Hradecké postavičky a figurky: Dlouhý Bill a další postavičky hradeckých ulic

V Hradci jsme také měli Dlouhého Billa – Ludvu – Brázdiče ulic, jak mu lidé po městě říkali. Byla to opět nepřehlédnutelná hradecká postava. Ten chlap ze sebe celý týden nesundal montérky a měl je na sobě i v neděli, i když třeba nepracoval. Byl vysoké postavy, měřil asi 2m a na ještěrce / ještěrka byla akumulátorový elektrický vozík ,,Made in Bulgaria“, na kterém řidič stál na pérové plošině vepředu a směrově to řídil postranními pákami směrem nahoru doprava a směrem dolů doleva / jezdil nadmutý pýchou mezi lidmi, po celém nádraží a pořád poplašně troubil všude, kudy právě projížděl.

Na hlavě nosil vždy čepici zmijovku, a byl i proto naprosto nepřehlédnutelný. V dalším období potom jezdil na ještěrce pro prádelnu v Labské kotlině a nakonec skončil v hotelu Bystrica, pro Hradečáky známém jako Grand. Tady potom mimo jiné rozvážel obědy v termosech po celém městě. V Grandu to měl i se stravou a bydlením, takže zde byl nad míru spokojen, a když jel, tak jel pan Někdo a dával to patřičně všem kolemjdoucím najevo. Dlouhého Billa si nešlo nevšimnout, znal ho prakticky celý Hradec a ve své době byl pro tento nejznámější hotel nepostradatelným pracovníkem – vozíčkářem. Když jel ON, tak se mu museli všichni uhnout z cesty, i kdyby šel před ním v té době třeba ředitel hotelu pan Vojtěch.

Hodně známá postava z hradeckých ulic, byl i metař Pepíček, občanským jménem Josef Malý, který pocházel z Pouchova, kde měli jeho rodiče hospodu. Pepíčkovi to prý ve škole moc nešlo, tak skončil nakonec u koštěte. Byl to takový hodný trumpeta, který nikdy nikomu neublížil a dle svědků téměř vůbec nemluvil. Ráno vzal koště, lopatu a kárku, do které vysypával odpadkové koše, sbíral prázdné lahve a zametal ulice kolem Prioru (dnešním Tescu) až ke Střeláku.

Ráno začal zametat po levé straně a odpoledne až do večera po straně pravé. Ženské z okolních krámů mu dávaly vždy něco k jídlu, tu rohlík, tu buchtu anebo prázdné kartonové krabice, aby si je mohl prodat ve Sběrných surovinách hned naproti Prioru v Dukelské ulici. Pepíček byl drobné postavy, na hlavě měl vždy pokrývku, nosil vždy na montérkách ještě zástěru a pracoval vždy od rána až do večera v centru města, kde byl v té době hodně známý.

Další dvě figurky Hradce v dobách minulého režimu, byly Karel, který vypadal jako opička a Pedro. Oba se velmi rádi zdržovali u kolotočů a střelnic lunaparku. Karlík měl skutečně abnormálně malou hlavičku a opičími rysy. Byl vždy pečlivě oblečený v saku, košili a kravatě. Mluvil celkem normálně a byl dobrák od kosti. Jeho kolotočový souputník Pedro měl zvláštní hrdelní hlas v nízkých tóninách a jeho chůze silně připomínala šmajdání Charlie Chaplina. Postával stejně jako Karlík u atrakcí lunaparku, poslouchal z tlampačů odrhovačky a vůbec sledoval cvrkot kolem a koukal po holkách. Jeho oblíbeným rčením bylo: ,,Jelení skok na kozatou“. V překladu asi toto: Když už nabalit ženskou, tak s velkými prsy a nepárat se s ní, nýbrž se jí zmocnit jedním velkým skokem. Kdykoliv přijel lunapark do Pionýrských sadů, nebo v Hradci Králové kamkoliv, tak tam tito dva pánové byli a vše probíhalo naprosto stejným způsobem. S holkami měli však evidentně velké problémy, a odcházeli pokaždé plonkoví, ale vždy s úsměvem a v pohodě.

V sousedních Pardubicích žil pan Václav Antonín Kulhánek a je to letitá legenda tohoto města, kde ho zná každý Pardubičák, vždyť po Pardubicích se pohyboval více než 50 let. Pro všechny to byl prostě Krychlič. Byl hlavně znán tím, že za mlada nosil účes ve tvaru krychle, silně nalakovanou a i kdyby šel po ulici v jakémkoliv silném větru, tak jeho neobvyklý účes zůstával naprosto neporušen. Sám si vždy tuto glazuru na hlavě vytvářel, zakládal si na ní a k holiči nikdy nechodil. Když už neměl téměř žádné vlasy, nosil výraznou paruku sestavenou do prstýnků, chodil silně nalíčen a tím maskoval svoje vrásky. Vypravují se o něm stovky různých příběhů, ale které se zakládají na pravdě, věděl pouze asi jenom on sám.

Václav Antonín, byl podle svých slov doktorem přírodních věd, původně učitel a později účetní a personalista. Nikdy neměl rád děti, tak raději ze školství brzy odešel. Miloval hudbu všeho druhu, ale hlavně jazz a swing. Pravidelně chodil v Pardubicích na koncerty JK Big Bandu, kde vždy, jak vzpomíná, jeho zpěvačce Zuzaně Grohové předával velkou kytici a ona na něho dodnes s úctou vzpomíná. Jeho hlavním místem, kde ho bylo možno spatřit a vlastně celá ta léta, je pardubické nádraží. Zná ho i spousta Hradečáků, protože tento exot s odlišnou sexuální orientací pracoval svého času v 70. letech minulého století v Pionýrském domě v Hradci Králové na Technickém úseku. Bylo ho proto možno potkat, při jeho cestě na vlakové nádraží, odkud potom jezdil vlakem do svých rodných Pardubic. Právě při této cestě na nádraží byl středem pozornosti téměř všech procházejících lidí a hodně Hradečáků si na něho z této doby ještě pamatuje.

Na youtube ho můžete spatřit po zadání na hsela „Krychlič“. V některých ukázkách tam má Václav Antonín Kulhánek téměř 30 tisíc zhlédnutí. Pardubická ikona Krychlič bohužel již není mezi námi a svým odchodem zarmoutil spoustu lidí z Pardubic a dalekého okolí. Bude se také v nejbližší době o něm točit dokumentární film. Taková postava jako byl pan Václav Antonín Kulhánek alias Krychlič, se rodí jednou za 100 let.

Slávek Trávníček
redakce@salonkyhk.cz