Děsivé informace se dotýkají úplně všech, říká psycholog Komárek

Dva roky zápolíme s pandemií covid-19 a teď přišla válka na Ukrajině. Zaznamenal jste u lidí v této souvislosti zvýšenou míru úzkosti, strachu, zmaru či dokonce zlosti?
Myslím si, že téma války na Ukrajině řeší skoro všichni, tedy i většina mých klientů. U citlivějších lidí to samozřejmě může vést k úzkostným stavům, což se také stává. Zatím ale nemáme k dispozici obecnější data, do jaké míry to zasáhlo populaci. U covidu-19 průzkum již proběhl a ukázalo se, že se výrazně zvýšil výskyt úzkostných poruch a depresí, což není dobrá zpráva. Pokud úzkost, stres, deprese působí na člověka dlouhodobě, má to neblahý vliv na imunitu a celkové zdraví člověka.

Je způsob, jak čelit rozmanitým katastrofickým scénářům a nahradit je nějakou přívětivější alternativou?
Dospělý zdravý člověk, který nemá žádné větší psychické problémy, si s podobnou zátěží většinou poradí sám. Máme v sobě nejrůznější osobní strategie, které nám pomáhají zvládat stres. Problém je, jak už jsem uvedl, u křehčích osobností, u nichž to může zesílit úzkostné prožívání, deprese, v horším případě může dojít i k dekompenzaci. Pokud takový člověk už nemá kapacitu zvládat silnou psychickou zátěž vlastními silami, doporučuji vyhledání odborné pomoci. Nějaké univerzální rady ale moc nefungují, každý z nás má jinou schopnost se stresu postavit a vyhovuje mu jiný typ podpory.

Máte recept na to, jak se vypořádat s množstvím informací, které se už nějakou dobu na člověka valí?
Z mého pohledu je důležité informace filtrovat. Ty silně emocionální fotografie či videa jsou strašně sugestivní. Plačící děti, zranění lidé, rozbombardovaná sídliště a podobně, to působí na každého z nás. Setkal jsem se s klienty, kteří od rána do večera sledují zprávy a jsou zaplavení úzkostí. Čím více se tomu vystavují, čtou články a sledují ty hrůzy, tím více v sobě zesilují úzkost. Proto je důležité tyto informace sledovat pouze omezeně, do určité, ještě snesitelné míry. Sám jsem si to nastavil tak, že si zprávy přečtu maximálně jednou dvakrát denně.

Může za obavy blízkost Ukrajiny, nebo jasně čitelné dobro a zlo?
Myslím, že oboje. Řekl bych ale, že blízkost Ukrajiny tady hraje zcela jistě velkou roli. Navíc k této zemi máme evidentně kulturně blíže než třeba k Sýrii, která je hodně vzdálená a kulturně odlišná. Jsou tu ale také historické konotace. Mám na mysli rok 1968, kdy jsme ruskou okupaci zažili na vlastní kůži, což může vzbuzovat obavy, abychom do toho nespadli znova.

Na kterou skupinu tyto negativní zprávy doléhají nejvíce?
Mám pocit, že to působí na všechny skupiny lidí. Určitě to prožívá silně starší generace. Moje žena má tetu, která v roce 1968 emigrovala do Německa. Při telefonátu se rozbrečela, protože jí tento konflikt oživuje dávné historické trauma. Bavím se i s učiteli ve školách a ti mi popisují, jak silně to prožívají také děti. Ostatně i průzkumy veřejného mínění ukazují, že válka otřásla prakticky celou populací.

Mělo by se o válce mluvit právě s dětmi a vysvětlovat jim, co se děje a proč?
Pokud vím, ve školách se to děje, učitelé o tom s žáky mluví. Jedním z obecných doporučení, když se dostáváme do takové zátěžové situace, je sdílet naše pocity a nebýt v tom sám. Je úlevné, když můžeme v rodině, ve školní třídě nebo v nějaké komunitě tyto věci ventilovat. Určitě je také dobré nemluvit jen o těch hrůzách, ale obrátit pozornost i na to pozitivní – na statečnost a hrdinství Ukrajinců, kteří se brání obrovské přesile. Když si připustím i tento pohled, bývá to velmi posilující.

Jak odpovídat dětem nebo seniorům na dotazy typu: Bude 3. světová válka? Budeme také utíkat? Budeme se mít kvůli válce hůř?
Je pochopitelné, že se tyhle myšlenky objevují. Putinův režim zašel příliš daleko a střet Ruska se Západem nebyl nikdy blíž. Reaguji na to tak, že si ty obavy vyslechnu, souhlasím s tím, že tady to riziko je, ale moc takové debaty nerozvíjím. Poukazuji na fakta – bezprostřední nebezpečí nám nehrozí, jsme naštěstí členem NATO, které nás chrání a podobně. Někdy je ale při takové diskuzi naopak dobré podívat se tomu strachu do očí a říct si, že kdyby se to stalo, je potřeba se tomu zlu postavit a bojovat za naše hodnoty, jako to udělali Ukrajinci. Posilujeme tím odvahu, statečnost a nedáváme tolik prostoru strachu. Co se týká tématu, jestli nám bude kvůli válce hůř, tak to otevřeně připouštím. Dodávám ale, že ve srovnání s tím, co by se stalo, kdybychom od toho konfliktu dali ruce pryč a dostatečně nereagovali, je to téměř zanedbatelná daň.

Jak je teď třeba s emocemi naložit a nepodléhat panice?
Určitě tady pomáhá kritické myšlení, kdy jsem schopen předkládané zprávy filtrovat, dívat se na ně z různých stran a získat tak určitý nadhled. Prostě se nenechat těmi, mnohdy protichůdnými informacemi zaplavit a přemýšlet o tom, co čtu a slyším.

V souvislosti s válkou se u nás vzedmula nebývalá vlna solidarity a lidé se snaží Ukrajině pomáhat ve velkém. Je v tom soucit nebo touha po tom, aby Ukrajina na svém území porazila Rusko?
Myslím, že hlavní hybatelem je tady soucit, solidarita a obdiv k tamním lidem. Důležitou roli hraje také to, že jsou nám Ukrajinci kulturně a jazykově blízcí a vše se odehrává pár kilometrů za našimi hranicemi.

Napomohla zvýšené snaze pomoci i covidová pandemie?
Myslím si, že v krizových situacích Češi už mnohokrát prokázali solidaritu s těmi, co se dostali do krizové nebo rizikové situace.

Při covidu původní nadšení postupně vyprchalo. Nemůže se to stát i s Ukrajinou? Válka může trvat dlouho.
Skoro bych řekl, že se to tak asi bude vyvíjet. Zasáhne nás obrovská vlna uprchlíků, která přinese nejrůznější praktické problémy. Češi však už v minulosti zvládli několik migračních vln. Máme tady početnou vietnamskou komunitu, před sedmdesáti lety jsme zvládli i poměrně velkou řeckou imigrační vlnu a v obou případech integrace proběhla dobře. Věřím, že se to podaří i s Ukrajinci.

Čas od času má někdo tendence vinit z války obyčejné Rusy, kteří u nás žijí a s agresí nemají nic společného. Proč se někteří lidé tak chovají?
V psychologii je tento mechanismus docela dobře popsaný. Říká se tomu generalizace, kdy máme tendenci házet všechny do jednoho pytle, což je strašně nebezpečné. Jednou to byli Židé, sudetští Němci, muslimové a teď by to mohli být Rusové. To vedlo ke všem genocidám a hrůzám, které se ve světě odehrály. Je tedy nutné se proti tomu jasně vymezit a znova připomínat, že i v Rusku je hodně lidí, kteří s Putinovou agresí nesouhlasí a mnozí z nich jdou do ulic i s rizikem, že je zavřou.

Co vyvolává tyto nebezpečné reakce?
Zásadní roli tady hraje cílená propaganda, doslova vymývání mozků, které můžeme v Rusku pozorovat. Putinova propaganda využívá principy dehonestace a dehumanizace protivníka, nálepkování, zastrašování, vyhrožování a mnoho dalších. Pod takovým tlakem máme tendenci věci nebezpečně generalizovat a v důsledku toho jsme také snáze manipulovatelní. Kdo by se o těchto věcech chtěl dozvědět víc, doporučuji skvělou Zimbardovu knihu Luciferův efekt.

Jste psycholog, který by měl mít od určitých věcí odstup. Co jste cítil v okamžiku, když Rusko vtrhlo na Ukrajinu a zahájilo válku? Nebyl jste nervózní?
Vyděsilo to většinu lidí a já jsem nebyl výjimkou. Cítil jsem obavy, chvílemi i strach, otřáslo to se mnou do hloubky. Že bych si v tu chvíli v klidu a nadhledem četl zprávy, co se děje na Ukrajině, tak to určitě ne.

Věříte, že konflikt nebude více eskalovat a případný mír se pozitivně odrazí v psychice lidí?
Pokud by se dohodl mír, určitě to přinese úlevu a pozitivní emoce. Obávám se ale, že konflikt ještě eskalovat bude. Putin je dle mého mínění člověk, pro něhož hodnota lidského života nic neznamená. Jde chladnokrevně, bez jakéhokoliv soucitu za svými cíli a je ochoten zajít hodně daleko. Myslím si ale, že z téhle války nemůže vyjít jako vítěz. Postoj civilizovaného světa vůči němu je jednoznačně negativní.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Miloš Šálek