Náhody naplňují můj život, prozradila nová posila hradeckých Salonek

Terezo, dozvěděl jsem se o vás, že se už řadu let aktivně věnujete tanci. Prý vás k němu přivedla náhoda?
Ano, je to tak, k tancování jsem se dostala spíše omylem. Bylo mně devět let a v té době jsem hrála tenis. Jednoho dne mně odpadl trénink a vracela jsem se zpět na sídliště, kde jsme tehdy bydleli. Potkala jsem kamarádku, která tancovala, a ta mně řekla, že hradecká kupina T-BASS pořádá zrovna nábor, ať se tam jdu s ní podívat. Tak jsem šla a domů jsem se vrátila s přihláškou, že už nechci hrát tenis, ale tancovat. Rodiče byli docela překvapení, chvilku jsem je přemlouvala, ale pak ustoupili.

Účastnila jste se mnoha soutěží. S jakými výsledky a úspěchy?
Za těch necelých dvacet let je toho hodně. Věnuji se skupinoví choreografii, takže vždycky soutěžíme jako tým. Stali jsme se vicemistry Evropy, vyhráli jsme mistrovství republiky a velkým úspěchem je, že jsme dvakrát vyhráli seriál Taneční skupina roku. Jako vítězové jsme mohli absolvovat čtrnáctidenní stáž do New Yorku.  Tam jsme měli taneční lekce a vystupovali v Českém domě. Samozřejmě jsme si ve volném čase prošli město, navštívila jsem všechna místa z filmu Sám doma, takže jsem byla moc spokojená.

Jaký způsob tance je vám nejbližší?
Od začátku se věnuji tanečnímu stylu Street dance, z něhož mě nejvíce baví Hip Hop. Je to styl, kterého se držím celou taneční kariéru, je to moje srdeční záležitost.

Předáváte ještě své taneční zkušenosti dětem?
Už ve svých šestnácti letech jsem začala vypomáhat při trénování a v osmnácti jsem děti všech věkových kategorií začala trénovat sama. Učila jsem je choreografie, se kterými jsme jezdili na soutěže, předávala jim své zkušenosti. 

Jaké kouzlo pro vás tanec má, co vám dává?
Vždycky to přirovnávám k mluvení. Když má člověk nějakou emoci, občas ji nedokáže vyjádřit slovy. U mě se slova dostanou do tance, kterým pak dokáži vyjádřit ty emoce. Je to zároveň skvělá terapie, dobře to působí na nálady a různé problémy. Tanec mně pomáhá dodnes.

Teď bych rád od tance přešel do jiného prostředí, kterým je novinařina. Přivedla vás k této profesi opět náhoda?
Ano, úplná. Náhody totiž naplňují můj život. K novinařině jsem se dostala přes přítelkyni mého bratra, která pracovala na V1. Ona mně nabídla, zda bych nešla do televize. Trochu jsem se toho obávala, ale jsem hodně zvídavá, navíc mám ráda výzvy, tak jsem tam šla. Je to asi dva roky zpátky.

Novinařina je taky tak trochu tanec, ne?
Je to občas hodně velký tanec.

Byla jste také v Hitrádiu Černá Hora. Začínala jste od nuly?
Byla jsem tam pozvaná, zda bych to zkusila. Začínala jsem úplně od nuly, učila jsem se mluvit na mikrofon, psát zprávy. To trvalo čtyři měsíce a pak jsem nastoupila do zpravodajství.

Co bylo v rádiu náplní vaší práce? Co vám rozhlasová práce přináší?
Tvořit zpravodajství. Zprávy se vysílají každou hodinu, proto je třeba shánět informace, které se přepíší do stručného a srozumitelného textu, který se pak přečte posluchačům. Na starosti jsem měla regionální zpravodajství z východních Čech.

Co je podle vás potřeba, abyste mohla zpravodajsky obsáhnout důležité události v regionu?
Myslím si, že se nesmí bát zeptat, získávat informace, mít přehled a otevřenou hlavu ke všemu, co se někde děje, z toho pak tvořit zajímavé věci.

Jak se připravujete, než vyrazíte do terénu?
Jsem docela puntičkář a perfekcionalista. Pro mě je důležité dobře si připravit otázky, abych věděla, na co a koho se chci zeptat a už si předem promyslím, jak by měla reportáž vypadat. Musím mít všechno připravené a nedokáži si představit, že bych někam vyrazila jen tak bez přípravy.

Od června se stanete redaktorkou magazínu a webu regionálního média hradeckých Salonek. Těšíte se?
Strašně se těším. Hlavně proto, že už od puberty jsem velmi ráda psala. Moc mě to baví a jednou bych chtěla napsat knížku. Musím říci, že jsem si v psaní jistější než při vystupování před kamerou. Snažím se v tom zlepšovat a když tato možnost přišla, hned jsem věděla, že to chci zkusit. Navíc je Hradec Králové můj domov, což považuji za podstatné.

Bude to pro vás velká změna? V čem především?
V televizi se dává dohromady celý vizuál, protože jako zpravodaj až do konečného výsledku spolupracuji s kameramanem. V psaném zpravodajství to bude celé na mně. Ale jinak si myslím, že kromě obrazu je to dost podobné.

Jak by podle vás mělo zpravodajství vypadat?
Dříve jsem zpravodajství nepřišla na chuť, protože jsem mnoha věcem nerozuměla. To se ale změnilo. Pro mě je důležité, aby se zpravodajství přiblížilo mladším lidem, bylo pro ně, pokud možno, stručné a srozumitelné a měli o něj zájem. 

Využijete nějak své zkušenosti z rádia a televize?
Stoprocentně. Někdy jsem trochu vypravěč, ale v rádiu jsem se naučila vše zestručňovat. Myslím, že je to důležité.

Kde vidíte vaše novinářské přednosti a kde naopak máte slabiny?
Předností asi bude, že dokáži vymyslet spoustu otázek a nebojím se zeptat. Předností nebo spíše výhodou je také místo, kde žiji a kde se bude zpravodajství odehrávat. Znám spoustu lidí, mám hodně kontaktů, to je pro hradecké Salonky určitě velké plus. Možná je mojí slabinou, že se snažím některé věci vysvětlovat moc zdlouhavě, kdy spotřebuji více slov, než je potřeba.

Co si od nového působiště slibujete?
Hlavně to, že budu mít ještě větší přehled o tom, co se děje v Hradci Králové než dosud. Jsem ráda, že mohu působit ve městě, kde jsem se narodila a mám ho ráda. A také, že se zdokonalím ve psaní.

Jste z Hradce Králové. Jaký máte vztah k tomuto městu? Čím je pro vás důležité?
Je pro mě hlavně domov. Byly doby, kdy jsem se chtěla kvůli tancování odstěhovat do Prahy, ale vždycky mě to táhlo zpět do Hradce. Znám určitě každou část města a na každém místě se cítím být doma. Kromě toho je pro mě velmi důležité, že tady mám zázemí, rodinu a přátele. Mám v Hradci hluboko zapuštěné kořeny a cítím se tady skvěle.

Která místa ve městě ráda navštěvujete a proč?
Miluji centrum města, konkrétně Eliščino nábřeží. S kamarády často chodíme na výlety do malšovických lesů kolem Hradečnice. Osobně mám moc ráda Nový Hradec. S pejskem si tam vyjdu na Rozárku a pak jdu spodem podél lesů.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera, archiv Terezy Karanské