Orientovat se na prevenci a minimalizovat rizika onemocnění, říká hradecký vědec

Vývojem léčiv na tuto nemoc se zabývají vědci Centra biomedicínského výzkumu Fakultní nemocnice Hradec Králové. Jejich vedoucí, docent Ondřej Soukup, nedávno získal Cenu manželů Elišky a Zdeňka Strmiskových za významný přínos k výzkumu a léčbě této závažné choroby.

Čím se zabývá centrum, které vedete, a co je jeho hlavní činností?
Naše centrum se dělí na dvě základní části. Jedna zahrnuje hledání nových léčiv, například na Alzheimerovu nemoc, rakovinu či tuberkulózu. Vyvíjíme také dezinfekční přípravky, které sice nepatří mezi léčiva, ale lze je využít v nemocnicích k dezinfekčním sanitačním programům. Druhou částí je spolupráce s klinikami. Pomáháme lékařům, kteří jsou sice zároveň vědci, ale kvůli zaneprázdněnosti se některým věcem nemohou věnovat naplno. Mohou nás proto oslovit a přijít s nějakým podnětem či nápadem. My jim v tomto ohledu můžeme být prakticky nápomocni a dát jim potřebnou zpětnou vazbu. To jsou dva základní pilíře naší činnosti.

Nedávno jste získal Cenu manželů Elišky a Zdeňka Strmiskových za významný přínos k výzkumu a léčbě Alzheimerovy choroby a spřízněných neurodegenerativních onemocnění. Je to nejen ocenění vaší práce, ale i motivace do dalšího výzkumu?
Jednoznačně ano. Cenu jsem přebral sice já, vím ale, že bez kolegů na pracovišti a dalších spolupracovníků v celé republice i v zahraničí, například z univerzit v Oslu, Bologni či Göteborgu, bych ji nezískal. Je to z mého pohledu cena pro celý náš tým.

Jak velký je váš výzkumný tým?
Centrum biomedicínského výzkumu má celkem asi čtyřicet lidí, kdyby se ale všechny úvazky sečetly, tak to vyjde na asi 23 plných úvazku dohromady.

Co je to Alzheimerova choroba? Jak se projevuje a koho postihuje? Je dědičná?
Tato nemoc má dvě formy. Jedna je geneticky podmíněná, která se může začít projevovat už kolem třicátého či čtyřicátého roku věku a může mít rychlejší progresi. V tomto případě je tedy dědičná. Těchto případů je zlomek, postihuje pouze asi tři procenta všech pacientů. Druhá forma, která není geneticky podmíněná, zasahuje do větší skupiny lidí ve věku od šedesáti pěti let výše. Na začátku se projevuje banálním zapomínáním, postupně přechází do kompletní demence, kdy nemocný člověk může skončit upoutaný na lůžko.

Co zahrnují další spřízněná neurodegenerativní onemocnění?
Jak už název napovídá, dochází k degeneraci nervové tkáně mozku. Obecně u těchto onemocnění je zajímavé, že spousta z nich má parametry Alzheimerovy nemoci, ale nemusí jím být. Mohou to být různé typy demence, jako například stařecká či frontotemporální, tak zvaná Pickova choroba, která je druhým nejčastějším degenerativním onemocněním mozku. Nastupuje velice nenápadně a často zpočátku nepozorovaně v podobě plíživých změn v chování a charakteru člověka, v jeho náladách či způsobu uvažování. Někdy jsou příznaky velmi podobné a formy onemocnění smíšené. Dnes se často říká, že není Alzheimerova nemoc, ale Alzheimerovy nemoci, protože každá se projevuje trochu jinak a každý pacient jinak reaguje. Proto se těžko hledá adekvátní léčba.

Řekl jste, že jednoznačná příčina nemoci není známá a tedy i léčba musí směřovat na více cílů. Jakých?
Když pominu geneticky podmíněné onemocnění, které potomek „zdědí“ po předcích, tak to, co spustí tuto nemoc, není zatím úplně známo. Choroba může ve skryté podobě probíhat už dvacet let před prvními viditelnými symptomy, které se začnou nějak projevovat. Příčina tedy není úplně známá, ale jsou známé rizikové faktory, které poukazují na pravděpodobnost, že člověk tuto nemoc dostane. Častější pravděpodobnost, asi dva ku jedné, je u žen. Rizikové je také to, že je člověk fyzicky i psychicky málo aktivní. Svou roli samozřejmě hraje také špatná životospráva, vysoké tuky a cukry, alkohol, kouření a podobně. Tento nezdravý způsob života je rizikovým faktorem a může být spolu spouštěčem této nemoci. Skutečnou příčinu ale zatím neznáme. Náš výzkum v tomto ohledu je zaměřen na tak zvanou multiléčiva, míříme tedy na více cílů,

Co je pro vás ve výzkumu hlavní motivací?
Samozřejmě bychom velmi rádi našli účinný lék a lidem, kteří trpí Alzheimerovou nemocí, pomohli. To je určitě zásadní motivace.

Jsou tedy nějaké perspektivy, že se na tuto chorobu najde účinný lék, který ji zastaví?
Je to běh na dlouhou trať, buďme proto realisté. V našich podmínkách, abychom vynalezli a do praxe uvedli lék, jak se říká, obnáší dvacet let práce a dvě miliardy dolarů. Hodně farmaceutických firem, které si na výzkumu vylámaly zuby, ho opustily. Zhruba před rokem byl na trh uveden nový preparát, ale máme o jeho účinnosti určité pochyby. Politicky se ale protlačil, aby motivoval firmy k návratu do výzkumu. To je můj osobní pocit. Je ale samozřejmě vždycky dobře, když se něco na scéně objeví a vyzkouší. Je v tom pro lidi  určitá naděje. Z mého pohledu je důležitější orientovat se na prevenci a minimalizovat rizika, že člověk onemocní.

Pro studenty a odborníky jste jako pracovníci centra v roce 2020 vydali monografii Alzheimerova nemoc, kde prezentuje výsledky své práce na vědeckých konferencích či pracovních setkáních. Čím je tato publikace důležitá?
V této oblasti se pohybujeme přibližně deset let, proto nám přišlo zajímavé spojit kolektiv mladých lidí, kteří by se mohli zapojit do osvětové činnosti. Já, společně s kolegou Janem Korábečným a profesorem Martinem Vališem, což je přednosta Neurologické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, a dalšími lidmi, jsme si rozdělili různé kapitoly. Na začátku například představujeme Alzheimerovu nemoc a rizikové faktory. Další kapitoly se věnují farmakoterapii, to znamená aktuálně dostupným léčivům, kam v tomto ohledu směřuje vývoj, jak se zjišťuje pacient a podobně. V přehledné monografii se tak komplexně věnujeme problematice Alzheimerovy nemoci a velký důraz je kladen na sociální a socioekonomické aspekty této choroby. Kniha je určena primárně nejen neurologům a psychiatrům, ale užitečná bude i studentům medicíny,

Chorobu poprvé popsal v roce 1907 německý lékař Alois Alzheimer. V té době prý byla považována za vzácnou. Čím to je, že je v současné době poměrně rozšířená?
Ano, ale musím k tomu něco poznamenat. U začátků byl sice Alois Alzheimer, ale málo se ví, že v té době na pražské klinice působil Oskar Fischer. Ten ve stejnou dobu, nebo dokonce o něco málo dříve než Alzheimer, podobně popsal a také v roce 1907 publikoval případy demence. Klidně by se tedy tato nemoc mohla jmenovat Fischerova. V době na začátku 20. století se lidé dožívali nižšího věku než dnes. Odcházeli třeba už v pětapadesáti, šedesáti letech a v současné době se běžně dožívají o dvacet let více. Pravděpodobnost onemocnění s vyšším věkem stoupá, proto je dnes Alzheimerova nemoc značně rozšířenější. Dalším důležitým aspektem k dosažení vyššího věku je lepší nynější zdravotnictví a diagnostické možnosti. Alzheimerova nemoc je také nepochybně civilizační onemocnění související s již zmíněnou špatnou životosprávou,

Máte přehled o tom, kolik lidí jí v současné době u nás trpí?
V celém světě touto nemocí trpí přibližně 55 milionů lidí a u nás v republice asi 150 tisíc.

Proč jste se osobně vydal cestou výzkumu této choroby?
Absolvoval jsem Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové, což byla cesta k lékům, jejich vývoji, výrobě a testování. Zaměření na Alzheimerovu nemoc bylo dáno pracovištěm, což byla Fakulta vojenského zdravotnictví, kam jsem šel dělat doktorát. Tam jsme se mimo jiné zabývali protijedy na nervově paralytické látky, které jsou potencionálně zneužitelné teroristy. I když je výzkum léčiv na Alzheimerovu nemoc v současné době mé hlavní zaměření, uvedeným protijedům se s kolegy stále věnuji. Celý můj profesní život mě provází vývoj léčiv.

Čeho byste chtěli společně se svými kolegy v centru dosáhnout?
Snažíme se vědecký výzkum související s Alzheimerovou nemocí dělat poctivě a odvádět stále dobrou práci. Úplně hlavní cíl by byl najít látku, která se jednou dostane do praxe. To je sen každého farmaceuta.

Jste vědec, který má určitě plnou hlavu výzkumu. Nosíte si práci domů nebo se od ní dokážete odstřihnout?
Nedokážu. Moje žena je lékárnice, která je ve své práci velmi vytížená, ale když se lékárna zavře, jde domů a má od práce klid, dokud se zase neotevře. Já to mám jinak. I když se odpoledne třeba věnuji rodině, večer mně to nedá, sednu opět k počítači. Pokud tedy zrovna nespím, stále jsem on-line, protože se v tom našem výzkumu pořád něco řeší, po celý rok a je jedno zda mám třeba zrovna dovolenou.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera