Čtvrtek

25. července 2024

Nyní

24°

Zítra

27°

Svátek má

Dítě má právo na to být šťastné, uvedl dlouholetý ředitel speciální školy

26. 6. 2023

page.Name
Svůj život zasvětil práci s hendikepovanými, a to nejen jako ředitel Speciální a praktické školy, kterou vedl více než tři dekády. Pavel Svoboda byl také 24 let předsedou Českého svazu mentálně postižených, pořádal sportovní turnaje, v roce 1992 dokonce založil sportovní oddíl SK Integra a podporoval Divadlo Slunovrat, kde vystupují mentálně postižení herci. Svůj život zasvětil práci s hendikepovanými, a to nejen jako ředitel Speciální a praktické školy, kterou vedl více než tři dekády. Pavel Svoboda byl také 24 let předsedou Českého svazu mentálně postižených, pořádal sportovní turnaje, v roce 1992 dokonce založil sportovní oddíl SK Integra a podporoval Divadlo Slunovrat, kde vystupují mentálně postižení herci.

Také on byl za své záslužné a důležité aktivity před nedávnem po zásluze oceněn Medailí Královéhradeckého kraje I. stupně. „Víte, já nejsem sběratel cen a funkcí. Ocenění si ale opravdu velmi vážím,“ řekl.

V pozici ředitele Speciální a praktické školy v Hradci Králové jste strávil neuvěřitelných 33,5 roku. To není příliš obvyklé. Jak to teď s odstupem času vnímáte?
Když jsem v roce 1989 nastupoval, ani ve snu by mě nenapadlo, že v této škole vydržím ve službě tak dlouho a rád. Spousta práce a hlavně nových příležitostí ve spojení s bezvadnými spolupracovníky mně téměř neumožnily o nějaké změně uvažovat. Vždy jsme měli vztahy ve škole až nadstandardní, byli jsme parta. Takže ničeho nelituji, jsem za ty roky vděčný!

Mohl byste nyní své dlouholeté angažmá a váš pedagogický sbor v hradecké škole, když už jste na zaslouženém odpočinku, zhodnotit?
Říkat, že jsem si s každým kolegou sedl, by bylo nepravděpodobné a nepravdivé. Ale těch, s nimiž jsem nemohl a nechtěl spolupracovat bylo díkybohu strašně málo. Většinou poté odešli sami, pochopili, že si nesedli nejen s ředitelem či kolegy, ale i s celkovou koncepcí školy. Jinak jsem měl na kolegy a taky své zástupce velké štěstí. Co my jsme si užili srandy, společných setkání a uspořádali nespočet akcí pro děti. Nikdy jsem neměl problém na tyto akce, konané často v našem volném čase, sehnat spolupracovníky. Když jsem začínal, měli jsme školu pro děti s mírným a lehkým mentálním postižením. Postupem času, hned jak to legislativa umožnila, jsme otevírali mezi prvními všechny možné součásti školy, tehdy s názvem pomocný, nyní základní škola speciální, dále speciálně pedagogické centrum, přípravnou třídu, střední Praktickou školu a Aktivační centrum. Poté pod nás spadla i speciální mateřská škola. Nakonec jsme otevřeli třídy pro děti s poruchami autistického spektra ve všech možných variacích. To je v rámci republiky ojedinělé. Tím máme v Hradci Králové školu, která nabízí opravdu komplexní nabídku pro děti s mentálním postižením a autismem. Prostupnou, umožňující „ušít“ program vzdělávání každému dítěti na míru, školu, kterou se může Královéhradecký kraj chlubit. Alespoň doufám.

Nepřichází někdy chvíle, že se vám zasteskne a rád byste se ještě na nějaký čas vrátil do této funkce?
Zatím se mi podařilo můj osobní plán sestavit tak, že tahle chvíle ještě nenastala, nemám na podobné myšlenky čas.

Královéhradecký kraj vás před nedávnem ocenil za celoživotní práci pro mentálně hendikepované a přínos pro zkvalitnění jejich života. Co to pro vás znamená?
Víte, já nejsem sběratel cen a funkcí. Když vás ale někdo ocení podobným způsobem, za konkrétní práci, vytrvalost a snad i výsledky, koho by to nepotěšilo? Ano, ocenění si ale opravdu velmi vážím.

Proč jste si vybral právě speciální školství?
Jasným stimulem byla moje maminka, která pracovala jako vychovatelka a poté dlouhé roky jako ředitelka v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené ve Skřivanech. Byl jsem od malička přímo v dění a toto specifické prostředí se pro mě stalo samozřejmostí. Z toho potom zcela přirozeně vyplynulo, že jsem jako organizátor začal pomáhat na různých akcích pro tuto kategorii lidí. Na gymplu jsem měl ale jako prioritu v mém dalším vzdělávání Fakultu tělesné výchovy a sportu. V osmnácti letech mně však stopku vystavilo zranění, jak jinak než ze sportu, trvalého charakteru, a tady už nastoupilo studium speciální pedagogiky. Když jsem poté dostudoval, vydal jsem se tímto směrem.

Čím se liší výuka dětí ve speciální škole od té základní?
Zásadně. Děti ve speciálním školství mají neodvolatelně své limity, každé jiné. Proto se také ke každému musí přistupovat jinak. Je potřeba si uvědomit, že například dítě s mentálním postižením, kromě snížené intelektové výkonnosti, má v podobném poměru omezené i další složky osobnosti. Často zásadně například samostatnost, soustavnost, vytrvalost a smysl pro řád. To jsou dost velká omezení pro vzdělávání. Často absentuje i nedílná pomoc rodiny, někdy pro nezájem, někdy, že to rodiče sami nedají. Viditelným rozdílem je i počet dětí ve třídách. My ze zákona naplňujeme třídy do počtu 14 dětí. Potom má učitel, případně asistent, možnost reagovat na potřeby dětí okamžitě, zná jejich osobnosti, reakce a možnosti. Tuto možnost, podle mě, má učitel základní školy omezenou, při počtu třiceti dětí ve třídě to nejde. Proto oproti učitelům základních a středních škol, pro které je často prioritou oborová odbornost, moji bývalí kolegové ve speciálním školství hojně využívají psychologii, vnímavost a člověčenství. Cílem je spokojené dítě v prostředí, kde se cítí bezpečně a kterému rozumí. Teprve potom mohou ve vzdělávání přijít výsledky. Ve speciálním školství a nejenom v něm také platí, že každé dítě má nárok na chybu. Úkolem učitele je chybu pomocí odstranit a ne potrestat, pokud je ale původcem chyby specifický nedostatek dítěte. Za něj nepovažuji flákání a liknavost dítěte či rodiny.

Jak náročné je sladit výuku pro všechny děti? Některé mají lehké postižení, jiné středně těžké, nebo dokonce těžké, další třeba autismus.
Pedagogové mají zpravidla ve třídách v průměru 8 až 10 dětí, ale zcela běžně dělají téměř každou hodinu tři až pět samostatných příprav, protože tolik mají „výkonnostních“ skupin. Jako extrém uvádím kolegyni z doby covidu, která při distanční výuce učila každou hodinu při deseti dětech ve třídě v sedmi různých variantách. To je síla, co?

Do jaké míry je zásadní individuální přístup?
Ve speciálním školství je individuální přístup samozřejmost a nezbytnost. Bez něj by to nešlo, je to opravdu základní zásada. Nemůžeme na dítěti chtít, aby získalo nějakou vědomost či kompetenci, na kterou zkrátka nemá kapacity a je to nad jeho možnosti. Právě ten strop musí speciální pedagog citlivě odhadnout. Jasně, když ho dítě dosáhne, je v zájmu všech jít dál, nad něj. Domnívat se, že neosvojené učivo lze přeskočit a pokračovat dál, je nesmysl, jak u dítěte normálně se vyvíjejícího, natož u dítěte s omezenými limity.

Které učební pomůcky a postupy se používají?
Pomůcky, jejich pestrost a názornost, jsou u nás klíčové. Využíváme vše, co se na pedagogickém trhu vyskytuje a je dostupné. K tomu učitelé pátrají, okoukávají a vyhledávají novinky, ty zavádějí do praxe, často si je vyrábějí a vymýšlejí sami. V komunikaci, zvláště u dětí s autismem a těžšími formami mentálního postižení, využíváme metody alternativní a augmentativní komunikace - VOKS, Makatom, Znak do řeči, piktogramy a jejich kombinace či fragmenty.

Jsou ve speciální škole důležité známky nebo se využívá spíše slovní hodnocení?
Tak to je velké téma, napříč celým školstvím. Slovní hodnocení a širší slovní hodnocení využíváme zcela běžně, dokáže skutečně dát podrobnou informaci, jak na tom dítě je, co umí. U dětí s lehkým mentálním postižením ale rodiče často vítají i tradiční klasické známkování. Tomu rozumí, zažili ho, je pro ně čitelnější. Osobně uznávám obě formy, nebo jejich kombinaci.

Jak moc je pro vzdělávací zařízení tohoto typu klíčová spolupráce s rodinou hendikepovaného dítěte? Ne každý rodič má na to, aby se zvládal učit se „zdravým dítětem“, natož aby to uměl s postiženým, vyžadujícím jiný přístup.
Škola bez rodičů není možná a spolupráce s nimi je zásadní. Pro kantory by měl být rodič spojencem a měli by mít společný cíl. Spokojené, šťastné dítě, vzdělané v maximálním rozsahu, který mu jeho kapacita umožní. Myslet si ale, že škola za rodiče udělá všechno, že dítě nejenom vzdělá, ale i vychová, je nereálné. Kdysi jsem si dělal rozbor, kolik času může základní škola aktivně na dítě působit. Vyšlo mi, že na prvním stupni zhruba 15 procent během kalendářního roku a na stupni druhém asi 17,5 procenta. A to jsem odečetl denně osm hodin na spánek, kdy by dítě mělo spát a ne být formováno. Takže role rodiny je jasná. Abychom rodičům ulevili, měli jsme ve škole opravdu nadstandardní rozmanitou zájmovou činnost, přístupnou každému dítěti. Nejhorší při spolupráci s rodinou je situace, když se rodič dostane do role ombudsmana svého dítěte a jeho neúspěchy, především v chování, začne svalovat na školu. Argumenty školy nechce chápat, věří verzi svého dítěte. Proč? Protože se sám vyviňuje ze své „nepéče“ a nezájmu o dítě. To je zlé! Nejhorší možné řešení!

Setkával jste se v době praxe s tím, že sami rodiče chtěli zařadit své dítě do speciální školy?
Samozřejmě. Když soudný, rozumný, a často nešťastný rodič viděl, že dítě není v běžné základní či mateřské škole úspěšné, rozhodl se pro speciální školu sám. Čím dál více rodičů však toto řešení odkládá, nepříliš dbají na doporučení odborníků, doufají, že se situace zlepší. Naprosto je chápu. Nechtějí, aby jejich dítě dostalo cejch, že je ve speciálním školství. Tento přístup ale většinou dítěti ublíží, zdevastuje ho. Speciální školství není cejch neúspěšnosti, ale pomoc! Jak jsem již říkal, dítě má právo na to být šťastné.



V čem je práce učitele v takové škole náročnější? Jaké vlastnosti jsou pro tuto profesi zásadní?
Když jsem nastupoval, na chodbách samozřejmě měli učitelé dozor. Ale sborovny? Ty hučely. Právě v nich se stmeluje kolektiv, kantoři si sdělují čerstvé poznatky z výuky, a tím i o žácích. To je pro jejich práci nesmírně potřebné. Také si odpočinou z vysoké míry soustředění, alespoň na chvilku. A nyní? Ve sborovnách je pusto, prázdno, učitelé a asistenti pedagoga jsou od 7.40 se svými žáky do konce výuky. Nemusí, všude mají dohled další kolegové. Ale ono to je nezbytné, takže jedou nonstop. Učitel ve speciální škole musí být odborně zdatný a hlavně, musí mít srdce. Současně také vysokou míru frustrační tolerance, která zabrání tomu, aby do toho nezbytného srdce nepřenesl problémy dětí. To by ho časem zabilo. Také musí být empatický, tolerantní, nadmíru vnímavý k aktuálnímu stavu dítěte, být schopen vnést do školního života humor, s dětmi být více kamarád než striktní, upjatý, zapšklý učitel. Naši učitelé nejsou jenom učitelé, ale i herci. Umět vtáhnout děti do toho našeho školního divadla. Nemůžeme očekávat pozorné, vnímající děti při suchopárném výkladu i s ohledem na malou a krátkou míru pozornosti, která jim je zkrátka vlastní.

Co se za vaši éru ve speciálním školství výrazně změnilo?
Ve speciálním školství se opravdu hodně zlepšily podmínky, vybavenost škol. Nejsou ideální, ale i s osobními poznatky speciálního školství v Evropě, a to i v zemích speciální pedagogice zasvěcených, se nemáme za co stydět. Na druhou stranu nám do škol vstoupila inkluze, která opravdu negativně ovlivňuje celé školství. Když sleduji vývoj, kam se ministerstvo snaží speciální školství dostat, je mi z toho úzko. V současnosti se pracuje na revizi Rámcových vzdělávacích programů pro základní vzdělávání. Jaksi se počítá s tím, že všichni zvládnou všechno. Brrrrrr!

Asi nejvíce si veřejnost všimla speciálního školství, když se mluvilo právě o zmíněné inkluzi, tedy zavedení společného vzdělávání zdravých a handicapovaných dětí v českých školách. Jaké mýty či omyly jste v té době zaznamenal?
Jsem odpůrcem inkluze, ale pozor, jen u některých handicapů. Mezi ně počítám mentální postižení. Násilné prosazení inkluze bývalou ministryní Valachovou v roce 2016 pokládám za trestný čin. Nepotrestaný trestný čin! Nejenom za vyhozený balík peněz, který tento nezdařilý experiment stojí, za to, že se částečně zhroutil skutečně dobrý systém speciálního českého školství, ale především proto, že ovlivnila životy dětí. Zákon říká, že se vše děje v „nejlepším zájmu dítěte“. A tím není tato forma inkluze! Tragické je, že tohle si stát nechal nadiktovat od fanatických „dobro“ neziskových organizací a individuálních poradců. Bohužel ne od odborníků z praxe. Ti byli mimo hru, v roli opozice, a to od roku 2009 až 2010, tedy od doby, kdy inkluze začala klíčit, kdy zahradníkem byla Evropská unie a její diktát. Inkluzi se nám podařilo částečně omezit, ale ne zastavit. Jako největší mýtus vidím, že strana a vláda rozhodla, že zavedením inkluze se stanou všechny děti šťastné, moudřejší a vzdělané! To podsunula veřejnosti. Vždyť už jsme si ale řekli, že děti, které mají speciální vzdělávací potřeby, mají i své limity. Mrzí mě, že i v otázce inkluze, a vůbec celého českého školství, ba i státu obecně, zdravý selský rozum není to, co je žádané.

Byl jste 24 let předsedou Českého svazu mentálně postižených. Co tato funkce obnášela?
Spoustu práce a radosti. Radost vyplynula z toho, že lidé s mentálním postižením měli možnost sportovat, byl pevný systém soutěží, každý sportovec se mohl utkat se sobě rovnými a získat medaile či ocenění. To se jim v běžné populaci asi málokdy podaří. Získali jsme spoustu medailí i na mezinárodním poli, a to i reprezentanti našeho sportovního klubu Integra. Předsednictví obnášelo řídit celý svaz, v nejlepších letech s více než 4500 členy a rozpočtem 19 milionů korun. A opět tradiční mantra. Byli zde kamarádi a legrace, potom se dají dělat smysluplné a velké věci. Vymyslet a do praxe uvést systém svazu a soutěží, spousta jednání a tak. Byl jsem i státním garantem lyžování, reprezentačním trenérem. Pětkrát jsem byl vedoucím reprezentační výpravy na Global Games – světových hrách sportovců s mentálním postižením.

Co bylo hlavním smyslem těchto sportovních aktivit? Co zahrnovaly?
Sportovních soutěží uspořádala Integra nepočítaně. Vlajkovou lodí je stolní tenis, ve kterém jsme uspořádali již 28 ročníků mistrovství České republiky. Dále jsme organizovali pro sportovce s mentálním postižením desítky ročníků mistrovství České republiky v klasickém lyžování, malé kopané žáků a basketbalu. Nespočet ročníků krajských soutěží v uvedených sportech. Sportovní činnost SK Integra nabídla každému sportovci s mentálním postižením či autismem možnost vybrat si sport, který mu vyhovuje a provozovat ho s rovnocennými kamarády, ve skvělých podmínkách. Vychovali jsme stovky sportovců.

A co byste řekl o Divadle Slunovrat, v němž účinkují herci s mentálním hendikepem?
Nápad založit toto divadlo měly kolegyně za vydatné a nenahraditelné podpory rodičů našich herců. Já jsem byl jenom ředitelem, který Slunovratu nabídl podmínky pro divadlo, podporoval ho a těšil se, jako divák, z výsledků jeho práce.

Na jaký druh divadla se zaměřuje?
Slunovrat hraje výrazové divadlo, vždy za podpory špičkových hudebních interpretů. Filharmonie Hradec Králové se stala divadlu domovskou scénou a také jeho vystoupení mnohokrát svým hudebním tělesem provázela, za což jí patří velký dík. Se Slunovratem vystupovaly soubory Hradišťan, Spirituál kvintet či Kantoři. Hráli a zpívali s ním také Hana a Petr Ulrychovi, Michal Hrůza, Tomáš Klus.

Co byste rád řekl na adresu speciálního školství ve směru do budoucnosti?
Aby se našel někdo, kdo najde odvahu a reálně posoudí a navrhne, za hojné podpory odborníků z praxe, jak by mělo vypadat. A že ho někdo opravdu vyslyší! Že zvítězí zdravý rozum a tento segment školství zůstane zachován.

Čím se ředitel ve výslužbě v současné době zabývá? Jaké jsou jeho koníčky a zájmy?
S přibývajícím věkem a ošuntělostí tělesných schránek se moje možnosti ztenčují. Zapomenout mohu na většinu dosavadních sportovních aktivit, ale na cyklistiku, lyžování, plavání a potápění to zatím stačí. I na tenis, pokud se tomu tak v podání kulhavého staříka dá říkat. Oči zatím slouží, takže moc rád čtu, stejně tak si poslechnu, a to i aktivní nějakou muziku. Moje milovaná vnoučátka si také vyberou nějaký čas, stejně tak i údržbu a zvelebování chatu. Takže se rozhodně nenudím.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera