Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije - 16. díl

První prodejna TUZEX vznikla v našem státě v roce 1957 a celkový počet prodejen v bývalém Československu byl 170. Je zajímavé, že na Slovensku byla síť prodejen TUZEX daleko hustější než u nás. V Polsku měli zase PEVEX, ale tam se platilo jenom valutami.

Důvodem, proč u nás vznikl TUZEX, bylo, aby příbuzní ze západních zemí mohli našim občanům poslat valuty. Náš stát ale našincům místo toho dával papírové bony, a tak jim umožnil nákup západního zboží. Tyto bony museli občané utratit do půl roku. Získat bony mohl také každý, kdo pracoval v zahraničí (třeba montéři), nebo obchodníci, kteří jezdili např. do Íránu, Iráku, Sýrie, do Sovětského svazu a jiných zemí. A aby si každý přišel na své, za služební cesty do zahraničí dostávali tito pracovníci bony. Po roce 1989 se v TUZEXU začalo prodávat i za marky a později i za koruny.

Pokud si někdo chtěl něco koupit v TUZEXU a neměl nikoho v zahraničí ani nepracoval mimo naši republiku, daly se bony pořídit za 5 korun a ti šťastnější je někdy získávali i za 4 koruny. Takových klasických veksláků, jaké známe z filmu Bony a klid, bylo u nás v Hradci poskrovnu, protože bony bylo možno sehnat od montérů ze ZVÚ nebo z Montasu. V Hradci Králové vzniknul TUZEX někdy kolem roku 1971. U nás ve městě měla prodejna TUZEX otevírací hodiny v pondělí od 14 do 18 hodin a zbytek pracovního týdne potom od 10 do 18 hodin. V sobotu se otevíralo v 10 hodin a zavíralo se ve 12 hodin. Jedna prodejna s potravinami, kosmetikou, elektro průmyslem a dalšími výrobky byla na Žižkově (dnes Velkém) náměstí a hned vedle, na Malém náměstí, se ze začátku nejvíce prodávaly italské Rifle. Později se zde objevovaly kvalitnější značky jako například Strauss, Lee nebo Wrangler a ceny tohoto velice žádaného zboží byly od 40 do 100 bonů. Na některých džínách bývala kožená nášivka s vlaječkou Spojených států, ale ta se musela odpárat a vrátit. Vše se tenkrát přísně kontrolovalo, a proto si zaměstnanci dávali velký pozor, aby se nedostali s vedením TUZEXU do problému.

Vedoucí celého TUZEXU v Hradci Králové byla tehdy Olga Brožová a funkci zástupkyně vykonávala Božena Přívratská. Vzpomínám na dobu kolem roků 1963 a 1964, kdy džíny ze západních zemí byly ještě pro hradeckou mládež tabu. Mám kamaráda Jiřího, který studoval v Turnově se synem světoznámého dirigenta Karla Ančrleho. Právě od Ančrleho syna si Jiří v těch letech koupil starší ošoupané džíny, které tenkrát frčely nejvíce. Čím více byly ošoupané na stehnech, tím lépe. Jiří se mi svěřil, že když si je přivezl domů, měl velice neklidnou noc, protože téměř nespal. Byl jsem také svědkem toho, že když v nich přišel druhý den do Kafáče v Centrálu, vypadalo to, jako by tam nakráčel sám božský Elvis Presley. Samozřejmě že byl hned středem pozornosti a musím přiznat, že jsme mu je tenkrát dost záviděli. Po nějakém čase dostal poštou ještě úplně nové džíny od příbuzných z USA, a to už byl král. Prostě kdo měl tenkrát pravé džíny, byl bourák a samozřejmě měl i větší přízeň hradeckých děvčat.

V dobách krátce předtím, kdy tady ještě žádné džíny Lee či Levi Strauss nebyly, se doma šily plátěné kalhoty, kterým se říkalo texasky. K nim se nosila švédská košile. Protože máme každý jiný vkus, vyskytli se také „frajeři“, kteří v zadní kapse na zip nosili světle hnědý hřeben s obrázkem slečny. Prostě taková to byla doba, v těch šedesátkách. Průmyslové oddělení TUZEXU se později přestěhovalo do Mostecké ulice hned naproti prodejně s rybami Jadran. Vedoucím zde byl Ladislav Holý a jeho zástupkyní Marcela Kratinová. Na této prodejně se zlatým písmem podepsal Ing. arch. Vladimír Pošepný, který tu pro zaměstnance vytvořil velice příjemné pracovní prostředí. Jako perličku pro odlehčení uvádím, že TUZEX teď sídlil v domě, kde bydlela dlouhá léta známá a velice populární hradecká postavička Jirka Honl. Ten tehdy pracoval v podniku Restaurace a jídelny, jako pomocník v hotelu Paříž a v Adalbertinu. No a právě Jirka chodil dost často kolem TUZEXU se svojí pověstnou kárkou, zdravil děvčata a mával na ně přes výlohu.

V oddělení s kosmetikou si mohli návštěvníci kromě kosmetiky koupit tenkrát velice žádané paruky, borské sklo, prací prášky atd. Zde byla vedoucí dlouholetá pracovnice TUZEXU Jana Kavanová. Další vedoucí pracovnicí byla Blanka Bažantová, která šéfovala oddělení, kde se prodávaly potraviny. Mezi prodejnami vládlo přátelství, fungovala například výpomoc při uskladňování zboží, při prodeji na Vánoce nebo na Velikonoce. Před prodejnami stály od rána fronty a prodávalo se v plném nasazení od otevření až do zavírací doby. Obědvalo se za provozu a na trochu klidu při kávě a cigaretě prostě nebyl čas, prodejna byla neustále plná kupujících.

Přejímky zboží byly každých čtrnáct dní. Kamion přivezl zboží pro prodejnu kosmetiky a průmyslu (pračky, ledničky, kočárky Stegner, magnetofony, radia, televize, motorový olej, velké balení kazet, sekačky, kosy ze Švédska, hodiny kukačky) a to vše skládaly ženy s jedním mužem. Výpomoc kolegů byla potřeba i v oddělení kosmetiky, kde byly i 10kilogramové prací prášky a další zboží. Do prodejny se z kamionu dále uskladňovala těžká balení alkoholu atd. Někdy se stalo, že řidič přijel sám, a tak se muselo na korbu. Vše se potom vozilo na rudlíku do prodejny a potom po schodech nahoru, kde bylo průmyslové oddělení. Žádný výtah tam nebyl. Po skončení otevírací doby následovala uzávěrka – přepočítat valuty a bony, které se razidlem znehodnotily a v připravené nádobě se každý večer odvezly do banky na Gottwaldovo náměstí (dnes Ulrichovo).

Tak takhle vypadal pracovní den v prodejně TUZEX na Žižkově náměstí. Zaměstnanci sice pracovali v hezkém prostředí, mezi atraktivním a pro mnohé naše občany nedostupným zbožím, ale celý den byli v neustálém zápřahu. Přesto se našli u nás v Hradci Králové lidé, kteří si mysleli, že práce v TUZEXU je jen taková repre předvádění. Nebyla to ale pravda, protože tato prodejna měla tvrdá pravidla, ta se musela dodržovat a byla zde jenom práce a práce. A jak probíhal výběr prodavačů a prodavaček do hradeckého TUZEXU? Každý, kdo měl zájem o práci v tomto obchodě, si poslal písemnou přihlášku ao přijetí pracovníka
tenkrát rozhodovala komise. Jana Kavanová vzpomíná, že když v říjnu 1971 nastupovala mezi prvními do pracovního poměru, vybraní pracovníci odjeli na týden do Prahy a ve Veletržním paláci se pod odborným dohledem zabývali do tajů nového povolání.

Za dobu existence TUZEXU se zde vystřídalo velké množství zaměstnanců, a tak vzpomeňme jen ty, kteří zde nějaká léta odpracovali. Byly to dámy pokladní Irena Exnerová a Jitka Hanzíková, dále Miroslava Schlaplová, Soňa Holá, Lenka Jahelková, Danuše Benďáková, Květa Jandáková, Iva Košťálová, Zdena Prokopcová, Alena Kašková, Jitka Trojovská, Eva Sokolovská, Olga Vopřadová, Blanka Dytrichová, Ivana Mařáková, Ludmila Křídlová, Eva Kónyová a Eva Dostálová a pánové Martin Stružka, Dalibor Feuereisl, Vratislav Junek, Miroslav Vaňura a ještě spousta dalších.

TUZEX byl opakovaně vykraden. Vzhledem k tomu, že to byly obchody se zbožím ze zahraničí, a pro zloděje tedy velice atraktivní, byly napojeny na tzv. pult centrální ochrany a VB okamžitě vyjížděla k případným napadeným objektům. Po roce 1990 vznikly bezpečnostní agentury a tuto službu střežení „zajímavých“ objektů převzaly soukromé firmy. A protože, jak se říká, jednou něco začíná a také končí, prodej za kosti a hodnoty trval u nás v Hradci Králové přesně 25 let. Začalo se v říjnu roku 1971 a skončilo též v říjnu roku 1996.

Slávek Trávníček