Doufám, že ještě nějaké to piano vyrobíme, řekl Jan Petrof

Aby mohl studovat průmyslovou školu, musel jeho tec napsat dopis prezidentské kanceláři. „Prezident Zápotocký tehdy schválil, abych mohl chodit na průmyslovku,“ vzpomíná potomek slavné rodiny, který po revoluci osm let privatizoval firemní majetek a nedávno dostal významné hradecké ocenění.

Pane Petrofe, před nedávnem jste obdržel od královéhradecké radnice nejvyšší ocenění, Cenu Dr. Františka Ulricha za rok 2019. Je to pro vás skutečné vyznamenání? Co pro vás znamená?
Pro mě to skutečně vyznamenání zcela jistě je. Není to však jen ocenění pro mě, ale také pro mé přímé předky. Pradědeček Antonín, jehož otec Jan se v Hradci Králové usadil v roce 1804, začal systematicky budovat továrnu na piana, která je ve městě už 157 rok. Cena Dr. Františka Ulricha je tedy pro všechny z našeho rodu, kteří firmou Petrof proslavili toto město. Mimochodem starosta František Ulrich se velice dobře znal s mým pradědečkem. Existuje z toho známá fotografie z nádvoří v naší továrně, kde se v roce 1914 slavil třicetitisící produkt, který firma vyrobila. Bylo to pianino pro následníka trůnu Františka Ferdinanda, na něhož byl čtrnáct dní poté v Sarajevu spáchán osudový atentát a začala první světová válka.    

Není to ale jediné ocenění, které jste za svou celoživotní práci pro rozvoj průmyslu, společenského života a udržení rodinné firmy vyrábějící klavíry a pianina v Hradci Králové získal. Už v roce 2008 jste obdržel medaili prezidenta republiky za zásluhy o stát v oblasti hospodářské a rovněž jste byl v roce 2018 oceněn doktorátem Univerzity Hradce Králové.  Je to pro vás určitá satisfakce za práci, kterou jste vykonal?
To určitě ano. Je to zároveň i satisfakce za znárodnění v roce 1948, kdy mí předkové tady vůbec nemohli být. Všichni – můj dědeček, jeho dva bratři i vybraní následovníci, což byli synové od každého z nich, museli opustit továrnu. Většinou se z nich pak stali dělníci.

Vraťme se ale do dávnější minulosti. Vzpomínáte si na vaše dětství? Co vám z něj utkvělo v paměti?
Do roku 1948, než přišlo znárodnění, si docela dobře vzpomínám, jak jsme si tady i na továrním dvoře hráli se sestrou a bratrancem. S dědou jsem chodil v šest hodin večer za ruku po dílnách a zhášeli jsme spolu světla. Někteří zaměstnanci je schválně nechali rozsvícená, protože věděli, že přijdu a budu mít radost, že je mohu zhasnout. Po znárodnění jsme sem už nikdo z nás nesměl, začal nátlak na třídní nepřátele a vše se řídilo podle komunistických pravidel.

Hrál jste také na klavír?
Ano, od druhé třídy základní školy. Moc mě to ale nebavilo, pak zase nějako dobu ano. No, hrál jsem.

Když jste dospíval, určitě už bylo na pořadu dne, že jednou převezmete rodinnou společnost. Je to tak?
Otec si to pořád myslel a v těch myslích to samozřejmě zakotvené bylo. Protože jsem vyrůstal mezi dřevěným materiálem, šel jsem na hradeckou průmyslovku, obor dřevokonstrukce, abych se o tomto něco naučil a dozvěděl, což se také stalo. V dílnách jsme měli i praktickou výuku, kde jsme řezali, pilovali, hoblovali, lepili, klížili… To všechno jsem se učil také proto, že bych se někdy v budoucnosti mohl vrátit do továrny na piana, což v té době pochopitelně nešlo.

Po znárodnění komunisté v podstatě rozkradli soukromý majetek včetně toho vašeho. Co se u vás v rodině v té době dělo?
Mně bylo v té době osm let. Rodiče se doma přede mnou ani před sestrou o tom moc nebavili, protože nás tím nechtěli zatěžovat. Nechtěli nám komplikovat život tím, abychom si naplno uvědomovali, co se stalo. Teprve postupem doby nám to začalo docházet. Já jsem měl navíc ztíženou situaci, protože celý náš rod je katolického vyznání. Na náboženství jsem chodil ještě v osmé třídě, což byla velká rarita, protože jsme tam byli dva z celé školy. Do Pionýra jsme nešli, a to byl další kámen úrazu. Odrazilo se to v době, kdy jsem měl dostat doporučení na zmíněnou průmyslovou školu.

Slyšel jsem, že bylo třeba napsat dopis samotnému prezidentovi, aby vám studium na střední škole povolil.
Ano. Otec to vymohl dopisem přes prezidentskou kancelář. V tom dopisu napsal, že byl ve firmě technickým úředníkem, ale ne jejím majitelem a nyní je stavebním dělníkem. Prezident Zápotocký tedy schválil, abych mohl chodit na průmyslovou školu.   

Čím jste se zabýval po studiích na průmyslovce?
Snažil jsem se dostat na vysoké školy, ale nedostal jsem ke studiím doporučení. Teprve až v roce 1969, kdy mně bylo 29 let a už jsem byl ženatý, jsem se dostal dálkově na Vysokou školu ekonomickou v Hradci Králové. V meziobdobí jsem celou dobu pracoval u Východočeských státních lesů, ve stavebním závodě. Nejdříve jsem nastoupil na umístěnku do Stavoprojektu Pardubice, pak se uvolnilo místo v Lesostavbách a nastoupil tam. Při vysoké škole jsem šel do projekce cukrovarnického průmyslu, po studiu jsem opět nastoupil do Lesostaveb, tam jsem byl až do roku 1989. Pak mě 1. března roku 1991 požádal zdejší ředitel Státního podniku Petrof, zda bych přišel do firmy a já na to kývnul. Hned jsme absolvovali veletrh v německém Frankfurtu nad Mohanem a já byl jak u vytržení.

Věřil jste, že jednou komunistický režim padne a získáte továrnu zpět?
Byl jsem v tomto ohledu spíše skeptik, ale otec tomu věřil. On byl kdysi na institutu ve švýcarském Lausanne, kde byl s Tomášem Baťou. Po celou dobu komunismu si psali. Tatínek říkal, že až padne režim, budu první, kdo bude Baťu vítat na Ruzyňském letišti. Bohužel zemřel v květnu 1989 a převratu se nedožil. Ještě předtím, když se začali na velvyslanectví v Praze houfovat východní Němci, říkal, že je to konec režimu. To už ale předvídal měsíce předtím.

Po roce 1989 přišly restituce. Jak se ve vašem případě odehrávala privatizace a jak dlouho trvala?
Celkem to trvalo necelých osm let. Dali jsme hlavy dohromady společně s tehdejšími obchodním a technickým náměstkem a vytvořili první privatizační projekt. Absolvovali jsme to tehdy opakovaně a museli jsme vypracovat asi šest dalších privatizačních projektů. Ministerstvy byla dána linie pro Státní podnik Petrof a jeho privatizaci a to tak, že se musí zachovávat zaměstnanost pro lidi. Nebylo tedy možné privatizovat, jak jsme to původně zamýšleli, jen to, co nám kdysi patřilo, včetně hradecké firmy. Museli jsme privatizovat celý státní podnik, to znamená pět továren v republice, a o ně se pak starat. Zatímco v Hradci pracovalo asi 900 lidí, v celém státním podniku to bylo dohromady zhruba 1400 lidí. Samozřejmě bylo třeba si na to vypůjčit obrovský úvěr. Ještě předtím jsme měli rodinou radu s tím, že potomci tří původních majitelů, kterých by se týkalo další podnikání v továrně, se museli rozhodnou, zda se zadlužíme, abychom vykoupili celý státní podnik. Rozdělili jsme se demokraticky na dva tábory – kdo se chce zadlužit a podnikat a kdo se zadlužit nechce. Ti pak byli vyplaceni a šli svou vlastní cestou.

Co bylo dál?
Vznikla společnost s ručením omezeným továrny na piana, kde už jsem měl poměrně vysokou funkci obchodního ředitele a později prezidenta společnosti. Pořád jsme při tom privatizovali a dodávali privatizační projekty na ministerstva. Když se nám podařilo sehnat banku, která byla ochotna poskytnout mnohamilionový úvěr, tak jsme do toho šli a všechno se pohnulo k privatizaci celého státního podniku. Celou moji kariéru jsme spláceli úvěr, a tato povinnost pak ještě přešla na moji dceru.    

V jaké kondici byla hradecká firma, když jste ji přebírali?
Právě v Hradci pro nás narostl obrovský objem dluhu, protože nedávno předtím byla dokončena velká třípatrová budova pro výrobu. To byla nevýhoda. Na druhou stranu výhodou bylo, že šlo o nový objekt. V těch starších, kde začínal můj pradědeček a pak byly znárodněny, se opravovala stará křídla. Tam se také etablovalo učňovské středisko nejen pro stavbu pian, ale i kytar.

Vaše dcera Zuzana, která jako představitelka páté generace stojí v čele rodinné společnosti Petrof, mně v rozhovoru pro magazín Salonky řekla, že jste chtěl mít pokračovatele rodové tradice a dal jste jí i sestře čas na rozmyšlenou, zda půjdou touto cestou. Věřil jste, že do tohoto náročného úkolu zhostí?
Nejdříve jsme řešili mladší dceru Ivanu. Byla u příbuzných ve Vídni kvůli jazykové výbavě a šlo jí to dobře. Potom byla v Anglii a pak v Kanadě jako Au Pair, kde se naučila anglicky. Po návratu domů šla rovnou dělat do propagace, dnes mapuje historii a stará se o naše muzeum. Mezitím do firmy přišla manželka, která velice úspěšně prodávala piana. Dcera Zuzana, která v té době pracovala jako republiková reprezentantka v německé farmaceutické firmě, měla velmi dobré organizační schopnosti. Ty využila i při nástupu do naší firmy. Přebrala oddělení marketingu a propagace, později po mně ředitelskou funkci.    

Jste spokojen, jak dcera společnost řídí?
Vede si velmi dobře a zdatně. Zatímco já jsem privatizoval a měl na starosti splácení dluhů, což poté přešlo i na Zuzanu, zvládla to velice dobře. Navíc rozšířila zahraniční obchod o Čínu, kde byla velká poptávka po našich pianech. 

Když na jaře vypukla nákaza koronaviru, nebál jste se, že by to mohlo firmu zničit?
Firma za dobu své dlouhé existence prošla mnoha krizemi. Například dvěma světovými válkami, světovou ekonomickou krizí, znárodněním. Části světa, kde krize či válka nebyly, vždy zachraňovaly naši firmu od úpadku a bylo to možné přečkat. Kdežto celosvětová pandemie koronaviru je něco úplně nového, co naši předci neznali. Perem se s tím, jak to jen jde. Má to na sobě dcera Zuzana a musím říci, že je velice houževnatá. Zatím se nám daří krizi nějak zvládat a doufám, že ji úspěšně překonáme.

Není to tak dávno, kdy čínský zákazník odmítl od Petrofu převzít zakázku za pět milionu korun. Důvodem jsou čínské sankce za návštěvu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu. Jak tuto skutečnost vnímáte?
Kromě toho, že jsme čile obchodovali s Čínou, dodávali jsme kdysi zboží i na Tchaj-wan a nikoho to tehdy netrápilo. Jezdili k nám zástupci obou zemí a všechno fungovalo dobře. Moc tomu nerozumím.

Není absurdní, aby diplomatické spory ohrožovaly provoz firem?
Absurdní to samozřejmě je a doufám, že to přečkáme a vše se vrátí do původních kolejí.

Sledujete stále, jak probíhá výroba vašich slavných nástrojů?
Ano. Dostávám samozřejmě výkazy jako jeden ze společníků firmy.

Jste spokojen?
Musím být spokojen, továrna se zatím udržela a jede dál. Je třeba říci a přiznat si, že obchod s piany je až na posledních místech. Lidé před nimi upřednostňují automobily, vybavení domácností, jídlo… Teprve potom je na řadě třeba piano nebo klavír. My kromě toho, že vyrábíme nástroje, produkujeme ještě jiné zboží, což nám pomáhá v krizových dobách, jako je například ta nynější. 

Jak vidíte budoucnost společnosti Petrof?
Doufám, že ještě nějaké to piano vyrobíme. (smích)

Co v současné době děláte? Čím se zabýváte?
Nemám žádného vyhraněného koníčka, ale věnuji se třem nemovitostem, které mám na starosti. Mimo to mladší dceři pomáhám s historií, pátrám v archivech, například ve Vídni.

Jste hrdým Hradečákem?
To určitě jsem. Když jsem přebíral cenu Dr. Františka Ulricha, dostal jsem slovo. Říkal jsem, že mě strašně mrzí, že dvaatřicet let po sametové revoluci se na Ulrichově náměstí neobjevila socha tohoto pro Hradec zásadního a významného muže, stejně, jako Masarykova na Masarykově náměstí. To považuji za ostudu města. Když se totiž řekne Hradec a Salon republiky, myslí se tím především právě starosta Ulrich, který šéfoval Hradci osm volebních období a město velkoryse pozvednul. Mělo by se s tím už konečně něco udělat.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Michal Kobrle