Historie, která není sdílená, je ztracená, říká sokolka a vydavatelka knih

Kromě toho je generačně spojená se Sokolem a je starostkou Sokolské župy Podkrkonošské-Jiráskovy. Helena Rezková z Vlkova u Jaroměře byla oceněna Královéhradeckým krajem za dlouhodobou podporu regionálních autorů a práci pro udržení památky sokolského odboje.

Heleno, nedávno jsi převzala medaili Královéhradeckého kraje I. stupně. Už jsi někdy v životě získal nějakou medaili?
Medaili jsem možná získala v mládí na nějakých sportovních závodech, ale takové ocenění určitě ještě ne.

Proč jsi se rozhodla knižně věnovat regionálním tématům?
Když jsem v roce 2009 založila vlastní vydavatelství, netušila jsem, kudy se budu ubírat. První impuls byl, že jsem znala pana Zdeňka Doubka, protože jsem předtím několik let pracovala na Magistrátu města Hradce Králové v redakci Radnice, kam nám, jako místní badatel, nosil materiály, které jsme pak zveřejňovali. Vždycky mně bylo líto, že jeho články nemají knižní podobu. Zdeněk měl velký potenciál, i když mu už v té době bylo přes sedmdesát let. Oslovila jsem ho, jestli bychom spolu mohli začít psát knížky o Hradci Králové. On souhlasil a za pět let jsme spolu vydali sedm knih. To byl můj úvodní krok ke psaní, i když jsem se doma samozřejmě musela zeptat manžela, co říká na to, že půjdu na volnou nohou do velice nejistého podnikání. On mi tenkrát řekl, ať si dělám, co chci, že mě bude živit.

Původním povoláním jsi zootechnička. Jak se to stalo, že jsi od této profese přesedlala na psaní a novinařinu?
V zemědělství jsem pracovala sedm let a práce zootechničky mě velmi bavila. Kdyby nepřišel rok 1989 a s ním i rušení některých zemědělských družstev, asi bych u tohoto povolání zůstala. Po druhé mateřské dovolené jsem se už neměla kam vrátit. V té době jsme doma odebírali tehdejší Zemědělské, později Zemské noviny. Všimla jsem si v nich malého inzerátu, že hledají redaktory do nově vznikající regionální redakce. Přihlásila jsme se, protože čeština a historie mě vždycky bavily, a tenkrát si mě vybrali. V redakci jsem začínala jako úplný elév, ale nakonec jsem tam zakotvila až do roku 2002, kdy regionální Zemské noviny zanikly. Potom jsem pokračovala jako redaktorka a později šéfredaktorka už zmíněné Radnice na magistrátu v Hradci Králové.

Zdá se, že to byla osudová životní volba. Je to tak?
Asi to tak skutečně bylo. Už když jsem maturovala, napsala jsem práci na zajímavé téma, kdy jsem dokázala srovnat tři knihy v průběhu staletí a můj budoucí manžel mně říkal, že ze mě třeba jednou něco bude.

Která témata ti byla blízká a proč?
Hradecké prostředí mně bylo blízké tím, že jsem ve městě několik let pracovala. Pan Doubek, i když byl profesí kuchař a vařil ve fakultní nemocnici, po nocích bádal a po celý život shromažďoval podklady o hradecké historii. Takže při sepisování minulosti jednotlivých městských částí bylo z čeho čerpat.

Které knihy jste společně napsali?
První a velice úspěšná kniha se jmenuje Starý Hradec Králové dům od domu, která je beznadějně vyprodaná. Potom jsme se zaměřili na jednotlivé čtvrti a vyšly Malšovice, Pohled do historie Nového Hradce Králové či Třebeš, ale také Létání a letiště v Hradci Králové. Poslední knihou, kterou jsme společně napsali, byla Číbuz, Skalice, Skalička.

Na kolik knihách jsi samostatně i společně podílela a vydala je?
Dodnes je jich sedmatřicet.

Proto jsi také založila vydavatelství Regiona?
Už ten název napovídá, na co jsou jednotlivé knihy zaměřené. Dvacítka vydaných knih je autorských a spoluautorských, zbývající jsou od autorů, jímž pomáhám vydávat knihy s převážně regionální tematikou. Když zemřel pan Doubek, přišel za mnou třeba Svatopluk Pastyřík, který celý život učil češtinu na hradecké univerzitě. Pro svá vnoučata tenkrát převyprávěl Hradecké pověsti a vyprávěnky, jež původně vyšly asi před sto lety. Já jsem tu knížečku s krásnými ilustracemi Štěpánky Kostkové vydala a patří mezi nejúspěšnější. Potom jsem zabrousila například do historie dopravy v Hradci Králové i do Krkonoš a šla opět regionálním směrem. Loni jsem vydala nádhernou knihu Pamětnice roprachtická, kterou měl už autor František Hubař z velké části napsanou. Dokončili jsme ji společně a nyní byla zařazena do soutěže o nejkrásnější knihy Libereckého kraje. Sepsala jsem a vydala také knížku Vysocká nemocnice aneb od císaře pána k chirurgii ruky 1899 – 2015. Kromě toho jsem pomohla na svět knihám mladé autorky Gábiny Jakoubkové z Víchové nad Jizerou, psala už od čtrnácti let. Do jejich osmnácti let jsme vydali čtyři knihy. Nyní už studuje scenáristiku na JAMU v Brně. Mám z toho radost.

Mohla bys představit tu, která je ti nejbližší?
Starý Hradec Králové dům od domu byla úplně první knížka, která vyšla. Držet tu premiérovou voňavou knížku v ruce byl nádherný pocit. Určitě nejbližší mně ale bude kniha vydaná v roce 2018 nazvaná Nebylo jim souzeno žít o osudech 165 popravených a umučených sokolů za druhé světové války, kterou jsme napsali společně s Pavlínou Špatenkovou, vzdělavatelkou Sokolské župy Podkrkonošské-Jiráskovy. Obě jsme moc hrdé, že jsme toto téma dokázaly zpracovat. Hledaly jsme rodiny a potomky popravených, pátraly v archivech včetně archivu gestapa v Praze. Navíc jsme na toto téma připravily už pětatřicet besed, na které s námi jezdí i Antonín Burdych, dosud žijící potomek popravené rodiny Burdychových z Končin u Červeného Kostelce. Nedávno jsme také křtili zatím poslední vydanou knížku Sokolové pod Zvičinou. Každá knížka, kterou jsem napsala nebo vydala, je takové moje dítě.

Je napsání a vydání této knihy jakýmsi mementem, že by se na minulost nemělo zapomínat?
Určitě. Naše sokolská župa pravidelně každý rok pořádá vždy první víkend v červenci na Bohdašíně a Končinách pietní akt jako vzpomínku na tragickou událost, kdy v roce 1942 nacisté pozatýkali sokolskou odbojovou skupinu S21B. Je to velká akce, při níž se sejde až dvě stě lidí. Loni tam s námi byl i současný prezident Petr Pavel, moc si toho vážíme. Hrdinům z naší knihy pak také postupně odhalujeme Kameny zmizelých, už jich je přes dvacet.

Čím jsou pro tebe regionální témata důležitá a zásadní?
Vždy říkám větu, kterou jsem nevymyslela já, ale přijde mi velmi důležitá. Historie, která není sdílená, je ztracená. Podle mě je v této větě řečeno vše. Cítím, že kdybychom ty knihy, k nimž se váže spousta příběhů, nevydali, za deset let už je nenapíšeme, protože pamětníci postupně odcházejí.

Kdo jsou adresáti knih, které vydáváš?
Myslím si, že to jsou především srdcaři, kterým záleží na historii místa, kde mají kořeny a odkud pocházejí.

Už třináct let jsi starostkou Sokolské župy Podkrkonošské-Jiráskovy. Co tě přivedlo právě do Sokola?
Zřejmě rodinná historie. Můj pradědeček byl první starosta Sokola v Českém Meziříčí už v roce 1898. V této jednotě působili do roku 1948 i děda s babičkou, ale i táta, strýc... Je to silná rodová tradice a máme to v genech. Vždycky říkám, že někdo se sokolem stává a někdo rodí. Já jsem ten druhý případ. Naše sokolská župa má téměř čtyři tisíce členů. Sokol tak určitě nezahyne.

Sokol má v českém prostoru významnou tradici, ale v průběhu své historie neměl na růžích ustláno. Členy této organizace pronásledovali nejen nacisté, ale také komunisté. Proč byli sokolové těmto totalitním režimům tak trnem v oku?
Sokol byl ve své historii zakázán celkem čtyřikrát. Sokolové byli vždy především vlastenci, což například nacistům nebylo vůbec po chuti. S tím souvisí datum 8. říjen 1941, kdy bylo zatčeno na 1500 starostů větších jednot a vrcholní funkcionáři Sokola. Většina z nich se z věznic a koncentračních táborů už nevrátila. V roce 1948 měl Sokol v Československu milion členů, proto se jejich síly komunisté tak báli a spolek Sokol po roce 1948 zakázali.

Byla v tomto ohledu postižena i tvoje rodina?
Ano, babička s dědou v Českém Meziříčí byli po roce 1948 vyloučeni ze Sokola. Dodnes jsou jejich jména uvedena na pamětní desce, která se vystavuje při významných výročích jednoty, na prvním a druhém řádku. Mám doma i dopis, kterým babičku vylučovali ze Sokola. Byla to sice náročná období, ale v rodové tradici pokračujeme.

Jak je v dnešní době těžké vydávat regionálně zaměřené knihy nebo ty, co se zabývají dávnější minulostí?
Pro vydání malonákladové regionální knihy je vždy důležité najít partnera, nejlépe i sponzora. Když jsem loni vydala Pamětnici roprachtickou nebo v roce 2018 knihu Holohlavy, vždy to bylo o tom, že se v obci našel osvícený starosta a zastupitelstvo, které odsouhlasilo, že obec vydání knihy zaplatí. Pokud je ze strany obcí zájem, knížka se vždycky narodí. V současnosti je ale vydávání knih mnohem těžší než před pandemií – jejich prodej v poslední době stagnuje, zavírají se knihkupectví, stoupla cena tisku. Nepřestávám ale věřit, že knihy z historie regionu budou vycházet i nadále.

Žiješ ve Vlkově u Jaroměře. Je to tvoje srdeční místo? Máš tam rodové kořeny?
Můj dědeček byl jedním ze zdejších statkářů a za druhé světové války zachránil jako starosta obec před nacisty. Ten statek tady dodnes stojí a žije v něm část naší rodiny. Vlkov je tedy moje srdeční záležitost. Já i můj manžel jsme Vlkováci, provdala jsem se do sokolské rodiny. Můj tchán tam v roce 1978 dokázal prosadit stavbu sokolovny, kolem roku 2005 jsem sehnala peníze na její dostavbu a vylepšení. Máme tam na tak malou obec krásné zázemí pro sportování. V Sokole v obci působím jako hospodářka i cvičitelka a mám kolem sebe výbornou sokolskou partu.

Jaký druh literatury ráda čte Helena Rezková? Co má právě teď rozečteno?
Literaturu faktu a cestopisy. Teď jsem přečetla Mistra kruhů, což je životopis Aloise Hudce, našeho sokolského reprezentanta, který získal v roce 1936 na letní olympiádě v Berlíně zlato za cvičení na kruzích. Čtu ale ráda všechno, teď už i pohádky vnoučatům.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Heleny Rezkové