Čtvrtek

20. června 2024

Nyní

17°

Zítra

19°

Svátek má

Expedice Monyxylon? Vytrvalost a vůle mořeplavců

13. 9. 2023

page.Name
Spojení vědy v podobě experimentální archeologie a dobrodružství námořní plavby. To byl cíl expedice Monoxylon IV na dlabaném dubovém člunu v Egejském moři, z níž se před nedávnem vrátila výprava jednadvaceti lidí různých profesí v čele s náčelníkem expedice a účastníkem všech předchozích výprav Radomírem Tichým, archeologem a ředitelem Archeoparku Všestary nedaleko Hradce Králové.

„Už dopředu jsme věděli, že nás čeká zhruba 550 kilometrů se stovkami hodin pádlování. Trasu jsme absolvovali za sedmnáct dní,“ řekl Tichý v rozhovoru pro Salonky.

Výpravy spojené s cestami do dávnověku jsou jistě magické a dobrodružné. V čem?
V poslední době, a ukázalo se to i po této čtvrté expedici, si její účastníci jedou odpočinout a vytrhnout se s každodenní reality. Pro mě téma, kterým žiji, proto se mu snažím věnovat nepřetržitě. Všechno, co s tím souvisí, jako je nyní fotografické či odborné zpracování, mě do této expedice vrací zpět. Magické na tom je, že se účastníci dostanou do archetypálního světa, doslova se odstřihnou od dnešní civilizace, i když samozřejmě víme, že souboj s jejími výdobytky jsme prohráli. Myslím si, že mnozí lidé prahnou po tom dělat něco jednoduchého. Právě na plavidle se život omezí na nejzákladnější věci, jako jídlo, spánek a překonání fyzické námahy. Nadstavbou při expedici bylo natáčení filmu, dokonce i s hranými scénami. Chlapi si prostě potřebují hrát, hra je spojuje a najdou v sobě to lepší já. Expedice Monyxylon IV, kterou jsme absolvovali, patřila nepochybně k magickým cestám.

Jste archeolog, předpokládám tedy, že čtvrtá expedice byla v tomto směru průzkumná akce do dob hodně vzdálených. Co bylo jejím smyslem?
Vždy jsem usiloval o rovnováhu dobrodružství a sportovního výkonu s ideovým smyslem, který byl z mého pohledu hodně dopředu připravený. Archeologický experiment má výhodu v tom, že nám ukazuje cesty, kterým dost dobře nerozumíme, a vydat se na ně je více než zajímavé. Tentokrát jsme měli připravenou trasu tak, aby nám dala nějakou nabídku pozoruhodného prostředí a navíc, abychom měli devadesátiprocentní pravděpodobnost, že budeme mít vítr v zádech, což jsme u předchozích expedic nezažili. Kromě toho jsme dostali nabídku, která se neodmítá, od samotné přírody. Mám na mysli počasí s dobrými vlnami i větrem, které při pádlování testovalo vlastnosti člunu, což byl také jeden ze smyslů expedice. Zároveň jsme projížděli trasu, kterou jsme měli historicky podloženou, naplánovanou a podařilo se nám jí proplout s ohledem na počasí, jež je v Egejském moři hodně nevyzpytatelné. Pravidelně jsme zaznamenávali nejen trasu, ale také vítr i předpověď počasí. Pro někoho to bylo dobrodružství, pro dalšího fyzický výkon.

Kam konkrétně jste se vypravili?
Cestovali jsme napříč Egejským mořem a na dlabaném člunu jsme se za měsíc trvání expedice přeplavili z ostrova Samos na poloostrov Peloponés.

Jak velkou vzdálenost jste urazili a za kolik dní?
Už dopředu jsme věděli, že nás čeká zhruba 550 kilometrů se stovkami hodin pádlování. Samotnou trasu jsme absolvovali za sedmnáct dní, což představuje stejný počet úseků mezi jednotlivými ostrovy, kde jsme přenocovali a pokračovali dál. Na některých ostrovech, bylo to sedm zastávek, jsme se zdrželi den nebo dva.

Kolik bylo členů výpravy a z jakých oborů?
Cestu absolvovalo dvacet lidí plus kormidelník. Byli mezi námi učitelé včetně tělocvikářů, ale i archeologové. Také zástupci městské i cizinecké policie, podnikatelé, ředitel muzea, prostě profesně hodně pestrá posádka, kterou spojovala chuť jít do této expedice.

Muselo to být nesmírně fyzicky náročné a pro běžného člověka nepředstavitelné. Jak jste to zvládali?
Myslím si, že klíčovými slovy jsou vytrvalost a vůle. Každý z účastníků k přípravě na tuto náročnou cestu zřejmě přistupoval jinak. Nedělali jsme žádné testy, zda někdo může či nemůže jet, byla to zodpovědnost každého účastníka. Nejlepší byli samozřejmě ti, kteří aktivně sportují. Obstáli, ale i ti, kteří nijak nesportují, ale jsou mentálně vytrvalí a mají pevnou vůli. Výpravu zvládli nakonec všichni, i když to mnohým dalo hodně zabrat. Měli jsme k dispozici doprovodné plavidlo, na němž by si mohl kdokoli odpočinout. Nikdo toho ale dobrovolně nevyužil, panovalo kolektivní nadšení i odhodlání cestu zdolat a vydržet.

Jaké bylo počasí? Předpokládám, že moře nebylo vždycky klidné.
Pro testování vlastností čerstvě postaveného člunu to byla první zkouška. Ze začátku jsme projížděli východní část Egejského moře, která je proslulá silnými větry, které jsme tam opravdu zažili. Moře bylo silně rozvlněné, občas to bylo na hraně. Ve velkých vlnách se voda dostávala do člunu a bylo potřeba je vylívat ven. V druhé polovině výpravy sice bylo moře klidnější, a na to jsme se těšili, protože se zvýšila rychlost člunu, ale zároveň začala silná vedra. Ukázalo se, že je to větší problém než vlny, hraničilo to s úžehy, některým účastníkům se hůře pádlovalo.

Měli jste při plavbě nějaké rituály?
V průběhu expedice se zrodil společný pokřik z doby, kdy se tři řecké ostrovy odhodlaly získat svobodu z turecké nadvlády a měly heslo Svoboda nebo smrt. My jsme vytvořili analogickou verzi pro naši expedici, což znamenalo cosi jako Osvobodit se od každodennosti.

Zažili jste něco dobrodružného či neobvyklého?
Legendárním úsekem naší plavby byla cesta na ostrov Amorgos. Jedenáct hodin jsme pádlovali proti větru, ale nikdo z osádky nepřipustil, že bychom se nechali táhnout doprovodným plavidlem, i když jsme měli pochybnost, zda se vůbec posouváme kupředu. Byla to noční můra, kdy pádlujete, ale v podstatě stojíte na místě. Jednu chvíli to tak skutečně vypadalo, pak se naštěstí vítr utišil a my jsme úspěšně dorazili do zátoky. Byl to ale velmi náročný úsek.

Z řeckého slova monoxylon je odvozen monoxyl, tedy dřevěné plavidlo vydlabané z jednoho kmene stromu. Jaké dřevo se na něj používalo?
Archeologicky se nejčastěji dochoval dub, protože je nejodolnější. Z etnografie ale víme, že se používala i nejrůznější další dřeva. Pro nás ale bylo závazné to, že naší předlohou byl skutečný neolitický nález člunu z italského jezera Bracciano, který byl vytvořen z dubu, a my ho také ke stavbě člunu použili. I jeho parametry vycházely z originálu, což se projevilo ve vyšší rychlosti plavidla.

Mohl byste ho podrobněji popsat?
Jak už jsme uvedl, člun jsme vyrobili z dubu. Je 11,5 metru dlouhý, zhruba 120 centimetrů široký, výška je kolem 80 centimetrů a váží 2,7 tuny. K přepravě jsme používali kamion a k nakládání vždy jeřáb.

Jak se člun ovládá a jak se v něm cestuje?
Ovládá se pomocí kormidla, což je vlastně dlouhá fošna, kterou na jedné straně drží kormidelník. Jeho hlavní vlastností je nestabilita, ale zvládnutelná. Nepředstavujme si to tak, že by se někdo musel bát, že se člun převrátí, k tomu nikdy nedošlo.

Prý jste chtěli zdůraznit význam monoxylů oproti člunům koženým nebo rákosovým. Proč?
Hlavní výhodou člunu z dubu je, že se dochoval v archeologických nálezech. Ty ostatní čluny mají naopak obrovskou nevýhodu, že se nedochovaly. Například norský mořeplavec Thor Hayerdahl prosazoval rákosové čluny a určitě k tomu měl důvody. Myslím si ale, že v pravěké Evropě byla ještě jedna linie právě dřevěných lodí, na jejichž počátku mohl být dlabaný člun. Nálezy známé z Itálie i Řecka. Je to plavidlo, které má archeologickou předlohu.

Kde lze v dnešní době monoxyly spatřit?
Samozřejmě u nás v Archeoparku Všestary, dále je mají ve svých depozitářích například hradecké i jaroměřské muzeum. Jsou to plavidla, která se používala až do počátku 20. století, není to tedy výjimečný artefakt. Jenom je trochu nevděčný, protože v muzeu zabere hodně místa.

Nyní šlo v pořadí už o čtvrtou výpravu Monoxylon. Absolvoval jste je všechny?
Ano, patřím k nejstarším účastníkům, který absolvoval všechny expedice. Dokonce i tu, které říkám Monoxylon 0, což bylo v roce 1992, ta první byla v roce 1995. Při nulté výpravě jsme jeli polskou řeku Regu do Baltského moře, což byl pro nás silný zážitek. Bylo to totiž první setkání dlabaného člunu se slanou vodou.

Která z expedic vám utkvěla v paměti?
Asi každá, ale tu zatím poslední považuji za nejzajímavější a nejvydařenější. Ty první dvě, které nazývám průzkum bojem, byly zase zajímavé v tom, že jsme o plavbě v dlabaném člunu po moři věděli hodně málo a dělali chyby. Třeba v roce 1995 jsme jeli dvěma ze tří největrnějších míst v Egejském moři. Dopadlo to tak, že jsme se museli nechat potupně přetáhnout doprovodným plavidlem. Časem však naše zkušenosti narostly.

Co máte v tomto směru ještě v plánu?
Těžko říci. Zatím ještě budeme mít hodně práce se zpracováním expedice Monoxylon IV. Byl bych rád, kdyby v této souvislosti vznikla úplně netradiční kniha, třeba komiksová a sestavená z fotografií. Věřím, že na to téma vzniknou i odborné články.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Radomír Tichý, Irena Matyášová