Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 3. díl

V minulém 2. dílu jsem trochu zavzpomínal na kavárny, bary a vinárny, které už odvál čas a zůstávají na ně již jen vzpomínky. V tomto dílu bych v tom chtěl pokračovat, přestože tyto podniky nebyly pro návštěvníky zase tak atraktivní a většina z nich měla hodnotu 4. cenové skupiny a výše. Přesto si na některé z nich Hradečáci určitě také rádi zavzpomínají.

Hotel Avion – byla zde letitá, hojně navštěvovaná restaurace a vinárna, kde se každý den hrálo. V době, kdy se po celém Hradci většinou točilo hradecké pivo, sem chodili místní štamgasti na Smíchovské. Na pivo sem také pravidelně docházeli zaměstnanci ZVÚ a ČSD, kteří to měli tak trochu při cestě ze zaměstnání. Byla to klasická stará pivnice ve středu města, kam se tenkrát hodně chodilo posedět na kvalitní pivo. Asi nejzajímavější zážitek v této restauraci prožili fotbalisté Spartaku Hradec Králové, kteří sem 6. června roku 1960 přišli slavit mistrovský titul hned po zápase s Nitrou, který vyhráli 3:0. Fanouškové je nesli
ze starého hřiště na ramenou až do Avionu. Mistři ligy zde tenkrát měli k večeři řízek a jako dárek za titul každý z nich ještě dostal od fotbalového oddílu peněženku s emblémem Spartaku Hradec Králové a k překvapení nových mistrů ligy tam měl každý fotbalista zastrčených 20 Kč (ano, čtete dobře). Dnes už naprosto nemyslitelné, ale taková byla tenkrát doba a možná by to dnešnímu dění ve fotbale prospělo.

V roce měnové reformy v padesátých letech byla restaurace Avion svědkem dalšího zajímavého zážitku. Když se Hradečáci postupně dozvídali o tomto kroku, který v podstatě tenkrát komunistická vláda provedla za dne na den, zavládla mezi lidmi špatná nálada a Avion se začal naplňovat hosty, kteří přišli peníze, co ještě měli, tento den všechny utratit. Hodně se tam jedlo, pilo a číšnici museli kmitat. Největší překvapení ale bylo na konec večera, když chtěli hosté jít domů a zaplatit. K údivu všech obsluha od nikoho nic nechtěla, protože utržené peníze by druhý den neměly stejně žádnou cenu, a tak odcházeli domů spokojeni, ale druhý den po probuzení na ně čekala tvrdá realita tehdejší doby, kdy tenkrát přišli naši lidé o veškeré naspořené peníze.

Restaurace Slovan zvaná též Stodola – tento podnik se nacházel na dnešním náměstí 28. října na místě banky ČSOB. Byla to taková lidová hospoda, kde se vařilo a chodilo na obědy do čisté a příjemné jídelny. Vedle byl výčep s místností a ta sloužila zase k posezení u piva. Pamětníci a filmoví fanouškové si jistě vzpomenou na kriminální film 105% alibi, který se točil v roce 1959 v Hradci Králové, a spousta záběrů je právě z této lidové hospody. Hned vedle Slovanu byl v té době přízemní domek v dnešní Břetislavské ulici, kde ve filmu bydlel účetní Zelinka, postava z tohoto filmu. Stodola byla známá tím, že tam chodili konzumovat většinou návštěvníci, kteří holdovali pivu, a občas se to tam prý i popralo.

Hospoda U Válků – tento podnik velice dobře strategicky postavený hned naproti vlakovému nádraží byl ještě v padesátých letech považovaný za celkem normální hospodu. V těchto letech tam třeba hrála i muzika a tancovalo se tam. Postupně se však z ní začala stávat doslova putyka na úrovni 5. cenové skupiny a jak se říká, každý normální člověk se tenkrát tomuto vyhlášenému baráku raději vyhnul. Scházela se tam taková sebranka z okolí nádraží a další různí týpkové z celého Hradce. Podle pamětníků tam byly i dva biliáry, vařilo se tam a prý celkem dobře. Byla to taková nevzhledná hospoda, kde téměř každý návštěvník kouřil, a proto hodně smrděla nikotinem již při vstupu do této doslova zakouřené místnosti, kde nebylo téměř vidět. Chodily tam takové už povadlé lehké holky s pochybnou existencí a ne příliš atraktivního zevnějšku. Jak vypadala tato hospoda po 2. světové válce, to si již nikdo nepamatuje, ale traduje se o majiteli panu Válkovi, že lidé, kteří se tenkrát vrátili z koncentráku, měli u něho oběd zdarma. Hospoda U Válků byla na začátku 70. let již nevzhledný barák a v době výstavby nového hotelu Regina (1968–1975), který se ještě v průběhu stavby přejmenoval na Černigov, se tento letitý objekt stejně jako okolní domy nakonec zboural.

Hospoda Pod vrbou zvaná též Bangladéš – stála v místech dnešního terminálu, a tak když skončila hospoda U Válků, přešla většina její klientely kousek dál směr Bangladéš. Tento podnik též s úrovní té nižší cenové skupiny potom dlouhá léta plnil úlohu bývalých Válků, a tak se tam opět začala stahovat smetánka z okolí nádraží a udělala si tam své další velice oblíbené sídlo.

Jídelna Praha – tato jídelna byla hodně navštěvovaná, na obědy sem chodili strávníci pravidelně z okolních podniků či obchodů a jako vedoucí zde léta velice úspěšně působil notorický abstinent, pan Josef Ješina, který vedl s přehledem tuto oblíbenou jídelnu po celou dobu ku prospěchu podniku RAJ a hlavně svých denních pravidelných hostů. Vařila se zde velice chutná klasická česká kuchyň s cenami velice mírnými. Nejlacinější jídla tam měli plíčky na smetaně s houskovým knedlíkem, ledvinky s rýží cca 4 Kč a dělali tam i výborný rostbíf s bramborem a další normální česká jídla, která již v dnešní nabídce restaurací k velké škodě svých hostů nejsou moc k vidění. Byl zde i výčep, takže sem chodili i hosté na pivo a občerstvit se. Bývalé zaměstnankyně paní Marcela Sehnoutková
a Marie Nedvědová, jak se nedávno vyjádřily na Facebooku ve skupině Salon republiky, si i po letech na své působení v jídelně Praha velice rády vzpomenou na svého skvělého šéfa, pana Josefa Ješinu.

Myslivecká restaurace – restaurace s tímto názvem byla součástí objektu jídelny Praha, pivo se sem nosilo přes chodbu z výčepu jídelny Praha a bylo zde velice příjemné posezení s výbornou kuchyní a obsluhou pánů Jiřího Košťála a Josefa Bajera. Oba byli velice známí číšníci hradeckého podniku RAJ a dávali této restauraci patřičný glanc a úroveň svým vystupováním a přehledem. Přestože tato restaurace byla trochu zastrčena z centra dění, bylo zde vždy obsazeno pravidelnými návštěvníky, kteří si tento podnik oblíbili.

Na Baště – tento nejznámější hradecký bufet se nacházel přímo ve středu města na tehdejším Gottwaldově náměstí, dnes Ulrichově a šéfoval zde před svým odchodem do Černigova velice schopný manažer pan Josef Ulík. Bufet Na Baště znal každý Hradečák a bylo zde neustále plno lidí na jídlo a pití. Samozřejmě se tam výborně vařilo a personál tam byl ke svým hostům velice vstřícný a úslužný. Směrem k náměstí se tam nacházela zahrádka, kam chodili milovníci piva posedět a popovídat si s přáteli. Jedinou chybu, kterou tento bufet měl, bylo to, že neměl WC, a muselo se proto chodit přes celé náměstí do veřejných záchodků, naproti dnešní poliklinice. Je to určitě veliká škoda, že už takový podnik s takovou tradicí, dát si v centru města gulášek, dršťkovou nebo gulášovou polévku
či párek, zde v Hradci Králové v této podobě již prakticky neexistuje.

Ostrava-Budvarka – restaurace na Slezském Předměstí patřila ve své době k velice navštěvovaným hradeckým podnikům, kde to hučelo téměř každý den a návštěvníci z tohoto hradeckého Předměstí sem velice rádi chodili. Točil se zde výborný Budvar a právě toto chutné pivo sem přitahovalo milovníky tohoto moku, kteří si určitě zavzpomínají na personál; Oldu Žaloudka, Josefa Jána a známou servírku Jarču, která potom pracovala dlouhá léta v restauraci Na Hrázce v Malšovicích u Hejcmanů. V dnešní době tato restaurace je sice v provozu, ale už jen štamgasti, kteří tam dnes chodí, vzpomínají, kdy to ještě ve staré dobré Budvarce fungovalo tak, že si nebylo kam sednout. Tato hospoda byla velice hojně navštěvovaná.

Grádo – dnes tam je Česká pošta a určitě si bývalí návštěvníci, když procházejí okolo, vzpomenou na nejlepší léta této velice známé hospůdky, kde bylo dobré pivo a velice chutně se zde vařilo. Tento podnik byl také známý tím, že se zde pořádaly koňské hody a to zde prý nikdy nebyla o hosty nouze. Štamgasti Gráda měli i fotbalový tým a tak, aby stále neseděli jenom na pivě, si také chodili občas zahrát fotbálek a měli dokonce i své fotbalové odznaky Gráda. Chodila tam ve své době parta kluků z Bidlovky a okolí, jako např. Vlasta Frýdek, Josef Dašek, Jarda Kacálek, Láďa Pokorný, Jean Claude Barták, Standa Máslo a další. Vlasta Frýdek, otec a děda slavných a známých fotbalistů Martinů a Christiana Frýdků, také na toto období rád vzpomíná a jak říká, ty doby se již nevrátí. Tato letitá hospoda na Slezském Předměstí měla tradici, byl tam hezký sál a konaly se tam i různé společenské akce. Před znárodněním v roce 1948 byl majitelem tohoto podniku pan Kacálek, který potom bydlel se svojí rodinou v bytě nad restaurací.

Nádražní restaurace – dlouhá léta měl Hradec Králové na svém vlakovém nádraží hospodu, kam chodili cestující, lidé z okolních podniků na obědy a samozřejmě i různí, jak se říká, kamarádi z mokré čtvrti, kteří mají zalíbení v nádražních restauracích. Pečený vařený tam tenkrát často bývala známá hradecká postavička Láďa Šup, na kterého si Hradečáci, kteří navštěvovali tyto podniky, určitě vzpomenou jako na dosti nápadného a hlučného hosta. Zdejší jídelna byla velice oblíbena pro svou kvalitní kuchyň a také lidové ceny za obědy a různá jídla. Byla zde i na místě dnešní lékárny pivnice a bylo to asi pro cestujícího normální
si dát v létě pivo, když zrovna čekal na vlak. Opět velká škoda a špatná vizitka pro takové město, jako je Hradec Králové, že zde není restaurace pro lidi, kteří jezdí přes naše nádraží a nemají kde sednout a dát si v klidu oběd či večeři, tak jak to v různých městech bývá naprosto běžné .

Slávek Trávníček