyšla kniha nazvaná Naděje v dějinách, což jsou rozhovory, které s vámi vedl autor Martin Bedřich. V čem byla pro vás tato zpověď důležitá?
Domluvili jsme se s Martinem Bedřichem, že nepůjde primárně o životopisné vyprávění. Životopis je v ní zachycen řekněme z jedné čtvrtiny, zbytek se týká jiných témat. Byla to příležitost populárně vysvětlit některé své pozice a názory. Nedávno vyšel třetí dotisk, ohlasy jsou pozitivní, tak to snad nebylo zbytečné. Před časem jsme se bavili s jiným kamarádem, který by chtěl se mnou udělat další knihu rozhovorů. Třeba vznikne pokračování.

Působil jste dlouho v zahraničí a jste velmi dobře jazykově vybaven. Hovoříte anglicky, německy, francouzsky i italsky. Čím je pro vás tato výbava důležitá?
Když jsme na univerzity nastupovali v roce 1990, uměli jsme jenom ruštinu a maličko také angličtinu. Během dvou let jsme se na historii museli naučit latinsky a německy, což byl docela drsný start. Další logickou volbou byla angličtina, bez které to dnes v akademickém světě a při cestování moc nejde. Francouzština k tomu přibyla v době, kdy jsem měl možnost dokončit svá teologická studia ve Švýcarsku, kde byla do velké míry frankofonní komunita. Nejlepší způsob k vyrovnání se s mnoha předsudky a k poznání odlišné kultury je naučit se cizí jazyk. Znát cizí jazyky je obrovské obohacení.

Prý máte rád sport. Která sportovní odvětví jsou vám blízká?
To je pravda. Každé pondělí chodím se studenty hrát fotbal, před pár lety jsem hrál ještě hokej. Nevím, jestli je sport chození po lese a po horách, ale je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Jezdím na kole nebo plavu. Aktivní sport je podle mě důležitý a navíc mě baví.

Máte ještě nějaké další koníčky?
Moc koníčků nemám, protože mně hodně času zabere pestrá práce. Skoro vše, co dělám, kromě akademické byrokracie, mě baví a je to pro mě koníček.

Co vás na dnešní době znepokojuje? Kam společnost směřuje? Není spíše rozdělená než sjednocená? Jste v tomto ohledu optimista, skeptik nebo pesimista?
Obecně jsem spíše optimista, ale řekl bych, že jsme na takové křižovatce, kde se věci střetávají a lámou. Otázkou je, zda se naučíme využívat bezprecedentní míru svobody a autonomie, kterou dnes máme a nikdy předtím jsme ji v takové míře neměli.
Všichni mají stejný volební hlas a mohou zasahovat do politických procesů. Otázkou je, zda se s tím vším naučíme pracovat, bránit se nejrozmanitějším dezinformacím a jestli pochopíme, že součástí svobody je i zodpovědnost. Dějiny jsou ale otevřený proces. Může se stát, že různí extrémisté a populisté získají navrch a vrátí zpět nějaké autoritativní formy vlády, které tu míru svobody a autonomie potlačí. Doufám ale, že se to nestane. Jsem však přesvědčen, že jsme dnes schopni vytvořit inkluzivní a solidární společnost, v níž se mohou lidé svobodně rozvíjet. V takové společnosti pak všem mnohem lépe žije.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Michal Fanta