Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 10. díl

Kdo nezná u nás v Hradci Králové pana Josefa Šrajera, asi nikdy nebyl v oblíbeném hotelu Paříž nebo v denní vinárně Balkán, kde tento vrchní číšník a vinárník, známá hradecká legenda, dlouhá léta pracoval. Pan Šrajer byl v Hradci Králové tak známý a oblíbený, že ho znali i Hradečáci, kteří restaurační podniky ani nikdy nenavštěvovali. Vždy byl pečlivě upraven a pokaždé v černém slušivém obleku, s motýlkem nebo černou kravatou. Jeho celoživotní kariéra v pohostinství začala v hotelu Urban (Grand, Bystrica) v Hradci Králové, kde získal jako učeň patřičnou průpravu a znalosti pro své budoucí životní povolání.

Pan Šrajer se narodil ve Světí u Hradce Králové, odkud pocházeli i jeho rodiče, a ze Světí jako učeň pravidelně dojížděl do hotelu Urban, kde získal v roce 1937 výuční list. Hotel Urban byl pro něho velká škola, a když jako mladík z tohoto hotelu odcházel, byl prakticky připraven jako číšník pro veškerá restaurační zařízení. Toto povolání se mu stalo osudové a zůstal u něho až do konce svého života. Hradečáci ho mají ve svých vzpomínkách hlavně jako vrchního číšníka v hotelu Paříž a v denní vinárně Balkán. Bohužel, tyto známé hradecké a v minulosti velice oblíbené podniky dnes již neexistují. Zbyly na ně jen vzpomínky pamětníků.

Pan Josef Šrajer byl za 2. světové války nasazen na práci do Německa, kde se potom seznámil se svojí budoucí ženou Jiřinou, se kterou se krátce po návratu do Čech oženil. Odešli spolu pracovat daleko od Hradce Králové, do pohostinství v Litvínově, ale kolem roku 1954 už společně působili ve známé restauraci Morava v Dolním Dvoře v Krkonoších, kde pobyli v příjemném horském prostředí několik let. Ke konci padesátých let se však vrátili do Hradce Králové a začali spolu pracovat v restauraci Tatran na Novém Hradci Králové.
V Tatranu však bylo naprosto nevyhovující prostředí ke slušnému bydlení pro početnou rodinu. A tak po nějakém čase stráveném na Novém Hradci se manželé pracovně rozdělili, když Josef Šrajer odešel na dlouhá léta do hotelu Paříž a jeho manželka začala pracovat v hotelu Bystrica (Grand).

Hosté a štamgasti Paříže na svého Pepu dodnes vzpomínají a restauraci s kavárnou tohoto hotelu mají s tímto vrchním číšníkem ještě po těch letech stále před očima. stále Byl v dobré náladě, úslužný, lidový se svým nezaměnitelným humorem a právě takový byl v Hradci Králové tolik oblíbený vrchní Pepa po celou dobu své činnosti v pohostinství. Hotel Paříž dodnes Hradečákům chybí, stejně jako vrchní Josef Šrajer a stejně i populární výčepní Pepíček Klíma, na kterého štamgasti také rádi vzpomínají. Hotel a restaurace Paříž, to prostě k centru našeho města po dlouhém období patřilo. Dobře se tam vařilo a restaurace i kavárna tohoto podniku byly velice navštěvované. Samozřejmě i zásluhy pánů Šrajera a Klímy, za kterými sem chodilo velké množství návštěvníků a milovníků piva. Vrchní Pepa a výčepní Pepíček, to byly dvě ikony, které tenkrát neodmyslitelně k tomuto hotelu patřily.

Druhým oblíbeným pracovištěm Josefa Šrajera se stala po dlouhém čase denní vinárna Balkán, kde pracoval až do důchodového věku a kde zanechal také své stopy. Fajnšmekři a štamgasti, kteří sem chodili na dobré víno, si tuto vinárnu s panem vrchním Šrajerem velice oblíbili a také Balkán se proto řadí k podnikům, na který Hradečáci velice rádi vzpomínají. Pokud se parta stálých návštěvníků chystala do této vinárny, tak se říkalo „jdeme k Pepovi na palubu“. Už od dob, kdy zde působili manželé Zelinkovi, zde byla výborná kuchyně a tato tradice byla zachována i za éry vedoucí Balkánu paní Máši Jankové a vrchního Josefa Šrajera. Tento podnik byl každý den většinou plně obsazen a na místo se muselo někdy i čekat. Jeho uvítání hostů v této vinárně bylo pověstné, a proto se tady každý návštěvník cítil jako doma. Když zde potom pan Šrajer skončil, jenom přešel ulici a jeho konečná před odchodem do zasloužilého důchodu byla opět mezi svými, v recepci hotelu Paříž.

Jeho oblíbenou destinací byly Krkonoše, ale hlavně Špindlerův Mlýn, kam jezdil nejraději. Se svojí pohlednou manželkou Jiřinou měl Josef dvě děvčata Inku a Janu a kluky-fotbalisty Josefa a Luboše. Narodil se v roce 1919 a zemřel v roce 1991 ve věku 72 let. A protože se v jedné písničce zpívá „Čas jde příliš dlouhým krokem, chvíli pokoj nedá si…“, v letošním roce by oslavil tento legendární hradecký vrchní již 104 let. Proto, milý Pepo, čest Tvé památky a návštěvník hotelu Paříž a denní vinárny Balkán, když procházejí okolo těchto bývalých podniků, si na Tebe určitě vždy vzpomenou.

Slávek Trávníček