Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 8. díl

Další vzpomínky na bývalé hospůdky a místa, které u nás v Hradci Králové dnes již nenajdeme. Vždyť i restaurační zařízení IV. cenové měla svůj půvab a byla v minulosti hodně vyhledávaná. Představuji vám další místa, která hradečtí pamětníci také hodně navštěvovali.

Hlavní nádraží v Hradci Králové – hotel zde zabíral celé první patro nad bývalou restaurací a bufetem na straně do města a vchod do hotelu byl přímo z nádražní haly. Dále tam byla jednotka ČSD „Provozní oddíl“. Dole bylo Kino cestujících zvané „Čásek“, vstup za 1,20 Kč a divák tam mohl zůstat, jak dlouho chtěl. Hrálo se tam celý den až do večerních hodin. Program se v tomto kině neustále opakoval a po týdnu dávali zase něco jiného. Promítal se tam filmový týdeník, směs krátkých filmů, jako např. Chaplin, Laurel a Hardy, pohádky, dokumenty atd. Na dnešní dobu tam byla rarita, že se tam mohlo prý i kouřit, a chodila tam taková různorodá společnost. Pro spoustu Hradečáků, kteří to tam tenkrát zažili, je to přímo nostalgická vzpomínka na tehdejší dobu. Na hradeckém nádraží byla i výborná jídelna za velice slušné ceny za obědy a bylo tu neustále plno. Kde se dnes nachází lékárna, tam byl dlouhá léta bufet, kde se scházeli na pivo většinou pánové z mokré čtvrti různých životních osudů. Velká škoda pro cestující, kteří projíždějí Hradcem Králové, i pro samotné Hradečáky, že již tyto služby zde na hradeckém nádraží neexistují.

Sklípek – tato miniaturní hospůdka se nacházela na Komenského ulici, hned vedle Gočárova schodiště. Jako kluci jsme tam v 60. letech občas zašli na pivo na hradeckou desítku. Vzpomínám si, že tam pracovala paní Pražáková, kterou tam také střídala paní Šljapníková. Kolem zdi byly dřevěné lavice a asi 3–4 stoly. Byla to taková hospůdka jako vystřižená ze starých prvorepublikových filmů. Hodně tam chodili kolem 11.–12. hodiny žízniví popeláři v oranžových vestách, když měli už hotovou práci. Hrálo se tam hodně na harmoniku a zpívalo. I když to byla jenom taková miniaturní hospůdka, její hosté se tam scházeli rádi. Hodně si tam také odskakovali studenti ze strojní průmyslovky, kteří to tam měli nejblíže. Tato sympatická nálevna skončila někdy kolem roku 1984 a bohužel nic podobného k nelibosti milovníků starých hospůdek v našem městě již nenajdete.

Hostinec Pod viaduktem – tato hospoda se otvírala ve všední dny v 9 hodin, měla otevřeno do 18 hodin (sobota, neděle zavřeno) a už od rána tam přicházeli hlavně dělníci z různých okolních podniků na svačinu a později na obědy. Tato hospoda patřila Jednotě v Novém Bydžově a pracovali tam v letech 1973 až 1978 manželé Miloslav a Žofie Trávníčkovi ke spokojenosti všech hostí, kteří tam pravidelně chodili. Hospoda měla stoly a židle ve staročeském stylu a hosté se tu velice dobře cítili. Už před 9. hodinou tam každý den stála fronta hladových a žíznivých pravidelných hostů. Výborně se tam vařilo a každý den kuchařka paní Žofie Trávníčková vařila kolem 150 obědů. Nejvíce na odbyt šla vždy dršťková a gulášová polévka a další tradiční česká oblíbená jídla, která se již v dnešních nových a moderních restauracích už tolik nevidí. V dopoledních hodinách zde bylo neustále plno a většinou si nebylo v tomto čase ani kam sednout. Pořádaly se zde i různé akce, jako např. svatby, vepřové hody, podnikové večírky atd. Tuto hospůdku si také v té době velice oblíbili i doktoři a sestřičky z fakultní nemocnice, kteří zde pořádali setkání a vždy se tam po několik let náramně bavili a velice rádi vždy po roce se sem vraceli. Chodili se tam také bavit zaměstnanci hradeckého DEPA a právě v roce 1978 dostali manželé Trávníčkovi lákavou nabídku od vedení tohoto podniku, jestli by nešli pracovat do Janských Lázní na jejich podnikovou chatu železničního DEPA, mezi veřejností známé jako Hoffmanovy boudy. Vše se nakonec uskutečnilo a Trávníčkovi, k nelibosti štamgastů a stálých hostů, odešli do Janských Lázní.

Hostinec U Zezuláků (za minulého režimu U Lípy) – se nacházel v Malšovicích v ulici Na Hrázce téměř u lesa, ve směru na Stříbrňák. Od konce 19. století vlastnila tento hostinec rodina Zezulákova a patřil vždy neodmyslitelně do starých Malšovic. Byla to taková příjemná výletní restaurace v hezkém prostředí u lesa. V 60. letech minulého století patřila tato hospoda IV. cenové skupiny pod RAJ Hradec Králové a působil zde jako vedoucí pan Rudolf Doležal. Pan Doležal byl známý tím, že při čepování hradeckého piva vždy ořezával pěnu nožem a na jeho opravdu dobré a chutné pivo sem zajížděli pivaři ze širokého okolí. Byla to jeho specialita, a protože se o vše poctivě staral, tak jak by to mělo být v každé restauraci, měl zde pivo stále jako křen. Za působení pana Doležala zde byl naprostý pořádek a čistota. Jako rarita zde viselo i za minulého režimu na stěně tablo z první republiky, ještě z dob bývalých majitelů, rodiny Zezulákových. Byly zde fotografie starých rodáků z Malšovic a otce dnešního majitele pana Václava Zezuláka. Když zde pan Doležal skončil, střídali se tu různí zaměstnanci Restaurací a jídelen a již zde nebylo takové příjemné posezení jako za pana Rudolfa Doležala. Po roce 1989 dostala rodina Zezulákova tento hostinec do svých rukou a nějaký čas výborně fungoval. Chodilo se sem opět na pivo a byla zde vyhlášená kuchyň. V dalších letech se rozhodl majitel pan Václav Zezulák, že restauraci předělá na penzion, a také se tak stalo. Krčma, jak se jí tenkrát říkalo, z druhé poloviny 16. století tímto skončila.

U Čechů (dříve U Praotce Čecha) – v Malšovicích, mělo toto restaurační zařízení svůj význam, pro svoji polohu a také oblibu zdejších obyvatel. Malšováci byli vždy zvyklí hlavně chodit na Hrázku a do hospody U Čechů, bohužel dnes je pohled na tento objekt velice smutný. Převážně to byla pivnice, ale také se tam vařilo a pro milovníky biliáru zde byl také dlouhá léta stůl, který byl neustále obsazen. Byla zde také tělocvična, a proto se zde odehrávaly i různé akce a plesy. Bývalí štamgasti a návštěvníci této hospůdky v Malšovicích mohou již jenom vzpomínat. V létě zde bylo živo a hospoda byla obležena žíznivými hosty. Tento objekt již bohužel k nelibosti nejenom lidí z Malšovic chřadne a chřadne.

Restaurace U Kozaté báby u nádraží na Slezském Předměstí – tato hospůdka byla velice známá a chodilo se sem hlavně na dobré pivo, ale i na obědy, protože se zde také výborně vařilo. Bylo zde velice slušné a čisté prostředí. Tento podnik stál na velice příhodném místě a střídali se zde konzumenti přicházející jak od vlaků, tak i zaměstnanci z různých okolních podniků. Ještě nedávno před zavřením si z toho nájemce udělal hernu, a pokud si někdo jen tak sem zašel na pivo, hned odcházel. Byla zde puštěna muzika na plné pecky a do toho silné zvuky z automatů. Takže ta příjemná a známá hospoda U Kozaté báby, ve které bylo příjemné posedět a popovídat si, již neexistuje. A tak jak známe populární hlášku číšníka z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag, mohlo by se to také tak nazvat – nová doba. V dnešních dnech zde po hospodě není ani památka a je tam po ní nově zrekonstruovaný obytný domek.

Slávek Trávníček