Knížku o hradeckých postavičkách zatím nechystám, říká Slávek Trávníček

Jak vás napadlo začít psát o zajímavých a netradičních osobnostech z Hradce Králové?
Mám dlouholetého kamaráda, úspěšného hradeckého publicistu a spisovatele Jiřího Poláka, se kterým jsem si na téma postaviček a figurek hodně často povídal. Jednoho dne jsem se rozhodl, že příběhy těchto lidí dám na papír. Nastartovaly to ve mně především ty nejznámější hradecké postavičky. První příběhy šly do šuplíku, ale když začaly přibývat, tak jsem je poprvé zveřejnil na Facebooku ve skupině Hradec Králové – Salon republiky. A protože se to setkalo se zájmem lidí, hradeckých pamětníků, tak jsem pokračoval dál. Povídání o Jirkovi Štolovi mělo nevídaný úspěch. Získalo stovky lajků, komentářů i sdílení. Hradečáci na něho vzpomínali a psali i další zážitky, co s ním prožili, nebo o něm slyšeli. Nekorunovaný král Hradeckých postaviček a figurek byl však René Tetour, po Hradci známý jako Vodník nebo Zelený mužíček. To byla postava, kterou by nám mohla závidět i evropská velkoměsta. Pardubice měly Václava Kulhánka – Krychliče a Hradec Králové René Tetoura – Vodníka. To byly figury, za kterými se musel ohlédnout každý člověk se smyslem pro humor.

Pamatujete si, o kom jste napsal své první vyprávění?
Na to si pamatuji velice dobře, byl to Jirka Honl, který pracoval jako děvečka pro všechno v hotelu Paříž a v Adalu. Znal jsem ho, věděl o něm spoustu věcí a na další jeho životní peripetie jsem se ptal lidí z Hradce, kteří k němu měli blízko. Jirka nechyběl nikdy tam, kde se v Hradci Králové něco dělo. Jako pracovník Restaurací a jídelen navštěvoval s oblibou hradecké hospody a všude ho vždy pohostili malým pivem.

Jak jste přicházel na jednotlivé postavičky?
Hodně lidi se mě ptá, jak si můžu pamatovat tolik lidí a samozřejmě i jejich osudy. Jsem odjakživa velký hradecký patriot. Mám spoustu zájmů a hodně kamarádů, od kterých jsem se dostal i k některým nevšedním lidem, o kterých jsem potom psal. Bohužel nemám zase tolik fotek některých lidí. Nejvíce mně chybí Vodník René. Tímto prosím člověka, který by měl jeho fotografii, ať mi dá vědět.

Příběhy postaviček jste původně psal na Facebook, později se staly oblíbeným seriálem i v našem magazínu Salonky. Překvapila vás ta velká a pozitivní odezva od Hradečáků, kteří příběhy nadšeně hltali?
Mohu potvrdit, že mě reakce Hradečáků a pamětníků zaujaly a velice potěšily. Nedávno jsem četl na libereckém Facebooku, jehož jsem členem, povídání o postavičkách tohoto města. Je vidět, že vzpomínky na toto téma hodně lidí zajímá a rádi si zavzpomínají.

Posílali vám čtenáři třeba tipy na další postavičky, o kterých byste mohl psát?
Ano, hodně lidí mi psalo i volalo a dávali mi návrhy na další lidi, kteří je zaujali. Bohužel jsem to ale nikdy neakceptoval, protože jsem tu doporučovanou postavu třeba neznal, a těch pár slov, co mi o ní řekli, bylo moc málo, abych se tím zabýval. Tímto jim za to děkuji a třeba se někdy domluvíme. Zatím jsem psal jenom o těch notoricky známých postavičkách Hradce Králové, o kterých jsem něco věděl.

Seriál měl nakonec 16 dílů. Tušil jste od začátku, že se můžete dostat k tak velkému číslu?
Původně jsem si myslel, že bych chtěl napsat 20 dílů, ale sházela mi už témata, tak jsem to ukončil a třeba se k tomu ještě vrátím. Mám již něco připravené. Často také dostávám od lidí otázku, jestli se Hradec dočká knížky s názvem Hradecké postavičky a figurky. Odpovídám, že zatím ještě ne, protože od svého kamaráda Jiřího Poláka vím, co to
všechno obnáší za starosti. Nikdy ale neříkej nikdy.

Je některá z postaviček, ke které máte obzvlášť blízký vztah?
Velice dobře jsem se znal s bohémem Edou Řezáčem, se kterým jsem toho dost zažil. Eda pocházel z dobré rodiny, jeho otec byl za první republiky úspěšným obchodníkem a jeho sestra Julie se stala v pozdějších letech lékařkou. Eda se však moc nepovedl. Pracovat se mu nikdy nechtělo, a proto byl stále bez peněz. Eda byl ale mezi Hradečáky oblíben a lidi ho měli rádi. Mě osobně měl rád zase on, a jak mohl, tak mě vždy využil. Já však nikdy nebyl proti. V 70. a 80. letech ke mně pravidelně chodil na novoroční slavnostní oběd. Když přišel, vždy si umyl ruce, dostal od nás oběd, pivo nebo panáka, dále 10 Kč na pivo a další rok se to opět opakovalo. Když jsme ještě jako kluci chodili na Střelák na čaje, tak tam Eda vždy exceloval. Od strýce hokejisty, který hrával v Praze za LTC, dostal bruslařské boty, brusle oddělal a v těchto botách a tmavém obleku s vestičkou po dědovi potom chodil na taneční zábavy, kde byl vždy středem pozornosti přítomných děvčat. Tak takový byl Eda Řezáč, notorický nemakačenko, obdivovatel Pepiho Bicana, pražské Slávie a božského Káji.

Jaké jsou kromě hradeckých postaviček vaše zájmy?
Mám rád sport, především fotbal. Působil jsem ve fotbalovém klubu Olympia Hradec Králové jako vedoucí mužstva mužů, když se tam ještě hrála divize, a zároveň jako tiskový mluvčí tohoto klubu. Jezdím hodně u nás v Malšovicích s kamarády na kole po lese. Miluji také jazzovou muziku. S psaním mám zkušenosti už z minulosti. Spolupracoval jsem se sportovními redakcemi Hradeckého deníku a Mladé fronty Dnes. Dnes píšu ještě s dalšími kamarády do Sportu pod Bílou věží, kde se věnujeme hradeckému sportu.

Čtenáři Salonek se mohou už od ledna těšit na váš nový seriál. Prozraďte, na co se v něm zaměříte.
Již mám vše připravené a bude to zase vzpomínání na naše město. V prvním díle budu vzpomínat na podniky, kde hrála živá hudba, která tam hrála kapely a kam se nejvíce chodilo za zábavou. V těch dalších dílech potom přijde taková menší přehlídka restaurací, vináren a dalších podniků, které již dnes neexistují. Nebudu se ani vyhýbat různým zážitkům lidí z Hradce Králové i dalším zajímavým osobnostem.

Tomáš Kulhánek, Slávek Trávníček
redakce@salonkyhk.cz
Foto: archiv Slávka Trávníčka