Nekomfortní a tvrdá opatření těchto dnů aneb Jak je vnímají Hradečáci

Jak se vypořádáte s tvrdými opatřeními příštích týdnů a omezením pohybu? 
Jsou podle vás v takové míře nutná?
Co vám v covidové době nejvíce schází?

Andrea Novotná, prezidentka Rotaract Clubu
Snažím se dodržovat opatření a myslet na to, až budeme zas normálně žít. Nepropadám frustraci a věnuju se věcem, které mi přinášejí radost a mohou se dělat i v mezích restrikcí.

Podle mého názoru ne.

Osobní kontakt s lidmi. Online je dobrý pomocník, ale zlý pán. Osobní kontakt a emoce žádná digitalizace nenahradí. Bojím se, že to lidi otupí a vzdálí od sebe. 

Martin Sýkora, mediální konzultant
Bude to samozřejmě složité, už jen proto, že máme se ženou čtyři děti, se kterými se i v době distančním výuky člověk musí učit. Zvláště na prvním stupni základní školy. 

Pokud by se opatření neměnila jako jarní počasí, pak bych asi nic nenamítal. Nicméně vláda nefunguje jako dobrý manažer a neřídí nás z této krize rychle ven. Takže nám nezbývá než ty tři týdny akceptovat. Ale rád bych věděl, co bude dál... 

Vidět obličeje lidí, které člověk potká. A více úsměvů na tváři.

Ivana Fričová, redaktorka
Vypořádávám se v různých vlnách, protože to všechno trvá už rok. V té první jsem hodně četla, teď sázím na fyzickou práci. Nově jsem vymalovala celý byt, vyházela staré časopisy, krámy, papíry... Sestavila jsem novou knihovnu a vyspárovala okna a trubky v koupelně. Všechna ta práce má okamžitý efekt, a to mi dělá dobře.

To neumím posoudit. Mně v téhle souvislosti ze všeho nejvíc vadí, že se vláda pouští do zákazů, na které nemá právo, například zákaz vycestování. Vláda to udělala už dvakrát, na jaře a teď, a ten no respekt k právu, ten posun k něčemu, co nechci pojmenovat. Proč? Protože to říkám já, mně nesmírně vadí. A že mi je říkají lidé, ke kterým nemám žádnou důvěru. Andrej Babiš pro jeho neschopnost a Roman Prymula pro jeho osobní zájmy.

Ze všeho nejvíc mi chybí možnost cestovat. Většina mojí rodiny žije v Bratislavě, a já ty svoje tety a strejdy neviděla už přes rok. Strašně mi chybí to plánování, čtení, těšení, které s cestováním souvisí. Jsem ten typ, který pořád potřebuje mít sbalený malý kufr a za pár hodin koukat, jak žijí lidé na jiném místě světa. Potřebuju ven.

Josef Jan Kopecký, předseda VSVD
Vládní nařízení respektuji a budu je dodržovat. Přejíždím denně za prací přes tři okresy do sousedního kraje. Jezdit budu autem a počítám s tím, že budu průběžně kontrolován. Na naprosté minimum omezuji své kontakty včetně pracovních. Zcela omezuji také mobilitu, kromě cest do práce. Volný čas budu trávit tři týdny doma, maximálně s procházkou po náplavce. Jen doufám, že je to skutečně naposledy, jak prosil pan premiér.

Totální lockdown jsme zažili v loni na jaře. Nikdo ho nezpochybňoval, protože jsme se o dost víc báli a o dost více opatřením důvěřovali. Lockdown přišel bez taktizování a politikaření, a to u čísel, o kterých se nám dnes už ani nesní. Vláda řekla, ať jí ještě naposledy dáme šanci. Zkusme to. Horší to už nebude, přijít může jedině zlepšení.

Nejvíce mi chybí živá kultura a setkávání s přáteli. Ani jedno z toho online přenos nenahradí. A dost už mi chybí také točená plzeň.

Pavlína Springerová, prorektorka UHK
Život se mi zřejmě scvrkne do „bermudského trojúhelníku“ – dům – práce, když nebudu na home-office – obědové výdejní okýnko a zpět. Bude to skutečně ďábelský trojúhelník, přičemž každá jeho strana měří asi 200 metrů. Musím si ještě přesně nastudovat hranice obce, abych při běhání nevybíhala z katastru.  

Obávám se, že jsme se dostali do situace, ze které už mnoho cest nevede. Omezení kontaktů je v tuto chvíli nutné, nicméně jádro problému je v jejich nastavení a v logice jednotlivých kroků, které musejí lidem dávat smysl. Nemyslím si, že lidé jednoduše akceptují své uskrovnění a zároveň 1,5 milionu lidí zaměstnaných v průmyslu bez systematického a povinného testování pojede dál. Lidé jsou nejen unavení, ale především zklamaní z toho, jak se celý rok naše země doslova plácá v této pandemii. Opravdu nevěřím tomu, že jsme nejhorší v Evropě právě proto, že lidé nerespektují vládní nařízení. Problém je jinde.

Tak jako asi všem i mně chybí svoboda a normální život spojený s každodenním potkáváním kolegů v práci, chybí mi učit na živo studenty, přednášet hodiny do „hluchého“ monitoru, je frustrující. Chybí mi chodit do divadla, stavit se s přáteli na pivo či dvojku vína, sportovat s kamarády a cestovat.

David Jirouš, učitel
V osobním životě to bude bez problémů, nijak mě to nebude omezovat a nevadí mi, že jsou obchody zavřené. A v tom pracovním? Dojíždím do práce nejen do jiného okresu, ale i do jiného kraje. Bydlím v Hradci Králové a pracuji v Pardubicích. Jsem učitel, takže převážná většina mé práce probíhá formou distanční online výuky. Jednou až dvakrát týdně budu do práce dojíždět jako dosud, nejspíš budu potřebovat potvrzení od zaměstnavatele.

Netroufám si říci, co je nutné a co ne, neumím to správně posoudit. Nicméně je asi někde něco špatně, určitě je nutné co nejrychleji populaci proočkovat a pak se uvidí.

No, ani mi nic moc neschází, už jsem si na to nejspíše zvykl, ale uvítal bych povolení vstupu na sportoviště nejen jako divák, ale také jako hobby sportovec.

Daniela Lusková, ředitelka Domova U Biřičky
Naprosto stejně jako s opatřeními celého předchozího roku. S pokorou k věci, s úctou k práci přetížených zdravotníků, budu trávit maximum svého času v práci a minimum odpočinkem doma.

Nepřísluší mi to hodnotit, neboť nemám dostatek dat potřebných na to, abych si sama situaci zanalyzovala. Stále věřím, že vláda má po ruce experty, kteří dostatek dat mají, a vláda se rozhoduje podle analýz. Věřím, že analýzy mají, že nejde o rozhodování se o osudech lidí na základě emocí. Hledisko ekonomické prosperity a záchrany podnikatelů a na druhé straně hledisko lidských životů a dostupnost zdravotní péče pro všechny má pro mne stejnou hodnotu.

Možnost jít s přáteli na jídlo, s kamarádkami na víno, do kina, do divadla, jít si zaplavat. Ale to dozajista dokážu oželet, pokud tím přispěji k řešení.

Následující tři účastníky ankety jsme oslovili už v první polovině února pro březnový magazín Salonky s otázkou: Co vám v covidové době nejvíce schází? Tu jsme nakonec změnili, protože nebylo zřejmé, zda bude v březnu ještě aktuální. To jsme však netušili, že více než aktuální. Proto odpovědi všech tří respondentů přinášíme nyní, jako součást tohoto článku.  

Ladislava Klokočníková, vedoucí programu ČRo HK
V osobním životě častější setkání s maminkou a rodinou mé sestry. V rozhlase potom to, že jsem se s některými kolegy už půl roku neviděla, protože v nouzovém stavu se střídají dvě směny, které se nemohou potkat. Chybí mi také pravidelné vysílání z naší rozhlasové kavárny, přímé přenosy a mrzí mě i to, že jsme museli zrušit všechny připravené rozhlasové akce, především pak galavečer Šarmantní osobnost roku.

Vojtěch Šůstek, ředitel Oblastních charity Hradec Králové
Nejvíce mně schází kontakt s nejbližší rodinou, a to především se starší generací a také setkávání s přáteli. V této době velkých omezení, zvláště pohybu, se stále více ukazuje, jak důležitý je pro každého z nás osobní kontakt s druhými, který nelze plně nahradit dnešními technologiemi. Vzhledem k tomu, že jsem kulturně zaměřený člověk, mně velmi chybí i kulturní a společenské dění.

Lucie Felcmanová, PR Technologické centrum
Přiznám se, že v kontextu naprosto chaotického přístupu vlády k pandemii už se můj optimismus vytrácí a převažuje spíš rozčarování. Přesto doufám, že jaro přinese zklidnění, zdravotníkům zasloužené vydechnutí a nám všem, především dětem, brzký návrat k normálu. V TECHNOLOGICKÉM CENTRU jsme drtivou většinu našich aktivit už vloni na jaře překlopili do onlinu a daří se nám pracovat se startupy i na dálku. I tak bychom ale byli rádi, kdybychom se mohli co nejdříve opět potkávat tváří v tvář.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Jiří Hembal
Ilustrace: Petr Kulda