Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 2. díl

V minulém vyprávění o Hradci Králové z let minulých jsem se zmiňoval o podnicích, vinárnách a tančírnách, kde hrála živá muzika prakticky celý týden, a kdo měl zájem o poslech hudby či o tanec, měl velký výběr. V tomto dalším pokračování bych chtěl zavzpomínat na další hojně navštěvované podniky s osobitým prostředím a atmosférou, mezi nimiž si každý mohl vybrat podle svého gusta, ale které dnes již neexistují. Bohužel.

Hotel Paříž – restaurace, kavárna, jídelna, herna a hotel v centru města – byl u nás v Hradci velice oblíben a chodila sem směsice různých lidí a zájmů. Do výčepu na stojáka sem každý den zavítali pravidelní návštěvníci, jakými byli zejména taxikáři, úředníci a milovníci piva dalších povolání; řešili tu – natěsnáni jeden na druhého – fotbal, hokej, politiku, holky a vše další, o čem se obvykle v hospodě povídá. Někdy tam bylo tak plno, že číšníci, kteří přibíhali pro pivo určené do restaurace, měli problém se do nevelkého výčepu dostat. To potom zasáhl vrchní číšník Josef Šrajer a začal to tam rovnat. Tohoto letitého vrchního hradeckých Restaurací a jídelen znal každý pravidelný návštěvník této restaurace a byl zde, jako vlastně všude, kde působil, velice oblíben. Letitým výčepním zde byl Josef Klíma, který pracoval v hotelu Paříž neuvěřitelných 38 let, a stala se z něho postupně chodící kronika tohoto podniku.

Hojně navštěvovaná jídelna v Paříži měla tenkrát úroveň. Zde měl hlavní slovo vrchní číšník Josef Rufer, který vypadal jako Nikita Sergejevič Chruščov a také ho tak někteří hosté i nazývali. Chruščov, to byla mezi číšníky a hosty uznávaná stará škola; především také jeho zásluhou lidé do Paříže rádi chodili na obědy nebo na večeře. Zcela jiný druh návštěvníků, spíše starších a mnohdy lecčíms zajímavých, navštěvoval hernu, kde se hrály karty a další různé hry. Taková atmosféra, jaká panovala v této herně, dnes už nikde neexistuje. V sousedící kavárně, kde se velice příjemně sedělo, byly boxy, které jí dodávaly důstojný, ba až noblesní ráz.

V Paříži pracoval i známý hradecký číšník Sváťa Popek, který své řemeslo ovládal dokonale. Na place se pohyboval naprosto profesionálně a vždy perfektně oblečený; tak, jak by měl správný číšník vždy ve svém zaměstnání vypadat. V dnešní době je naopak možné vidět obsluhu ve vytahaném svetru nebo v džínách. Šéfem tohoto populárního hotelu v centru města byl dlouhá léta pan Josef Málek, který řídil tento podnik naprosto profesionálně. Velká škoda pro Hradec, že Paříž již neexistuje v takové podobě jako dříve; právě takový podnik ve středu města dnes moc chybí. Třeba v sobotu nebo neděli je velký problém pro Hradečáky, ale i cizí návštěvníky, v centru poobědvat nebo zajít na večeři. Hotel Paříž byl pro tyto účely naprosto ideální. Bývalí návštěvníci, kteří sem pravidelně chodili, si určitě a rádi zavzpomínají na Jirku Honla alias Prskavého Jirku, který zde pracoval. To byl člověk a postavička Hradce Králové, kterého milovalo celé město.

Gril bar – chodilo se tam na jídlo, posedět, popít a svého času tento bar byl pro nás, kteří jsme ho navštěvovali, naprosto nepostradatelný. Chodily sem pravidelně různé party kamarádů, známých a měly to rozdělené. Jedna parta přicházela v úterý, další ve středu a ve čtvrtek. Pravidelnými hosty tu byli pánové Jirka Labuť, Bohouš Langr, Petr Hruška, můj bratr Jarda Trávníček, karikaturista Vladimír Renčín, fotograf Luděk Taneček – Tanec, Honza Tomek atd. Další partu tvořili potom kamarádi kolem právníků Vlasty Marhana a Jirky Berga. Pravidelnými hosty Grilu byli též další známí Hradečáci a moji kamarádi jako Láďa Hemelík, Pepa Jansa, Slávek Prokeš – Rocha, Petr Nekola, Láďa Ornst, Jaromír Fridrich – Fríša, Roman Pešek, Miloš Vršínský, Franta Rydlo a další.

Chodili sem také fotbalisté, různí sportovci a na kus řeči další hosté. Všichni jsme se tam znali a bylo nám tam dobře. Jako obsluha zde v osmdesátých letech působili Standa Novák, Karel Kačer a Standa Mynář, kterého tam bylo vždy plno a byla s ním vždy velká legrace. Standa byl známý tím, že hostům štamgastům vypravoval politické vtipy v době, kdy to nebylo vůbec bezpečné a šlo vlastně o krk. Dosti často tam totiž seděli hoši odnaproti z VB, STB, vedle z OV KSČ a bohužel na to později doplatil. Pracovala zde i příjemná a milá děvčata Jožka Gregorová a Jaruška Šlezingrová a není divu, že návštěvníci Grilu se tu cítili zásluhou této obsluhy jako doma. Stálí hosté si také určitě vzpomenou na servírku Darinu, která měla ráda výraznou rtěnku a vždy jí byla řádně namalovaná. Občas sem také zavítal známý hradecký harmonikář Láďa Berný, a protože bydlel kousek od Grilu, byl někdy přemluven, aby donesl svoji harmoniku a trochu nám zahrál. Stávalo se, že se pokračovalo ještě někde v dalším podniku, kam jsme se přemístili.

Venku byla ještě zahrádka s pěkným posezením a výhledem na náměstí. Bohužel v dnešní době už tento dříve tak vyhledávaný podnik neexistuje a zbyly na něj pouze vzpomínky lidí, kteří si v jeho přívětivém interiéru často a rádi poseděli a popovídali.

Denní vinárna Balkán – od samého začátku existence tohoto podniku zde bylo téměř každý den plně obsazeno, a to až do večerních hodin, kdy se zavíralo. Balkán spravovali od jeho otevření manželé Zelinkovi; pan Zelinka obsluhoval hosty a paní Zelinková vařila. Když v tomto podniku po čase tito manželé skončili, stala se zde šéfovou paní Máša Janková a ze sousední Paříže přišel jako číšník všem Hradečákům dobře známý Josef Šrajer. Pepa, jak jsme mu říkali, měl s pravidelnými hosty naprosto přátelské vztahy a vytvořil tu velice příjemné, domácké a stále hojně navštěvované prostředí. V Balkánu se dobře vařilo a vinařům byl k dispozici kvalitní sortiment vín, z něhož si každý vybral to své. Na debaty od baru se stále dobře naloženým Pepou Šrajerem v neodmyslitelném černém obleku a s motýlkem u krku se nezapomíná. Spousta štamgastů si při vzpomínce na Balkán povzdechne, jak dobře se tu cítili a jaká je škoda, že tento podnik už také odvál čas.

Denní vinárna Psí bouda – tento velice oblíbený podnik, který se otvíral v roce 1968, vedla dlouhá léta paní Slávinka Linhartová (nedávno zemřela ve věku 94 let). Byla drobné postavy a stále dobře naladěná. Paní Slávinka byla elegantní dáma a i v pokročilém věku ji bylo možné ještě potkat v ulicích Hradce stále perfektně a moderně ustrojenou v džínách a kožené bundičce. Vedle ní zde působila paní Maruška Mačátová, velice pohledná blondýna, které se tam říkalo Merinka. Obě byly ustrojeny do slušivých krojů a navzájem se skvěle pracovně doplňovaly. Později tam také pracovala pěkná a temperamentní servírka Dana Pečenková, dnes už bývalá manželka exfotbalisty Spartaku Hradec Králové Luďka Pečenky.

Bylo tam takové lidové, civilní a velice příjemné posezení, které už v Hradci dnes nikde neexistuje. Chodila sem různorodá společnost, jako např. malíři, umělci, herci, kulisáci z divadla, studenti a další návštěvníci různých profesí a věku. Z těch známých lidí sem pravidelně zavítal mistr kresleného humoru Vladimír Renčín, akademický malíř Jiří Bohdanecký, fotograf a bohém Honza Dlabáček, jeho bratr učitel Vojta Dlabáček, šéf kulisáků v Klicperově divadle Láďa Svoboda – Had, malíři, byť nikoliv akademičtí, Přemek Šmíd a Honza Šafránek, v té době nerozluční přátelé, Milan Švenda, Franta Lhoták, bohém Eda Řezáč a řada dalších.

Bylo zde neustále zakouřeno a vzduch by se tu mohl krájet nožem. Na setkání různých pravidelných návštěvníků na Štědrý den v dopoledních a odpoledních hodinách se nezapomíná. Hrálo se tam, trochu popíjelo a domů jsme se vždy rozcházeli k rodinám v pohodě a dobrém rozmaru. Dnešní Psí bouda nemá s touto nezapomenutelnou vinárnou už vůbec nic společného, a jak zní text jedné známé skladby „Vzpomínky mi zůstanou“, se ty časy už nikdy nevrátí. Lidé, kteří tenkrát chodili do tohoto velice sympatického a bohémského podniku, na něj nostalgicky vzpomínají do dnešní doby.

Grand klub – nacházel se v hotelu Bystrica po schodech dolů, kde již čekal u mříží pan Šlechta a pouštěl do klubu štamgasty a další návštěvníky. Jako vrchní číšník zde dlouhá léta působil pan Dufek, malý postavou a vždy perfektně oblečen, tak jako to dříve bývalo zvykem. Tento noční podnik fungoval již někdy kolem roku 1968 a scházeli se zde někteří hradečtí pánové; často i v týdnu. Z těch nepřehlédnutelných to byli např. Jarda Moník, Vlasta Veverka, Franta Dunda, Pepa Vejs, boxer Láďa Bečka, Víťa Dejl, Láďa Ornst, Láďa Hemelík, Roman Pešek, Petr Nekola, Miloš Vršínský a spousta dalších.

Jednou jsme zažili v Grand klubu velikou legraci, když se zde strhla dortová válka jako vystřižená z filmu Laurela a Hardyho. Jeden sladký zásah obdržel i pan vrchní Dufek, ale nepamatuji, že by se proto na nás zlobil. Byla to hezká doba a ceny zde byly velice mírné. Vzhledem k tomu, že hotel Bystrica přestal po roce 1989 fungovat, ukončil činnost i populární a oblíbený Grand klub, který by toho mohl hodně a hodně vypravovat.

U Cechu – tento další sympatický podnik byl V Kopečku na Starém městě, patřil pod Jednotu Nový Bydžov a začínali zde jako první pracovat číšníci par excellence bratři Rudolf a Stanislav Hamrlovi, doslova mistři ve svém oboru, kteří potom přešli do vinárny v Černigově. Po nich se tam objevil jako vrchní číšník hradecký Belmondo Franta Dunda, se kterým tam pracoval v té době také Luboš Navrátil. Franta patřil ve své době k hradeckým frajerům, byl to přední hradecký atlet a showman. Hrál dobře i fotbal, byla s ním veliká legrace a krásně sympaticky ráčkoval. Myslím, že štamgasti, kteří tam v té době chodili, si ještě dnes rádi vzpomenou na atmosféru, která tam právě za Franty Dundy panovala.

Nad vinárnou tenkrát bydlel ještě Vladimír Renčín a i to dávalo tomuto podniku určitý punc a zajímavost. Konaly se zde diskotéky Josefa Sládka a vyhazovače zde tenkrát dělal judista Petr Košťál. Bohužel ani tento podnik není a zmizel z povědomí pravidelných hostů. Franta Dunda potom následně odešel na Staré město jako šéf do restaurace Na Hradě, kde se mu dařilo ke spokojenosti štamgastů této známé a oblíbené hradecké restaurace.

Dancing – tato malá útulná vinárnička byla v provozu na Biřičce na Novém Hradci asi od roku 1968 a jezdili tam milovníci přírody a vína z celého Hradce. Barmana zde tenkrát dělal manekýn Pepa Molín, známá královéhradecká postava, který s noblesou sobě vlastní provozoval tento velice originální a zajímavý podnik. V té době zase takový výběr vín nebyl, tak se tam pila i ne moc kvalitní vína z litrových lahví, která se nalévala do hliněných džbánků a pohárků. A protože tam ve velké většině chodili mladí lidé, chutnalo jim i tak, protože o vínu ve svém věku toho ještě moc nevěděli. Dnes již bohužel Dancing neexistuje ke škodě Nového Hradce, jehož přilehlá oblast s Biřičkou je stále hojně navštěvovaná.

Snack bar – říkalo se mu také Podkova, protože se tam sedělo na stoličkách u baru, který byl situován ve tvaru podkovy. Nacházel se přímo ve vchodu do Palmové zahrady, a pokud někdo procházel kolem, většinou neodolal a zastavil se na dvojku nebo něco tvrdšího. Jako barmanka zde pracovala mimořádně atraktivní blondýna Jana, která dávala tomuto baru patřičný glanc, a nesporně i kvůli ní sem pánové rádi zavítali. Tento bar měl zase naprosto jinou atmosféru než ostatní podniky v centru města a byl velmi oblíben. V dnešní době už také není, a právě proto takové bezprostřední a příjemné posezení u baru také chybí.

Nealkoholická kavárna – říkalo se jí „Kafáč“ a ten fungoval v začátcích šedesátých let nad kinem Jas, dnes Centrál. Jako číšníci zde byli pánové v černých oblecích Vít a Hanuš. Bylo to v době, kdy na pódiu na Střeláku se na podzim roku 1963 poprvé představila kapela Olympic s muzikanty Petrem Jandou, Pavlem Chrastinou, bubeníkem Frantou Ringo Čechem a zpěváky Miki Volkem, Josefem Lauferem, Pavlem Bobkem a Yvonnou Přenosilovou. Od té doby se úplně změnilo myšlení mladých lidí o moderní muzice a nastala bigbítová éra. Právě v tomto podniku se scházeli nadšenci nového směru a tato hudba zde byla často i slyšet.

Své první kroky po hradeckých podnicích zde prožívala také parta kolem dnešního úspěšného hradeckého spisovatele a publicisty Jiřího Poláka, jako byli Luděk Hampl, Pavel Duben, Ivan Štefl, Láďa Svoboda – Had, Petr Dlab, Karel Kalát a další stálí návštěvníci. Mezi rarity této kavárny také patřil známý hradecký elegán Jarda Křivský, např. v neděli odpoledne ve skvěle ušitém světlém obleku a večer se byl ukázat zase pro změnu v obleku tmavém. Na každý den v týdnu měl ve své skříni připraven jeden oblek a jak říkal, hadry se musí měnit, aby do nich nenalétali moli. Tato doba se nazývala a stále se jí tak říká „krásná zlatá šedesátá léta“ a kdo ji neprožil, neuvěří.

Slávek Trávníček