Čtvrtek

6. října 2022

Nyní

12°

Zítra

Svátek má

Škranc našel v Hradci ztracenou formu: Věřím, že splácím důvěru, říká

16. 2. 2022

Škranc našel v Hradci ztracenou formu: Věřím, že splácím důvěru, říká 19 snímků
Basketbalisté Hradce Králové zažívají jednu z nejpovedenějších sezon v historii. Mezi opory týmu patří David Škranc, který přišel ze sousedních Pardubic. Šestadvacetiletý křídelní hráč sám přiznává, že v dresu Královských sokolů restartoval svoji i vinou zranění uvadající kariéru. „Cítím tady důvěru a šlape nám to,“ říká.

Na závěr loňského roku se David Škranc, basketbalista Hradce Králové, dočkal v NBL opojné výhry v derby nad Pardubicemi, nad klubem, odkud přišel a kde na něho přestali spoléhat. „Po vítězství jsem nespal, byl jsem opravdu šťastný. Tím, že se mi navíc v utkání dařilo, tak to pro mě bylo o to víc cennější. Mohl jsem jim ukázat, že udělali chybu,“ neskrýval radost někdejší mládežnický reprezentant, který chce pod Bílou věží zažít týmový úspěch. Odchovanec Havlíčkova Brodu má v šestadvaceti letech kariéru stále před sebou. Dvoumetrový křídelník by rád vyzkoušel zahraniční angažmá, naopak v pozvánku do národního týmu už moc nedoufá.   

Hradecký tým zažívá skvělou sezonu. Jak hodnotíte dosavadní průběh?
Na začátku jsem měl obavy, že se budeme hledat. Máme nový tým, přišlo pět nových hráčů, tak jsme si museli trošku sednout. Myslím si, že se to povedlo, sedli jsme si, v průběhu sezony už jsme jen dolaďovali detaily a postup do skupiny A1 to už jen dokončil. Byl to náš předsezonní cíl, nyní si chceme vylepšit místo pro play off, dojít si pro co nelepší pozici. Na tom teď pracujeme.

Herně se daří i vám. Jak vidíte své výkony?
Co se týče mě, přišel jsem z Pardubic, kde jsem sezonu v podstatě nehrál. Měl jsem zdravotní problémy, trenéři se měnili a sám jsem se hledal. Po sezoně mi skončila smlouva a zavolali mi z Hradce. Řekli mi vše, co by po mně chtěli. Já si pro změnu řekl, že je to super, je to blízko, nemusím se nikam stěhovat a nabízená role se mi velmi líbila. Dali mi tady důvěru a já věřím, že ji oplácím výkony. Celkově jsem tady spokojen.

Přesun do Hradce vám prospěl. Zdvojnásobil jste svoji bodovou produkci. Čím to je?
Předminulou sezonu v Pardubicích, když tam byl trenér Ken Scalabroni, tak jsem měl stejnou roli, jako mám tady, byl jsem bodovej, měl jsem okolo jedenácti bodů na zápas. Pak Kena vyhodili, k týmu nastoupil asistent (Adam Konvalinka) a asi jsme si nějak nesedli, a proto šly moje minuty i čísla dolů. Teď se zase restartuji, zase nastupuji na postu jako tehdy za Kena. Trenérsky jsou si s Lubomírem Peterkou hrozně podobní. Působí jako takoví hodní strejdové nebo tátové. Cítím důvěru a šlape nám to.

Hradec je menší klub než Pardubice. Jaké jsou největší rozdíly?
V Pardubicích je více lidí na marketing a sociální média, tady je na to trenér víceméně sám, ale teď přišel nový člověk na sociální sítě, o které se stará i naše fyzioterapeutka (Veronika Peterková). A co se týče komunikace, tady je to o něco lepší. V tomhle směru se o hodně věcí stará sám trenér, takže nemusíme čekat, než někdo přijde a řekne nám to. Pravdou je, že na komunikaci si úplně nemůžu stěžovat ani v Pardubicích.

Rozdíl je i z pohledu návštěvnosti. V Hradci přece jen není nejvyšší soutěž tak dlouho…
Na Pardubice chodí osm set až tisíc lidí na utkání. Basketbalová liga je tam hodně zakořeněná. V Hradci chodí lidí méně, musíme se jim dostat do povědomí, aby věděli, že tu nějaký basket je.

Cítíte se víc pod tlakem, když máte větší roli v týmu a tudíž větší zodpovědnost?
Necítím žádný tlak, protože trenéra Peterku znám už z dřívějška, takže vím, co od něj mohu čekat. Nemusím se bát, že když nebudu mít čísla nebo formu, tak nebudu hrát. Myslím si, že tady nikdo z hráčů nemůže cítit tlak. Jsme taková rodina. Trenér pořád říká, že jsme rodinný klub a já s tím souhlasím.

S kým si nejvíce rozumíte v kabině?
Nejvíce si rozumím s kluky, kteří jsou stejně staří, Lukášem Kantůrkem, Adamem Gogou, ale musím říct, že všichni kluci jsou v pohodě. I Srbové se snaží mluvit česky, tak si rozumíme. Je to bez problémů. Za svou kariéru jsem spíš zažíval Američany, hlavně v Pardubicích. Ti byli taky fajn, ale byli svoji. Hráli hodně na sebe ve stylu, já jsem tady, já si udělám čísla a vy mi můžete, kdo ví co. Dávali nám najevo, že jsou prostě lepší, to Srbové a obecně Balkánci nedělají. Takže kabina je fakt super.

David Škranc

  • narozen: 18. ledna 1996
  • výška: 203 cm. Váha: 93 kg
  • sportovní odvětví: basketbal
  • klub: Královští sokoli Hradec Králové
  • odchovanec: TJ Jiskra Havlíčkův Brod
  • hráčská kariéra: TJ Jiskra Havlíčkův Brod, BC Vysočina, BK JIP Pardubice
  • úspěchy: reprezentant ČR U16 až U20, mistr ČR U17 a U19, 6. místo na ME U20

Překvapilo vás něco na hráčích z Balkánu?
My Češi jsme spíš flegmatici, naopak oni jsou horkokrevní, a když se jim něco nelíbí, tak jsou schopní se na tréninku pobít mezi sebou, řvát na sebe sprostě a pak přijdou do šatny a jsou zase kamarádi, jako by se vůbec nic nestalo. V tomhle jsou opravdu splachovací. Češi by týden spolu nemluvili, ale jim je to jedno, hned se zase smějí.

Jak vnímají zahraniční hráči české srandičky v kabině?
Berou to v pohodě, i když my si toho moc neděláme. (úsměv)

Jaké vtípky si basketbalisté provádějí?
Takové ty běžné, jako se dělají v jiných sportech. Zavážeme si tkaničky, což je hodně nepříjemné, když člověk spěchá na trénink, protože to nejsou zrovna malé uzly, nebo si schováme boty, dres, ručník..., ale nejsme v tom tak daleko jako fotbalisté nebo hokejisti. (úsměv)

Vy jste někdy někomu něco udělal?
Ne, já tohle nedělám. Jsem hodnej kluk (směje se). Jednou jsem kamarádovi svázal tkaničky, ale on hned věděl, že jsem to byl já.

Máte nějaké rituály nebo zvyky před zápasem?
Snažím se dělat stejné věci před každým zápasem. Jím to stejné, lososa s rýží a zeleninou, abych byl na zápas co nejlehčí. Další věci neřeším, klidně hraji před zápasem videohry.

Myslíte, že když se vám bude dařit, můžete dostat pozvánku do národního týmu?
Nevidím to reálně. Myslím si, že tam jsou opravdu kvalitní hráči na mé pozici, se kterými se nemůžu rovnat.

Dříve jste působil v mládežnických reprezentacích. Jakou máte na tohle období nejhezčí vzpomínku?
Nejraději vzpomínám na reprezentaci do 20 let, kde jsme měli skvělou partu, super tým. Přijeli jsme na mistrovství Evropy jako nějací nazdárci, ale sedli jsme si lidsky, klapalo to, byla sranda a dokázali jsme tam uhrát slušný výsledek, skončili jsme šestí. Ve čtvrtfinále jsme vypadli s Francií, s týmem, z něhož je dnes většina hráčů v NBA nebo v Eurolize.

Když už jsme u mládeže, jak jste se dostal k basketbalu?
Ani pořádně nevím, se starším bráchou jsme hráli fotbal a pak nás děda přihlásil na basket, protože jsme byli na svůj věk dost vysocí. Začalo mě to bavit, tak jsem v tom pokračoval. Potom si mě všimli v Pardubicích. Vytáhl si mě trenér Honza Procházka, on byl tím, kdo mi toho dal nejvíc. Vychoval si nás, on byl tvrdá ruka, občas jsme měli i modřiny, jak se to mazalo. Tehdy se to ještě mohlo, teď už ne. Jsem opravdu rád, že jsem pod ním mohl hrát a je to pro mě čest. Nebojím se říct, že díky němu mohu dnes hrát ligu.

Čtěte také: Královští sokoli odháněli covid. Věřím, že to bude dobré, říká kouč Peterka

 

Vraťme se k Hradci. V závěru prosince jste vyhráli derby v Pardubicích (85:82). Jaké to pro vás bylo vítězství?
Pro mě to bylo skvělé, ale zážitkem bylo už to první derby v sezoně v Hradci. Zpočátku jsem to cítil jako normální zápas, pak se začalo hrát a mně se najednou rozbušilo srdce, měl jsem sevřený žaludek. Chtěl jsem Pardubice porazit a málem se nám to podařilo (prohra 92:96). Nebýt pár těžkých střel, co se jim podařilo zakončit v závěru zápasu, tak jsme mohli pomýšlet na vítězství. Tehdy jsem si říkal OK, jsme naštvaní. Potom jsme jeli tam a vůbec jsme nepočítali, že derby vyhrajeme, protože přece jen Pardubice jsou silným soupeřem. K tomu jsme byli bez trenéra a najednou jsme viděli, že to jde. Po vítězství jsem pak nespal a byl jsem opravdu šťastný. Tím, že se mi navíc v utkání dařilo, tak to pro mě bylo o to víc cennější. Mohl jsem jim ukázat, že udělali chybu.

Proběhly po výhře v derby týmové oslavy?
Máme tu hodně kluků, co prošli Pardubicemi, takže víme, jak to tam chodí a chtěli jsme jim to vrátit se vším všudy, ale žádná speciální oslava se nekonala. Ta bude až po sezoně (směje se).

A jaký musí být výsledek, aby byly po sezoně bujaré oslavy?
Byl bych rád, kdybychom se vyhnuli předkolu play off, kde by nás čekal pravděpodobně Děčín nebo Ostrava, což jsou nepříjemní soupeři. Třeba to skončí tak, že půjdeme na Pardubice, a to by bylo hodně slušné, ale myslím, že už tento výsledek je velmi dobrý, i když nám letos nevyšel pohár (vyřazení ve čtvrtfinále s Nymburkem), takže jsme nemohli zopakovat třetí místo z loňska, nebo dosáhnout ještě na lepší výsledek.

Jaké máte sportovní plány do budoucna?
Když jsem v sedmnácti nebo osmnácti začínal v Pardubicích, tak jsem chtěl udělat nějakou stopu tady u nás a potom odejít do zahraničí. Dokonce jsme hráli evropskou soutěž FIBA Europe Cup, kde jsem byl vyhodnocen jako jeden z deseti nováčků, které by měli sledovat agenti, ale po této sezoně jsem se zranil a kvůli problémům s kolenem jsem tři čtvrtě roku nehrál. A v sezoně, kdy jsem se vracel, jsme hráli kvalifikaci o Ligu mistrů a klub si zase přivedl pět cizinců. Já jsem skoro nehrál, takže to bylo těžké. Potom vyhodili trenéra a přišel Ken Scalabroni, který mi začal věřit a stavět na mně, jenže toho pak také vyhodili a přišla první covidová pauza, zrušení ligy. Všichni se báli, nikdo nechtěl nakupovat, tak to bylo složité. Pak jsem pomalu celý rok nehrál. Věděl jsem, že nabídka ze zahraničí nepřijde, tak jsem se rozhodl restartovat svoji kariéru tady v Hradci. Je mi šestadvacet let, takže jsem pořád relativně mladý. Zahraničí mám stále v plánu, chtěl bych poznat jinou zemi i z pohledu kultury, na druhou stranu nechci odcházet ven za každou cenu.

Filip Shejbal
Foto: Luboš Lorinc/bkhk.cz