Naše studenty spojuje láska ke zvířatům, říká ředitelka hradecké veteriny

Co je podle vás důvodem toho, že je i po 100 letech škola stále žádaná?
Držíme krok s praxí. Nebo lépe řečeno, snažíme se být dokonce o krok napřed. Dříve bylo běžné, že se naši studenti vraceli z praxí a byli ohromeni moderní technologií, kterou ze školy neznali. Nám se ale podařilo postupem času tenhle trend úplně otočit. Studenti u nás vidí nejnovější zařízení a postupy, které se občas do běžné praxe ještě ani nedostaly. Nedávno jsme například pořídili virtuální pitevní stůl až z Taiwanu za zhruba dva miliony korun. Veterinární software nám dělali přímo na míru. Máme i virtuální brýle a 3D tiskárny, které děti využívají k přípravě studijních materiálů. Tisknou si například kosti na hodinu anatomie a latiny. Také jsme byli první v republice s maketami koně a krávy v životních velikostech, na kterých se studenti učí jak rodit telátka, dávat injekce nebo odebírat krev.

Přibližte nám trochu historii školy. Jak to všechno začalo?
S nápadem založit v Kuklenách školu přišli na konci 19. století samotní kuklenští zemědělci. Toužili po kvalitním vzdělání pro své děti. Chtěli, aby jim do statků a usedlostí přinášely ty nejmodernější poznatky. Původně se jednalo hospodářskou školu. V roce 1923 se škola dočkala nové samostatné školní budovy, která funguje dodnes. Veterinární obor zde vznikl až později, konkrétně v roce 1954 a byl zaměřený na péči o velká zvířata. Krizové období zažívala škola po sametové revoluci na začátku 90. let. Dokonce to v tu dobu vypadalo, že už se moc dlouho neudrží. Zkoušeli z ní udělat gymnázium, rodinnou školu, ale nic se neuchytilo. Já jsem nastoupila do funkce ředitelky v roce 1996. Bylo jasné, že musí přijít zásadní změny. Rozhlédli jsme se, co žádá praxe, v čem je takzvaně díra na trhu. Ukázalo se, že je zájem o péči o malá zvířata, veterinární techniky a laboranty. A toho jsme se chytili.

Vidím, že škola prošla spoustou změn. Co naopak zůstává stejné?
To je jednoduché – studenti. Sice přicházejí a odcházejí, ale studentský duch, kterého do školy vnáší, ten je stále stejný. Mnozí tvrdí, že je dnešní mládež úplně jiná než předchozí generace, ale já si to nemyslím. Možná mají jiné výzvy a příležitosti, ale zapálení, elán do života a chuť se vzdělávat, to se za ta léta nezměnilo ani trochu.

Jací žáci u vás studují?
Co mají všichni společné, to je láska ke zvířatům a odhodlání jim zasvětit svůj život. Hlásí se k nám každoročně okolo 300 uchazečů, my jich bereme přibližně 90. Převis je tedy pokaždé značný. Od letošního září sedí v našich lavicích 380 studentů. Celkově už jich ale školou prošlo již 7183 a skoro čtyři tisíce z nich jsou absolventi veterinárních oborů. Chodí k nám z větší části děti z okolí, máme ale i studenty z daleka. Třeba z Jihočeského, Moravskoslezského nebo Karlovarského kraje. V  České republice je dalších 17 veterinárních škol, takže beru jako velikou poctu, když si žák vybere právě tu naši a jde v 15 letech studovat daleko od domova. Aby dětem nechyběli jejich domácí mazlíčci, umožnili jsme jim je ubytovat ve škole. Pejsky mohou dát do kotců a máme i centrum malých zvířat pro potkany, hady, pavouky, papoušky nebo třeba chameleony.

Škola každoročně pořádá Den zvířat. Řekněte nám o něm něco…
Na mezinárodní den zvířat se neučí, děti si místo toho mohou do školy přinést jakékoliv zvíře. To se tu pak sejde klidně i 150 psů a někteří žáci z okolních vesnic přijedou do školy na koni. Studenti sem berou různá zvířata od koček, křečků, hadů, pavouků až po koně a berany. A s tím je spojená historka, na kterou s úsměvem vzpomínám dodnes. Jedna naše studentka skamarádila potkana s beranem a nacvičila s nimi představení „autobus“, kdy beran vozil po zahradě potkana na zádech. To byl opravdu trhák. Jubilejní 30. ročník Dne zvířat nás čeká už 5. října.

Na jaký moment ve své kariéře ředitelky vzpomínáte nejradši?
Byla jsem se studentkami na Dni kraje na psích agility. Dorazily tam i děti ze speciální školy a jednou z nich byla malá holčička na vozíčku. Jakmile uviděla pejsky, rozzářily se jí oči. Moje studentky za ní hned přispěchaly, aby si je mohla pohladit. Moc krásně s ní mluvily a věnovali se jí. Stála jsem opodál se slzami v očích, protože jsem viděla, jak svoji lásku ke zvířatům předávají dál. Tehdy jsem si uvědomila, že podporovat vztah studentů ke zvířatům je opravdu ta správná cesta.

Jaká čeká Střední odbornou školu veterinární budoucnost?
Já budoucnost vidím ve stabilitě. Mým přáním je, aby škola nepodléhala politice a na prvním místě měla vždy studenty a zvířata.

Sabina Tocháčková
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Sabina Tocháčková